http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/vladimir-wagner-nejen-pri-posouzeni-rizika-je-nejdulezitejsi-srovnani
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Vladimír Wagner: Nejen při posouzení rizika je nejdůležitější srovnání

17.12.2012
Kvůli své angažovanosti v Nezávislé energetické komisi II jsem se dostal k řadě zajímavých diskuzí a jednání. V nedávné době jsem byl pozván na konferenci „Energetika a klimatické změny – budoucnost a vize“, kterou pořádá centrum excelence CzechGlobe. Jedná se o centrum zabývající se studiem možných klimatických změn. Pozvání mi poslal Milan Jermář, který mě poněkud specifickou formou vyzval, abych se na ní vyjádřil k některým jím napsaným bodům, týkajících se rizika využívání jaderné energetiky. Myslím, že toto téma může být zajímavé pro čtenáře Ekolistu, takže jsem v průběhu přípravy prezentace pro konferenci připravil i následující článek.
 

Nejdůležitější faktem, který si je třeba uvědomit, že každá lidská činnost má kromě pozitiv i rizika a má svá negativa i náklady. A to se týká i produkce elektřiny z různých zdrojů. Při hledání cesty za snížením rizika z produkce elektřiny je tak důležité srovnání. Co v tomto kontextu dostaneme pro jadernou energetiku?

Následky havárie Jaderné elektrárny Fukušima I

Pan Milan Jermář mě docela šokoval prvním bodem, který jsem měl komentovat a kde psal: „Po katastrofě Fukušimy vál vítr směrem na moře a tak zahynulo jen 20 tisíc obyvatel - jiný směr větru by učinil Tokio neobyvatelným.“ Takové spojení obětí cunami s havárií Jaderné elektrárny Fukušima I se neobjevilo ani v bulvárních novinách. I když dost často se zdá, že větší pozornost se věnuje jaderné havárii než mnohonásobně větším následkům přírodní katastrofy a jiným průmyslovým haváriím, které byly jejím důsledkem.

Je tak třeba stále připomínat, že v důsledku havárie v Jaderné elektrárně Fukušima I nezahynul nikdo. Počet jejich obětí je nula. V samotné elektrárně zahynuly dva zaměstnanci, ale ty mělo na svědomí cunami ještě před začátkem havárie. Více obětí, bylo jich osm, mělo na svědomí protržení přehrady Fujinuma, které nastalo v té době kvůli zemětřesení. Voda z protržené přehrady zaplavila okolo 1800 domů.

Připomeňme, že cunami si vyžádalo 15 872 obětí a 2 777 nezvěstných (stav z 24. 10. 2012), znovu zdůrazňuji, že jaderná havárie má na kontě nula obětí. V maximu byl počet po cunami evakuovaných lidí okolo 400 000, v oblasti Fukušimy pak bylo z oblastí postižených radioaktivním spadem evakuováno okolo 116 000 obyvatel. Toto je počet v době maxima evakuace a navíc část z nich byla evakuována už kvůli cunami.

Jako nepřímé oběti havárie Jaderné elektrárny ve Fukušimě I lze považovat předčasně zemřelé při evakuaci nemocnic a domovů pro přestárlé, kteří nevydrželi přechodné zhoršení kvality lékařské péče. Těch bylo v důsledku evakuace z oblastí zasažených radiací zhruba 45. Je však třeba uvést, že takových obětí v důsledku evakuací a zhoršení péče zaviněných cunami bylo okolo 1500. A takové oběti se do bilance cunami či jiných havárií, které budeme s těmi jadernými srovnávat, nezapočítávají.

Radiace, která by vedla k roční dávce překračující 20 mSv a nutnosti evakuace, byla ve většině směrů od elektrárny do vzdálenosti nepřekračující dvacet kilometrů. Jen v severozápadním směru zasáhla oblasti až do vzdálenosti 50 km. Připomenu, že zmíněnou dávku dostanou obyvatelé od přirozeného pozadí v řadě míst ve světě a je hluboko pod hodnotou, která by mohla vést k zdravotnímu ohrožení.

Díky příznivému vývoji počasí v době havárie spadlo zhruba 80 % radioaktivity do moře a jen 20 % na pevninu. Ovšem, i kdyby vše šlo na pevninu a situace by tam byla až pětkrát horší, velikost území, které by se kvůli radiaci muselo evakuovat, by se radikálně nezměnilo a Tokio by určitě ohroženo nebylo. Je vůbec zajímavé, že díky velmi nízkému radioaktivnímu pozadí byla i v době maximálního zasažení Tokia 15. března 2011 radiace na území hlavního města Japonska mnohem nižší než na všech místech České republiky. Byl tam střední dávkový příkon 0,109 mikrosievertů za hodinu, který vede k roční dávce zhruba 0,9 mSv. Nyní je střední dávkový příkon v Tokiu 0,044 mikrosievertů za hodinu, což je zhruba o 35 % více než v době před havárií.

V současné době byla otevřena na základě posouzení radiační situace velká část zakázané zóny do vzdálenosti 20 km, takže se ze severu a jihu přiblížila hranice zakázané zóny až do blízkosti téměř deset kilometrů od elektrárny. Z jedenácti samosprávných celků, které byly v prefektuře Fukušima postiženy evakuaci kvůli radiaci, se takto otevřelo sedm. Do nich se postupně nyní a v následujících dvou letech může vrátit většina evakuovaných obyvatel. Zůstaly čtyři samosprávné celky nejblíže postižené elektrárny a v severozápadním směru, kde bude dekontaminace dlouhodobější a termín návratu se protáhne na dobu přesahující pět let. Jedná se o města Okuma (11 500 obyvatel), Namie (22 000 obyvatel), Tomioka (15 800 obyvatel) a Futaba (7 400 obyvatel). Zhruba 45 000 lidí se tak nemůže natrvalo vracet dříve než za pět let. Ovšem je třeba zdůraznit, že třeba ve Futabě poničilo samotné cunami okolo 90 % domů a je otázka, kolik z jejich obyvatel by se mohlo vrátit v případě, že by havárie nebyla.

Ještě podrobnější popis následků havárie Jaderné elektrárny Fukušima I a jejich likvidace lze nalézt v cyklu článku na serveru Osel (poslední články jsou zde a zde a další lze nalézt pomocí odkazů v nich). Po přehledu následků havárie ve Fukušimě I se můžeme podívat na jejich srovnání s jinými průmyslovými haváriemi.

Srovnání havárií různých typů objektů

Dalším vyjádřením Milana Jermáře, ke kterému jsem se měl vyslovit, bylo: „Anarchie a chaos jsou totiž podstatou všech přírodních a společenských procesů. Nikoliv řád, jak věda po staletí věřila. I malá porucha (efekt motýlích křídel), výpadek technologických systémů nebo lidská rutina, může vyvrcholit katastrofou.“

Je pravdou, že i malá porucha může vést ke katastrofě a žádná technologie není bez rizika. Ani v budoucnu nelze možnost havárie jaderné elektrárny úplně vyloučit. Stejně tak nelze úplně vyloučit protržení některé z velkých přehrad, rozsáhlé důlní neštěstí a řadu dalších průmyslových havárií. Žádná technologie není bez rizika a je třeba různá rizika srovnávat.

Vážnější havárie jaderných elektráren s únikem radiace (ve stupnici INES hodnocení 4 a více) bylo pouze šest. První v roce 1969 byla havárie v jaderné elektrárně Saint-Laurent. Při ní nebyly žádné oběti a radiace mimo areál neohrozila obyvatelstvo. V roce 1977 byla havárie Jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích. Při ní také nebyly žádné oběti na životech a únik radioaktivity mimo areál neměl dopad na obyvatelstvo. Jen pro doplnění bych připomenul, že o rok dříve zde došlo k nehodě s únikem oxidu uhličitého využívaného k chlazení aktivní zóny. Při této události se dva zaměstnanci udusili. Obě havárie mají známku ve škále INES 4. Třetí byla havárie v Jaderné elektrárně Three Mile Island v roce 1979. Ani při ní nebyly žádné oběti a radioaktivita uniklá mimo areál ohrozila obyvatelstvo minimálně, ale ve stupnici INES dosáhla stupně 5. Čtvrtá havárie proběhla opět v Jaderné elektrárně Saint-Laurent v roce 1980, byla bez obětí a dopadů na okolí elektrárny se stupněm 4 ve stupnici INES.

První havárii, která si vyžádala oběti na životech tak byla havárie Jaderné elektrárny Černobyl. Tam zahynulo při havárii nebo následkem ozáření v jejím průběhu 47 zaměstnanců. K přímým obětem lze připočítat i oběti rakoviny štítné žlázy, která je v normálních podmínkách vzácná. Ovšem je poměrně dobře léčitelná, takže z necelých 7000 případů, které se po havárii v Černobylu v postižené oblasti do současnosti objevily, se nepodařilo zachránit a vyléčit pouze 14 lidí. Zvýšení počtu jiných typů rakovin se statisticky nepodařilo prokázat. Podrobný rozbor situace po Černobylu a následků havárie je zde. Poslední havárií pak byla už zmiňovaná havárie Jaderné elektrárny Fukušima I. A jak už bylo několikrát zmíněno, obešla se bez obětí. Tři z těchto havárií, které měly dopad na okolí a stupeň ve stupnici INES větší než čtyři, zná a pamatuje si snad každý.

Totéž nelze říci o vážných haváriích přehrad. Jejich přehled z roku 2000 uvádí počet 147 ve světě a z toho 26 v Evropě. Pokud se podíváme na přehled protržení přehrad na Wikipedii, tak po roce 2000 je tam 25 nových položek. Je třeba zdůraznit, že jen některé s protržených přehrad měly hydroelektrárny. Pokud vzpomeneme na Česko, tak největší neštěstí v této oblasti bylo protržení přehrady Desná v roce 1916 s 65 obětmi. V Evropě je pak největším neštěstím havárie přehrady Vaiont v Itálii v roce 1966, které mělo okolo 2000 obětí. Itálii postihla i další havárie kaskády přehrad s několika stovkami obětí. I tak si však italská veřejnost nevynutila zákaz stavby přehrad ale zákaz stavby jaderných elektráren. Největší havárií spojenou s přehradami je však zničení kaskády na řece Jang-C (s přehradou Panč chiao) v roce 1975, které mělo 25 000 přímých obětí a následný hladomor a nemoci si podle odhadů vyžádaly 80 000 až 200 000 obětí. Zničeno bylo 6 milionů budov a postiženo zhruba 11 milionů obyvatel. Při protržení přehrady Machchu-2 v Indii v roce 1979 se odhady obětí pohybují mezi čísly 1800 a 15000. V nedávné době je možné připomenout havárii hydroelektrárny na Sajano-Sušenské přehradě. Při ní zahynulo v roce 2009 dohromady 75 zaměstnanců. Je také potřeba připomenout, že při stavbě velkých přehrad se často musí přesídlit velký počet obyvatel. Například, při stavbě přehrady Tři soutěsky v Číně to bylo 700 000 lidí. Zde jsme vyjmenovali jen pár případů, kdy havárie přehrady vedla k největšímu počtu obětí. A ani ty si většina lidí nepamatuje. A havárií vodních děl s velkým počtem obětí bylo mnohem více.

Většina lidí si nepamatuje ani největší důlní neštěstí spojená s těžbou uhlí a důlní neštěstí jsou ve světě každoročně. Počet obětí na jednotku produkované elektřiny v uhelných elektrárnách daleko přesahuje situaci v oblasti hydroelektráren a o mnoho řádů situaci v jaderné energetice. Uran se sice také těží, ale jeho objem je o mnoho řádů menší než objem potřebného uhlí. Počet uranových dolů je tak relativně velmi malý. Navíc v nich nejsou problémy s metanem a důlní havárie jsou tak velice výjimečné. U fosilních zdrojů se také setkáváme s problémem emisí škodlivin a jejich dopad na zdraví. To si zvláště uvědomíme v současném období inverze.

Každý zdroj potřebuje na svou výrobu materiály, jejichž výroba nese sebou rizika. Nehody a oběti přináší i budování zdroje. Pokud se dělají seriózní studie počtu obětí na jednotku vyrobené energie, vychází jaderný zdroj jako jeden z nejbezpečnějších, který má obětí o mnoho řádů méně než řada jiných zdrojů.

Je cesta Německa v energetice racionální a promyšlená?

Další výrok Milana Jermáře, který jsem měl okomentovat, byl: „Německá spolková republika, Itálie, Rakousko ale i Japonsko, Jižní Korea a řada dalších států vyřazují proto jaderné elektrárny z provozu, ČR podporuje jadernou energii v rozporu s vládními rozhodnutími těchto vyspělých a spořádaných států, jež jsou technicky, ekonomicky i statisticky zdůvodněna.“

Jak bylo ukázáno v předchozí části, jsou rizika plynoucí z provozování jaderných zdrojů mnohem menší než rizika související s jinými energetickými zdroji. A pocit rizika je hlavní důvod, proč se Německo rozhodlo u sebe k zákazu využívání jaderné energie přistoupit. I to ukazuje, že rozhodnutí vedení tohoto státu není příliš racionální a promyšlené. Ještě absurdnější situace je v Rakousku a Itálii, kde je značná část elektřiny produkována ve velkých hydroelektrárnách a Itálie zažila velké katastrofy s velkým počtem obětí spojené právě s přehradami.

O nepříliš velké promyšlenosti energetické koncepce Německa svědčí i průběh událostí před havárií ve Fukušimě a po ní. Německo se vydalo na cestu k bezjaderné budoucnosti už koncem minulého století. Postupně se však ukázalo, že odchod od jádra bude technicky, časově a hlavně finančně mnohem náročnější než se předpokládalo. Zvláště, pokud nemají být jaderné elektrárny nahrazovány hlavně zdroji fosilními. To byl důvod, proč kancléřka Merkelová dojednala s představiteli energetických společností prodloužení životnosti jaderných zdrojů za převedení takto získaných prostředků na financování rozvoje obnovitelných zdrojů. Pár měsíců poté se stala havárie ve Fukušimě a Německo okamžitě odstavilo sedm reaktorů. Bez jakéhokoliv racionálního posouzení rizika jejich provozu. Je třeba říci, že takto nepostupovali ani Japonci.

I přes pokles vývozu elektřiny a intenzivní rozvoj a nárůst využívání obnovitelných zdrojů nedokázali Němci nahradit odstavené jaderné reaktory a částečně je musely nahrazovat nové zdroje uhelné. V tomto roce se tak dostavěly i dva nové uhelné bloky o celkovém výkonu 2,2 GW v Elektrárně Neurath, která se tak stala druhou největší v Evropě s odpovídajícími ekologickými dopady. Jako důsledek nárůstu podílu fluktuujících obnovitelných zdrojů a úbytku stabilních zdrojů silně vzrostla nestabilita elektrické sítě nejen v Německu, ale i v celé okolní části Evropy. Značně vzrostlo nebezpečí výpadků i dlouhodobého „black-outu“, který může vést k velmi vysokým škodám i počtu nepřímých obětí způsobených výpadkem zdravotní péče a dalších kritických služeb závislých na elektřině. Dalším následkem je rychlý vzrůst ceny elektřiny způsobený dotacemi do cen obnovitelných zdrojů, výstavby sítě a dotací do podpůrných služeb zajišťujících stabilitu sítě. Nárůst cen elektřiny v Německu v příštím roce přesáhne v průměru hodnotu 13 %. A to je v situaci, kdy je tam cesta k bezjaderné elektroenergetice v podstatě na začátku a výstavba kritických vedení velmi vysokého napětí ze severu na jih a velkých větrných parků na severu ještě ani pořádně nezačala. A to jsou ty nejdůležitější ale také nejnákladnější části německé energetické revoluce. Německo tak už má po necelých dvou letech po odstavení jaderných bloků se zmíněnou zelenou revolucí značné problémy.

Nejen v Evropě vede odstupování od jádra k růstu podílu emisí CO2 v elektroenergetice, viz zmíněné příklady z Itálie, Německa a Rakouska. Japonsko kvůli tlaku na odstavení jaderných reaktorů a přechodu k bezjaderné energetice zrušilo veškeré své aspirace na snižování emisí nejen CO2. V minulém roce (od léta roku 2011 do léta 2012) vyprodukovala jeho elektroenergetika o 17 % emisí CO2 více než v předcházejícím období a to ještě značnou část té doby jaderné zdroje běžely. Japonsko tak muselo opustit Kjótský protokol a předpokládá velmi intenzivní využívání fosilních paliv.

Existuje řada příkladů, kdy se vhodnou kombinací jaderných a obnovitelných zdrojů vytvořila téměř bezemisní elektroenergetika. Jedná se například o Švédsko, Švýcarsko nebo Francii. Neexistuje však žádný příklad státu, který by elektroenergetiku s nízkými emisemi vytvořil pouze na základě obnovitelných zdrojů. Jako příklad velice úspěšného rozvoje obnovitelných zdrojů je zelenými aktivitami často uváděno Dánsko. To sice vyrábí téměř 30 % elektřiny pomocí větrných zdrojů, ale podíl fosilních zdrojů má vyšší než je tomu u nás.

V posledních letech jsou podíly jednotlivých zdrojů v Evropské unii velmi podobné a můžeme je dokumentovat na situaci v roce 2011. Fosilní zdroje (hlavně uhlí) dodaly přes 50 % elektřiny, jaderné zdroje téměř 28 %, téměř 11 % zdroje vodní, větrné zdroje necelých 6 % a sluneční pouhých 0,3 %. Velice často se u odpůrců jádra ozývá, že by těžko jaderné elektrárny mohly masivněji nahradit fosilní zdroje elektřiny. Ovšem v případě Evropské unie by stačilo zvýšit výkon jaderných bloků o necelý dvojnásobek. Když si uvědomíme, že v současnosti fungující bloky byly ve své většině postaveny v sedmdesátých letech, není postavení dostatečných kapacit během následujících dvaceti let vůbec nereálné. Pokud bychom však chtěli nahradit pomocí větru alespoň jádro, musí se produkce těchto zdrojů zvýšit o téměř pětinásobek a pokud chceme nahradit i fosilní zdroje, musíme dosáhnout řádového nárůstu. U fotovoltaiky pak jde více než stonásobné zvýšení produkce. A to se nebere v úvahu nereálnost práce sítě s tak vysokým podílem fluktuujících obnovitelných zdrojů. Pokud tedy opravdu chce v následujících letech a desetiletích Evropská unie snížit svou závislost na fosilních zdrojích a emise v elektroenergetice, nemůže se odvrátit od jaderné energie. Ještě musím zdůraznit, že mé úvahy nejsou zaměřeny proti žádnému zdroji. Myslím, že lidstvo by mělo využívat všechny zdroje a energetický mix by měl odpovídat podmínkám v daném místě. Pochopitelně s co největším důrazem na bezpečnost a efektivitu.

Závěr

Každá technologie má kromě positiv svá negativa a rizika. Tyto je potřeba racionálním způsobem srovnávat. A v diskuzi o energetice se velice často takové srovnání nedělá. Na to ukazuje i zadání, které jsem dostal od pana Milana Jermáře. Občas mi taková diskuze okolo jaderných zdrojů připomínají scénu na letišti z filmu Rain man. Autista, kterého hraje Dustin Hofman, si pamatuje všechny letecké katastrofy a jejich oběti. Havárií na silnici a jejich obětí je tak hodně, že si je ani on se svou fenomenální pamětí zapamatovat nedokáže. Z jeho pohledu je tak několik hodin trvající let tak děsivě nebezpečný, že do žádného letadla nenastoupí. Několikadenní cesta po amerických dálnicích, kde se stalo nespočet nehod, se zastávkami v zájezdních motelech, kde bylo řada přepadení i vražd, se mu nebezpečná nezdá. Zatímco ve skutečnosti je cesta autem na velkou vzdálenost o mnoho řádů riskantnější než cesta letadlem, z pohledu autisty ve filmu Rain man je to naopak. Stejně tak si každý pamatuje všechny tři velké jaderné havárie. Už jen málo lidí má představu, kolik měla každá z nich reálně obětí. A jen minimu lidí říká něco název Vaiont či Panč chiao a řada dalších katastrof spojených s přehradami, které vedly k velkému počtu obětí. A tak není problém vyvolat u lidí pocit, že jaderná energetika je mnohem větším rizikem než využití vody.

Dovedu pochopit, že někdo trpí fobií z letadel či jaderných elektráren. Do letadla nenastoupí a raději pojede autobusem. Nebo zakáže jaderné elektrárny. Ovšem nesmí tvrdit, že k těmto rozhodnutím došel na základě racionálního posouzení rizika. Dokonce si dovedu představit, že budu nucen přijmout a sdílet jeho chování. Ostatně i bratr autisty ve zmíněném filmu od letadla odstupuje a vydává se s ním na cestu autem. Pokud by fobií z letadel trpěla manželka, tak s ní prostě cestuji vlakem či autem. Je tak možné, že ekonomická a politická síla našich sousedů z Rakouska a hlavně Německa, které je řádově v jiné váhové kategorii, a úspěšná kampaň protijaderných aktivit nás přesvědčí jít bezjadernou cestou po jejich vzoru. Ale nelze to označovat za promyšlené a racionálně uvážené rozhodnutí.

Vladimír Wagner
Autor je vědecký pracovník Ústavu jaderné fyziky AVČR a člen NEK II
tisknout poslat
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist