http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/pavel-hubeny-jaky-je-pribeh-sumavskeho-lesa-na-ztracenem
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Pavel Hubený: Jaký je příběh šumavského lesa Na Ztraceném

28.7.2016
Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale také ze starých map a historických záznamů. A to vše, smícháme-li to, prozradí příběhy, dosud nečekané.
Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale také ze starých map a historických záznamů. A to vše, smícháme-li to, prozradí příběhy, dosud nečekané.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Před 5 lety jsme rozdělovali společnost na příznivce kácení a příznivce kůrovce. Sama Správa rozdělovala lesy na Ztraceném na PŘÍRODĚ BLÍZKÉ A NEPŮVODNÍ, a podle toho k nim přistupovala. Ty přírodě blízké měly být pokračovateli původních pralesů a byly ponechávány bez těžby, ty nepůvodní měly tvořit hlavně výsadby "nepůvodních" smrků a v nich jsme bojovali s rostoucí populací lýkožrouta smrkového a to kácením a odkorňováním napadených smrků. Za roky 2011 a 2012 zde Správa pokácela a odkornila 4655 m3 smrků a nastojato odkornila 12 797 m3. Je to hodně nebo málo a mělo to nějaký smysl?
 

Život i minulost lesa lze odhalit mnohem přesnějšími metodami, než jen prvotním dojmem. Můžeme číst osud lesa z jeho věkové struktury, různé tloušťky letokruhů, ale také ze starých map a historických záznamů. A smícháme-li toto vše, prozradí nám to příběhy dosud nečekané.

Kolem roku 1770 - nalézáme zde smrkový prales s více než 200 let starými smrky. V té době ale většina vzrostlých smrků odumřela - pravděpodobně vlivem kůrovce, a přežila jen přirozená obnova a zakrslé smrky z podrostu, staré necelých sto let. Nemohla zde tehdy proběhnout žádná těžba, neboť šlo o území nepřístupné, nebyla v té době ani atraktivní pro těžbu právě vznikající Filipohuťské sklárny, která začala na dostupných místech zpracovávat i mrtvé dřevo až na konci 18. století. Kolem roku 1830 - do lesa, ve kterém se místy vyskytovaly smrky staré až 250 let, pronikla první těžba. Paseky se tehdy jen osívaly a jen tam, kde nebyl dostatek přírodního zmlazení. Více zde ale zapůsobila vichřice v roce 1834 následovaná odrůstáním přirozené obnovy lesa,

Rok 1870 - mnohem silnější vichřice a následná kůrovcová kalamita. Tato disturbance vedla k vykácení většiny území, kalamitě odolaly jen ty porosty, které rostly díky chladu a mokru velmi pomalu a odolaly jak větru, tak kůrovci, i když to byly stromy až 150 let staré. Většinu následného lesa tvořila přirozená obnova tohoto lesa, jejíž stáří se pohybovalo mezi 1 až 90 lety.

Kolem roku 1920 - nadějně odrůstající les postihla další vichřice ve 20. letech 20. století. I za ní postoupil kůrovec a téměř třetina lesa vzniklého před kalamitou 1870 byla vykácena. Tento nový les tvořil z 90% nálet smrků z přirozené obnovy předchozího lesa - pokračovatelé generace původního pralesa, nikoli nepůvodní smrky, jak se před 5 lety uvádělo. Věk této obnovy dosahoval v době kalamity až 50 let.

Kolem roku 1950 - objevilo se další prosvětlení lesa – zřejmě těžbou po katastrofálním suchu 1947. Další pak po vichřici 1957. Paseky po těžbě byly zčásti zalesněny uměle, zčásti je obsadilo přirozené zmlazení.

Rok 2007 - orkán Kyrill a po něm následující gradace kůrovce v roce 2010.

Les byl tedy přírodními živly ničen a zároveň obnovován každých 40 až 60 let. Většina současných smrků jsou buď současníky původního pralesa, nebo jeho potomky, nejde o nepůvodní vysázené kultury. Jen výrazná menšina byla vysázena nebo vyseta.

Smrk nebo kůrovec?

V době probíhající blokády, tedy v červenci 2011, pracovníci Správy, zabývající se kůrovcovitými, pozorovali naprosto šokující, nicméně očekávatelný jev - milióny brouků hynuly ve svých vývojových stádiích už pod kůrou napadených smrků. Byly zabity plísněmi, houbami, prostě vlhkem. Hynutí kůrovců v území ponechaném samovolnému vývoji bylo minimálně stejně rychlé, ne-li rychlejší, než v území, kde se s kůrovcem „bojovalo“ kácením. Od roku 2011 do roku 2012 tam klesl počet napadených smrků na 18 procent.

A tak přírodní zákonitosti zopakovaly stejný scénář jako na konci 90. let - dva roky kůrovec gradoval, aby další dva roky masívně umíral, takže nakonec na jeden kůrovcem zabitý smrk připadl jen jeden člověkem pokácený.

Dodnes probíhají soudní procesy, jejichž kauzy začaly právě v onom červenci 2011. Jejich výsledky zatím spíše směřují k tomu, že použití násilí na demonstrantech nebylo správné a že těžba smrků nebyla řádně povolena. Ve světle rozhodnutí o uložení pokut i judikátů týkajících se přímo situace na Ztraceném, ale i jiných podobných případů, můžeme dnes říci, že těžbu Správa prováděla nezákonně.

Pravděpodobně i neefektivně. Vždyť lokalita Na Ztraceném byla zčásti vnořena do území ponechaného samovolnému vývoji a v něm se gradace kůrovce zastavovala jaksi sama, zatímco tam, kde bylo těženo, se její pokles projevil až s ročním zpožděním.

Jak dál?

Správa v současné době každoročně vyhodnocuje výskyt kůrovcem napadených smrků v tomto území, část z nich, pokud je to ještě smysluplné a bez rizika rušení zde hojné populace tetřeva hlušce, odkorňuje nastojato, část těchto jednotlivých stromů ponechává samovolnému vývoji. Pokud jde o tlumení gradace lýkožrouta smrkového, soustředíme naši pozornost do míst, kde může mít naše působení skutečně hmatatelný efekt a neznamená mrhání finančními prostředky, zároveň tam, kde je vyloučeno riziko rušení zvláště chráněných druhů živočichů. Lokalita Na Ztraceném, která má sotva 0,4% rozlohy národního parku, se tak postupně stává územím, ve kterém přírodní procesy ovlivňujeme minimálně, nebo vůbec, kde tetřeví slepice nerušeně vodí svá kuřata a kde se formuje opět přírodě blízká struktura lesa.

Víme, že gradace kůrovce způsobí sice pro diváka dramatickou změnu v lesích, ale přesto jejich podstatu nemění a vede jen k omlazení a restartování lesních generací. Zároveň tento proces umožňuje přežívat zakrslým, starým stromům, které bychom při zásazích proti kůrovci poškodili. Vždyť nejstarší šumavské smrky se zachovaly právě hlavně tam, kam člověk s pilou nikdy, nebo téměř nikdy, nedorazil. A také dnes víme, že více či méně dramatické ničení lesů přírodními živly potkávalo šumavské lesy poměrně často. Les na Ztraceném sám dokazuje, že se tak dělo v kratších obdobích, než jakým je délka lidského života.

foto - Hubený PavelPavel Hubený
Autor je ředitelem Národního parku Šumava
tisknout poslat
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk

Všechny komentáře (1)

Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

A

Adin Vyhlídka

29.7.2016 06:47
Je skutečně příjemným zjištěním, že prozřetelnost ráčila zachovati zdravý rozum i lidem pracujícím na důležité odborné pozici. Velmi bych to ocenil i mezi poslanci a senátory...
Odpovědět
reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist