Veronika Daňková: Dobrovolníkem v Moravskoslezském spolku na ochranu zvířat
Dobrat se podrobnějších informací nebyl vůbec problém a já brzy zjistila, že se zabývají péčí o opuštěná a týraná zvířata, především psy a kočky. To bylo něco pro mě, milovnici zvířat! V té době jsem měla doma už přes tři roky fenečku adoptovanou z olomouckého útulku, která byla rovněž týrána, takže jsem před sebou měla názornou ukázku, jak takový týraný a psychicky zdeptaný pes vypadá. Už jenom kvůli ní a stovkám dalších podobných pejsků jsem se rozhodla vstoupit do kolotoče zvaného dobrovolnictví a dodnes toho nelituji.
Na můj email se zájmem o pomoc Spolku se mi ozvala Barča Tocauerová, jeho předsedkyně, ten nejaktivnější a nejbláznivější človíček, pro kterého není nic problém, s prosbou o roznos a výlep plakátů o spolkové činnosti. Fajn, říkala jsem si, to není tak hrozné a náročné, jak jsem se obávala. Už jsem se totiž viděla, jak rovnou řeším kauzu nějaké množírny. Výlep a roznos plakátů byla pohodička, která mě bavila, současně mi tam ale chybělo to něco, co by uspokojilo mou potřebu pomáhat a zachraňovat. Takže jsem nabídla svou pomoc i v jiných oblastech a mé nabídky bylo ihned aktivně využito. Spolek se totiž vždy potýkal s nedostatkem aktivních dobrovolníků, kteří jsou ochotni obětovat část svého volného času, pohodlí a peněz pro dobrou věc. Ne, že by žádní dobrovolníci nebyli. Byla jich celá řada. Ale jen hrstka z nich byla aktivní a iniciativně nabízela svou pomoc ve více aktivitách. To jsem ovšem zjistila až po pár měsících ve Spolku, kdy jsem dostala dobrovolníky na starost. V té době už jsem Spolkem žila a přinášelo mi radost nabízet pomoc a angažovat se v různých aktivitách, ať už to bylo objíždění pejsků, na jejichž majitele nám přišlo udání, že se o ně špatně starají, nebo převoz pejsků do „dočasných péčí“, kdy je pejsek umístěn do domácnosti našich dobrovolníků, kteří se o něj starají, socializují ho a mnohdy obnovují psí důvěru v lidi, aby pak mohli jít pejsci rovnou do nového domova. Spolek totiž nedisponuje žádnou budovou, ve které by mohli přebývat jeho svěřenci, než se jim najde nová rodina.
Při procházení seznamu dobrovolníků jsem narazila na poznámku o Fauna trzích, o nichž měla informace zjistit jedna z dobrovolnic. Na internetu jsem si vyhledala, o co přesně se jedná, a po konzultaci s děvčaty z vedení Spolku zjistila, že jedna členka už navázala spolupráci s pořadateli a domluvila se s nimi na našem hlídkování na trzích, spočívající v tom, že budeme procházet prodejce a kontrolovat, zda neprodávají svá zvířata načerno, nenaočkovaná, moc mladá, nebo na místech, která k tomu nejsou určená. Také, jestli mají všechna zvířata nabízena k prodeji přístup k čerstvé vodě a alespoň nějaký životní prostor. Na první naše Fauna trhy v prosinci 2013 jsem byla pověřena sehnáním dobrovolníků, kteří by nám s hlídkováním pomohli. Také nás napadlo, že bychom tam mohly prezentovat naše pejsky a touto cestou jim najít nový domov, když je lidé rovnou uvidí před sebou. Tak se také stalo. Na mou výzvu se mi ozvaly dvě úžasné slečny Táňa a Sylva, které Spolku od té doby velmi pomáhají a staly se stálou součástí naši party scházející se na Fauna trzích. Pár pejskům, které jsme s sebou měly, se opravdu podařilo najít nový domov, dařilo se i hlídkování mezi prodejci, spolu s pořadateli jsme odhalili pár prodejců, prodávajících načerno. Od prosince 2013 se staly Fauna trhy jednou z pravidelných akcí, které se Spolek účastní. Od té doby jsme svou účast tam značně vylepšily o prodej spolkových předmětů, pořídili si banner, který už z dálky informuje o naší přítomnosti a činnosti, a našli díky trhům domov řadě pejsků. Pro mne se Trhy staly srdeční záležitostí, vždy tam organizují naši účast, komunikuji s pořadateli, organizuji převozy pejsků, vymyslela jsem také první pokladničku na dobrovolné příspěvky pro Spolek. I díky Fauna trhům jsem se začala opravdu realizovat ve spolkové činnosti a začala jsem cítit, že mé dobrovolnictví má smysl a naplňuje mě uspokojením z dobře odvedené práce.
Ale nebyly to jenom Fauna trhy, které se Spolkem zažívám. Několikrát jsem navštívila bezdomovecké kolonie za Novou Karolínou v Ostravě, ve kterých se staráme o bezdomovecké pejsky, jejich léčbu, kastraci, případně hledání nových domovů štěňatům, která se tam narodí. Do takových míst bych se předtím sama dobrovolně nevydala, ani by mě to nenapadlo. Díky Spolku jsem poznala zase jinou odvrácenou část naši společnosti.
Mnohokrát jsem převážela pejsky z jedné dočasné péče do druhé, vezla je na kastrace, častokrát jsem zažila situaci, kdy jsem měla auto naplněné štěňaty a psy, kteří se od pěstounů převáželi. Není nic úžasnějšího, než když se k vám při řízení zezadu přitiskne velká, chlupatá hlava krásné slečny ovčandy, kterou vezete na kastraci, dýchá vám do tváře a vy se s ní mazlíte. Už ani nespočítám, kolikrát jsem měla chlupaté zadní sedadlo nebo znečištěný kufr při převážení pejskům. Mýma rukama prošla spousta krásných štěňátek, všechna bych si nejraději vzala domů a u každého jsem se radovala, když nový domov skutečně našlo. Takové situace mě naplňují štěstím, že na světě ještě může být krásně, hlavně, když víte, co si mnozí ti drobečkové zažili, než se dostali k novým páníčkům.
To, že jsem členkou Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat, se brzo rozkřiklo mezi mé známé a známé mých známých a lidé se na mě začali obracet s prosbou o radu a pomoc. Takto se ke mně v lednu 2014 dostala i informace o týrané Sendy, malé fenečce křížence teriéra a jorkšíra, která žila u sociálně slabých občanů v Ostravě-Dubině. Byla bita, špatně krmená, venčená tím stylem, že ji její „majitelé“ vykopli před dům, aby se vyvenčila. Když se ke mně fenečka po upozornění jedné úžasné paní z úřadu v Ostravě dostala, měla vyvrtnutou zadní pravou nožičku, zřejmě od surového zacházení. Fenka u nás doma zůstala skoro dva měsíce, během kterých podstoupila operaci nožičky, zrehabilitovala, úžasně se zocelila a stala se umazleným miláčkem, se kterým jsem se horkotěžko loučila. Odešla ale do úžasného domova k jedné starší paní v Ostravě, má se tam jako prasátko v žitě, pravidelně ji navštěvuji a při každé návštěvě se utvrzuji v tom, že to, co dělám, má smysl.
Historky ze spolkové činnosti pravidelně zajímají mé přátele a známé a já tak díky tomu mohu nenásilně šířit informace o nutnosti kastrace zvířat, o tom, že je lepší zvíře adoptovat než koupit a také o nešvaru dnešní doby a České republiky zvláště, o množírnách, psích koncentrácích, ve kterých psi živoří bez kvalitní stravy, venčení, namačkaní v klecích nad sebou, bez kontaktu s laskavým člověkem. Feny jsou nuceny rodit jedno štěně za druhým, tato štěňata jsou nemocná, špatně socializovaná a často od matky odebrána ještě před dosažením dvou měsíců věku. I v této oblasti mi dobrovolnictví ve Spolku otevřelo oči a já tak můžu tyto informace šířit zase dále. Mnoha mým přátelům jsem díky tomu rozšířila obzor a přesvědčila je, že než si koupit pejska na pochybný inzerát, je lepší si ho adoptovat z útulku.
Díky Spolku mám také možnost seznámit se podrobně s byrokracií naší republiky. Spolu se svou spolkovou kolegyňkou Leňou se totiž snažíme získat pro Spolek dárcovskou smsku jako další zdroj financování naši činnosti. A můžu Vám říci, že tolik papírů, které se musí vyplnit, a potvrzení, které se musí sehnat, to by v tom byl čert, abychom po tom všem tu dárcovskou smsku nezískaly. Po celém tomto úřednickém procesu ze mě bude odborník na veřejné sbírky.
Zkrátka: dobrovolnictví v Moravskoslezském spolku zdaleka předčilo mé očekávání a zcela naplnilo a naplňuje mou touhu po pomoci zvířátkům, která si sama pomoci nemohou. Potkala jsem spoustu úžasných lidí, navázala skvělá přátelství a zažila řadu situací, které pro mě dříve byly nemyslitelné. Ne vždy to, co jsem se dozvěděla nebo zažila, bylo příjemné a krásné, ale šla jsem do toho s vědomím, že i kdybychom zachránili jenom jeden jediný život, stojí to za to! Svého rozhodnutí přidat se k Moravskoslezskému spolku na ochranu zvířat nikdy nebudu litovat, a dokud to půjde, budu v tom pokračovat nadále. A co Vy? Přidáte se?
reklama
