http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/co-by-v-domaci-lekarne-byt-nemelo
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Co by v domácí lékárně být nemělo

22.8.2016 01:30 | PRAHA (Naše příroda)
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) – Patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae). Rostlina obsahuje glykosidické alkaloidy (soladulcidin, soladulkamarin, solanin). Dále jsou přítomny solanein, kyselina dulkamaretinová, kyselina dulkamarinová, basický glykosid solacein, bílkovinný aglutinin, hořčina dulkamarin, třísloviny, v bobulích asi 32 % fruktózy, bílkoviny, ve stopových množstvích kyselina citrónová a octová, červené barvivo lykopin, v semenech asi 9 % oleje. Sbírají se výhonky (Stipes dulcamarae) dlouhé asi 5 cm, a to buď na jaře před nasazením listů (březen, duben), nebo na podzim po jejich opadu (říjen). Droga se užívá při revmatismu, dně, zánětech dýchacího ústrojí. Zevně se používá při různých kožních afekcích, chronických ekzémech a lupénce. Solanin a příbuzné látky rozrušují ve větším množství červené krvinky. Ze zažívacího ústrojí se obtížně vstřebávají, pokud se však vstřebají, tlumí činnost centrálního nervového systému, působí na dýchání a srdce. Otrava se projevuje zemdleností, nejistou chůzí, zvracením a průjmem. Dojde-li ke vstřebání toxinů do organismu, způsobují zánět ledvin s krvavou močí, omámení, dýchací potíže, stavy úzkosti, křeče, malátnost, ochrnutí, bezvědomí. Smrt nastává zástavou dechu a srdce. Prognóza otravy je však obvykle příznivá, neboť tělo se jedu většinou zbaví dříve, nežli se vstřebá. Léčí se podáváním živočišného uhlí a léků udržujících v činnosti srdce, dýchání a krevní tlak. Otravy byly pozorovány zvláště u dětí, které plody potměchuti zaměnily za jedlé plody. Otravy byly pozorovány i u zvířat.
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) – Patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae). Rostlina obsahuje glykosidické alkaloidy (soladulcidin, soladulkamarin, solanin). Dále jsou přítomny solanein, kyselina dulkamaretinová, kyselina dulkamarinová, basický glykosid solacein, bílkovinný aglutinin, hořčina dulkamarin, třísloviny, v bobulích asi 32 % fruktózy, bílkoviny, ve stopových množstvích kyselina citrónová a octová, červené barvivo lykopin, v semenech asi 9 % oleje. Sbírají se výhonky (Stipes dulcamarae) dlouhé asi 5 cm, a to buď na jaře před nasazením listů (březen, duben), nebo na podzim po jejich opadu (říjen). Droga se užívá při revmatismu, dně, zánětech dýchacího ústrojí. Zevně se používá při různých kožních afekcích, chronických ekzémech a lupénce. Solanin a příbuzné látky rozrušují ve větším množství červené krvinky. Ze zažívacího ústrojí se obtížně vstřebávají, pokud se však vstřebají, tlumí činnost centrálního nervového systému, působí na dýchání a srdce. Otrava se projevuje zemdleností, nejistou chůzí, zvracením a průjmem. Dojde-li ke vstřebání toxinů do organismu, způsobují zánět ledvin s krvavou močí, omámení, dýchací potíže, stavy úzkosti, křeče, malátnost, ochrnutí, bezvědomí. Smrt nastává zástavou dechu a srdce. Prognóza otravy je však obvykle příznivá, neboť tělo se jedu většinou zbaví dříve, nežli se vstřebá. Léčí se podáváním živočišného uhlí a léků udržujících v činnosti srdce, dýchání a krevní tlak. Otravy byly pozorovány zvláště u dětí, které plody potměchuti zaměnily za jedlé plody. Otravy byly pozorovány i u zvířat.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
„Není na světě bylina, aby na něco nebyla,“ praví staré lidové přísloví a nám nezbývá, než mu dát více méně za pravdu. Ovšem nesmíme ho chápat tak úplně doslova a zařadit do své domácí lékárny vše, co v přírodě nalezneme. Koneckonců již sluha Saturnin před doslovnou interpretací přísloví varoval a na mnoha příkladech škodlivost takovéhoto výkladu dostatečně doložil. Mnohé rostliny, přestože – nebo snad právě proto – že obsahují vysoce účinné látky, do rukou laiků nepatří.
 

Bylo popsáno množství případů, kdy si samoléčitelé nesprávným dávkováním přípravků z léčivých rostlin, nebo jejich příliš dlouhým užíváním přivodili mnohem vážnější zdravotní komplikace, než původně hodlali vyléčit, a v některých případech na to dokonce doplatili životem. Proto je důležité jednak rostliny obsahující silně účinkující látky dobře znát, aby se náhodou při sběru nedostaly mezi jiné druhy léčivek, jednak – pokud se již rozhodneme pro jejich užití – důsledně dbát rad zkušeného lékaře, který by v každém případě měl takovou léčbu řídit a kontrolovat.

Je nutné si uvědomit, že i některé z našich léčivých rostlin obsahují tak prudké toxiny, že již několik miligramů může být letální dávkou pro zdravého dospělého člověka. Ostatně tyto jejich účinky byly známé již od starověku a v dějinách bychom našli předlouhou řadu obětí travičů, kteří jedovaté rostliny úspěšně využívali. Jejich obliba vydržela dlouho do novověku, protože dokázat jejich použití bylo dlouho nemožné, a dokonce i dnes to občas působí soudním patologům nemalé problémy. Rostlinné jedy byly používány i k popravám, a tak byl např. řecký filozof Sokrates odsouzen k vypití číše odvaru z bolehlavu.

U nás se účinky jedovatých rostlin zabýval mimo jiné také c. & k. školní rada v Čechách Jan Pátek, který vyjmenoval následující hrozby z říše rostlinné – jílek mylný, brambořík obecný čili sviňský ořech, durman obecný aneb kravák, blín černý, rulík zlomocný, potměchuť čili lilek sladkohořký, lilek černý čili psí víno, vraní oko čili kulčiba obecná, brslen sprostý, kozí petružel, kerblík rozpuk jízlivý, bolehlav plamatý, ocún podzimní, kýchavice černá, lýkovec lékařský čili vlčí pepř, vlaštovičník větší, voměj šalamounek, též zlý mníšek a mordovník zvaný, voměj psí mor, pryskyřník, čemeřice, koniklec či hlaváček jarní. Jeho kniha „Byliny jedovaté“ z roku 1864 byla svého času bestsellerem.



Časopis Naše příroda
Už 100 měsíců uběhlo od vydání 1. čísla Naší přírody a tím pádem právě vychází 50. číslo. Dozvíte se v něm zajímavé informace o housenkách a housenicích a také jaký je mezi nimi vlastně rozdíl, jaké bahňáky můžete vidět u našich rybníků a mokřin, jaká je situace ohledně chráněných brouků, zda máme šanci potkat v našich končinách kočku divokou, jak co nejlépe nafotit houby a pak si ze svých fotek udělat fotoknihu, ale také tipy na výlety, např. do Českého středohoří či k Lechovu kamenu.

Od těch dob však u nás zájem většiny lidí o přírodu dosti upadl a zeptáte-li se někoho na ulici, co je to třeba takový jílek, dozvíte se obvykle, že mazlavá hlína. Proto jsme mezi našimi léčivými bylinami vybrali alespoň několik z těch, jejichž užití by mohlo přinést více těžkostí než užitku. Většina z nich patří již mezi drogy obsoletní, tj. v lékařské praxi málo používané, nicméně by někdo mohl při čtení starých „zázračných“ receptů upadnout do pokušení vyzkoušet na sobě jejich působení, a právě pro tyto zvídavé čtenáře by měl být tento text varováním.


Co by v domácí lékárně být nemělo

předchozí    další
Blín černý (Hyoscyamus niger) – Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rozhodně nepatří mezi rostliny, které bychom mohli doporučit k domácímu léčení. Celá rostlina obsahuje prudce jedovaté látky, zejména alkaloidy L-hyoscyamin, atropin, skopolin, skopolamin, aposkopolamin, norskopolamin, apoatropin, kuskohygrin, littorin. Kromě toho je v blínu obsažen glykosid hyoscypikrin, steroidy daucosterol, β-sitosterol, laktony kumarin, skopoletin, eskuletin a organické kyseliny (stearová, palmitová, linoleová, tropová). Nejvyšší koncentrace účinných látek je v semenech a kořenech. Ve středověku se blín přidával do piva ke zvýšení opojnosti a byl také nedílnou součástí čarodějnických mastí, protože má silné psychotropní účinky. Využíval se však také k tlumení bolesti zubů, proti zápalu plic, k odstranění nechutenství i jako anestetikum. Olej ze semen byl využíván při revmatických bolestech. Ještě v poměrně nedávné době byly sušené listy blínu také jednou ze složek antiastmatických cigaret, v současnosti se používá jako zdroj tropanových alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium hyoscyami), semeno (Semen hyoscyami) a nať (Herba hyoscyami), téměř výhradně z pěstovaných rostlin. Otravy blínem jsou poměrně vzácné, v současné době k nim dochází nejčastěji při „experimentování“ s jeho psychotropními účinky. Ty využívali již staří Germáni, kteří blín pěstovali na svatých políčcích. Kořen, který používali k navození věšteckého stavu, musel být vyhrabán nahou dívkou. Ve středověku stačilo používání blínu jako důkaz, že obviněná osoba se zabývá čarodějnictvím. Prvními příznaky otravy jsou široce rozšířené zorničky, sucho v ústech, zrychlený tep a zčervenání v obličeji. Alkaloidy obsažené v blínu tlumí srdeční činnost a způsobují zastavení dechu, což přivodí smrt. Jako antidotum se podává fyzostigmin nebo pilokarpin, jako první pomoc je dobré při perorálním užití vyvolat zvracení a podávat živočišné uhlí.<br />
Blín černý (Hyoscyamus niger) – Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rozhodně nepatří mezi rostliny, které bychom mohli doporučit k domácímu léčení. Celá rostlina obsahuje prudce jedovaté látky, zejména alkaloidy L-hyoscyamin, atropin, skopolin, skopolamin, aposkopolamin, norskopolamin, apoatropin, kuskohygrin, littorin. Kromě toho je v blínu obsažen glykosid hyoscypikrin, steroidy daucosterol, β-sitosterol, laktony kumarin, skopoletin, eskuletin a organické kyseliny (stearová, palmitová, linoleová, tropová). Nejvyšší koncentrace účinných látek je v semenech a kořenech. Ve středověku se blín přidával do piva ke zvýšení opojnosti a byl také nedílnou součástí čarodějnických mastí, protože má silné psychotropní účinky. Využíval se však také k tlumení bolesti zubů, proti zápalu plic, k odstranění nechutenství i jako anestetikum. Olej ze semen byl využíván při revmatických bolestech. Ještě v poměrně nedávné době byly sušené listy blínu také jednou ze složek antiastmatických cigaret, v současnosti se používá jako zdroj tropanových alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium hyoscyami), semeno (Semen hyoscyami) a nať (Herba hyoscyami), téměř výhradně z pěstovaných rostlin. Otravy blínem jsou poměrně vzácné, v současné době k nim dochází nejčastěji při „experimentování“ s jeho psychotropními účinky. Ty využívali již staří Germáni, kteří blín pěstovali na svatých políčcích. Kořen, který používali k navození věšteckého stavu, musel být vyhrabán nahou dívkou. Ve středověku stačilo používání blínu jako důkaz, že obviněná osoba se zabývá čarodějnictvím. Prvními příznaky otravy jsou široce rozšířené zorničky, sucho v ústech, zrychlený tep a zčervenání v obličeji. Alkaloidy obsažené v blínu tlumí srdeční činnost a způsobují zastavení dechu, což přivodí smrt. Jako antidotum se podává fyzostigmin nebo pilokarpin, jako první pomoc je dobré při perorálním užití vyvolat zvracení a podávat živočišné uhlí.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Vladimír Motyčka / Naše příroda
Blín černý (Hyoscyamus niger) – Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rozhodně nepatří mezi rostliny, které bychom mohli doporučit k domácímu léčení. Celá rostlina obsahuje prudce jedovaté látky, zejména alkaloidy L-hyoscyamin, atropin, skopolin, skopolamin, aposkopolamin, norskopolamin, apoatropin, kuskohygrin, littorin. Kromě toho je v blínu obsažen glykosid hyoscypikrin, steroidy daucosterol, β-sitosterol, laktony kumarin, skopoletin, eskuletin a organické kyseliny (stearová, palmitová, linoleová, tropová). Nejvyšší koncentrace účinných látek je v semenech a kořenech. Ve středověku se blín přidával do piva ke zvýšení opojnosti a byl také nedílnou součástí čarodějnických mastí, protože má silné psychotropní účinky. Využíval se však také k tlumení bolesti zubů, proti zápalu plic, k odstranění nechutenství i jako anestetikum. Olej ze semen byl využíván při revmatických bolestech. Ještě v poměrně nedávné době byly sušené listy blínu také jednou ze složek antiastmatických cigaret, v současnosti se používá jako zdroj tropanových alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium hyoscyami), semeno (Semen hyoscyami) a nať (Herba hyoscyami), téměř výhradně z pěstovaných rostlin. Otravy blínem jsou poměrně vzácné, v současné době k nim dochází nejčastěji při „experimentování“ s jeho psychotropními účinky. Ty využívali již staří Germáni, kteří blín pěstovali na svatých políčcích. Kořen, který používali k navození věšteckého stavu, musel být vyhrabán nahou dívkou. Ve středověku stačilo používání blínu jako důkaz, že obviněná osoba se zabývá čarodějnictvím. Prvními příznaky otravy jsou široce rozšířené zorničky, sucho v ústech, zrychlený tep a zčervenání v obličeji. Alkaloidy obsažené v blínu tlumí srdeční činnost a způsobují zastavení dechu, což přivodí smrt. Jako antidotum se podává fyzostigmin nebo pilokarpin, jako první pomoc je dobré při perorálním užití vyvolat zvracení a podávat živočišné uhlí.<br />
Blín černý (Hyoscyamus niger) – Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rozhodně nepatří mezi rostliny, které bychom mohli doporučit k domácímu léčení. Celá rostlina obsahuje prudce jedovaté látky, zejména alkaloidy L-hyoscyamin, atropin, skopolin, skopolamin, aposkopolamin, norskopolamin, apoatropin, kuskohygrin, littorin. Kromě toho je v blínu obsažen glykosid hyoscypikrin, steroidy daucosterol, β-sitosterol, laktony kumarin, skopoletin, eskuletin a organické kyseliny (stearová, palmitová, linoleová, tropová). Nejvyšší koncentrace účinných látek je v semenech a kořenech. Ve středověku se blín přidával do piva ke zvýšení opojnosti a byl také nedílnou součástí čarodějnických mastí, protože má silné psychotropní účinky. Využíval se však také k tlumení bolesti zubů, proti zápalu plic, k odstranění nechutenství i jako anestetikum. Olej ze semen byl využíván při revmatických bolestech. Ještě v poměrně nedávné době byly sušené listy blínu také jednou ze složek antiastmatických cigaret, v současnosti se používá jako zdroj tropanových alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium hyoscyami), semeno (Semen hyoscyami) a nať (Herba hyoscyami), téměř výhradně z pěstovaných rostlin. Otravy blínem jsou poměrně vzácné, v současné době k nim dochází nejčastěji při „experimentování“ s jeho psychotropními účinky. Ty využívali již staří Germáni, kteří blín pěstovali na svatých políčcích. Kořen, který používali k navození věšteckého stavu, musel být vyhrabán nahou dívkou. Ve středověku stačilo používání blínu jako důkaz, že obviněná osoba se zabývá čarodějnictvím. Prvními příznaky otravy jsou široce rozšířené zorničky, sucho v ústech, zrychlený tep a zčervenání v obličeji. Alkaloidy obsažené v blínu tlumí srdeční činnost a způsobují zastavení dechu, což přivodí smrt. Jako antidotum se podává fyzostigmin nebo pilokarpin, jako první pomoc je dobré při perorálním užití vyvolat zvracení a podávat živočišné uhlí.<br />
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris) – Patří do čeledi dřišťálovitých (Berberidaceae). K léčebným účelům se používal již ve starém Řecku. Také Paracelsus (1493–1541) doporučoval šťávu z čerstvých bobulí dřišťálu k posílení organismu. Užívá se kůra kořene (Cortex radicis berberidis), někdy i kůra větví (Cortex berberidis) nebo plod (Fructus berberidis). Celá rostlina obsahuje alkaloidy, hlavně berberin, palmatin, oxyakantin a bermamin. V mírných dávkách působí droga projímavě, močopudně, snižuje krevní tlak a má poměrně silné antimikrobiální účinky. Působí např. na salmonely, lamblie (původce giardiózy) nebo na kvasinky Candida albicans, způsobující úporné vaginální mykózy. Zevně se odvar z kůry používá k léčení očních zánětů a údajně příznivě působí i při lupénce. Při předávkování však může dojít k ochrnutí dýchacích center a mohl by způsobit i smrt. Otrava se však obvykle včas projeví omámením, zvracením a průjmy bez fatálních následků. Dřišťál by v žádném případě neměly užívat děti a těhotné a kojící ženy. Celková doba léčby dřišťálem by neměla překročit dobu 30 dnů a stejně tak by nemělo být překračováno doporučené dávkování. Pokud by se během užívání dřišťálu objevily jakékoliv nežádoucí účinky jako např. nevolnost, zvracení nebo průjem, je třeba dávkování snížit nebo léčbu zcela ukončit.<br />
Skočec obecný (Ricinus communis) – Náleží do čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae). Semena obsahují bílkovinný jed ricin, který brzdí produkci některých bílkovin a tím způsobuje odumírání buněk. Zároveň podněcuje shlukování červených krvinek, poškozuje játra, ledviny a slezinu. Otrava se projevuje pálením v ústech, zvracením, průjmy, zánětem žaludku, střevními kolikami, bolestí hlavy, ochablostí apod. První příznaky otravy se objevují po dvou hodinách až třech dnech, přičemž zpočátku mohou být celkem mírné, dosti podobné příznakům chřipky, takže otravu bývá v některých případech obtížné určit. Smrt přicházívá obvykle nečekaně 5. až 8. den po požití semen. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je asi 15 až 20 skočcových semen, pro dítě jen 5 semen. V případě otravy je nutné vyvolat zvracení (není-li spontánní), podat aktivní uhlí a dostatek tekutin a okamžitě přivolat lékařskou pomoc. Ricinový olej, lisovaný za studena ze semen a povařený, aby se zbavil jedovatého ricinu, se užívá jako velmi účinné laxativum.<br />
Hlaváček jarní (Adonis vernalis) – Patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Obsahuje velmi účinné srdeční glykosidy, zejména adonidin, adonitoxin, adonitoxigenin, adonivernosid, cymarin, strofantidin. Obsahové látky hlaváčku působí povzbudivě na srdce, hlavně při degeneraci srdečního svalu nebo při poruchách krevního oběhu. Dříve byl hlaváček doporučován také jako „zpryšťovadlo“, tedy afrodisiakum místo španělských mušek. Použití obou drog je však vzhledem k vysokému obsahu toxinů stejně nebezpečné. Užívala se nať (Herba adonidis vernalis) sbíraná za květu. V současnosti u nás patří hlaváček jarní k silně ohroženým druhům a jeho sběr je zakázán.<br />
Kopytník evropský (Asarum europaeum) – Náleží do čeledi podražcovitých (Aristolochiaceae). Celá rostlina obsahuje toxický fenolether asaron, nejvíce je ho v oddenku, který se také dříve používal k léčebným účelům, zejména k vyvolání dávení a zvracení. V těchto případech však býval dávkován v množství na hranici toxicity, a proto se dnes takové užití nejeví jako příliš prospěšné. V současnosti se ještě někdy používá při neproduktivním (např. kuřáckém) kašli nebo při suchém a dráždivém kataru horních cest dýchacích. Droga také prohlubuje činnost srdečního svalu, tlumí bolesti při ischiasu a migrénách, zužuje cévy (zvyšuje krevní tlak), uklidňuje, působí močopudně a zvyšuje střevní peristaltiku. U těhotných žen může způsobit potrat a k těmto účelům byl také často zneužíván. Po požití rostliny se dostaví prudké zvracení a průjem, dochází k podráždění ledvin, rozšíření zorniček, otrávený pociťuje celkovou slabost, v závažných případech může nastat smrt. Obvykle však mívá otrava mírnější průběh, protože se většina toxinu z těla vyplaví neudržitelným zvracením a průjmem. Na kůži se objevuje vyrážka podobná erisypelu.
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) – Patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae). Rostlina obsahuje glykosidické alkaloidy (soladulcidin, soladulkamarin, solanin). Dále jsou přítomny solanein, kyselina dulkamaretinová, kyselina dulkamarinová, basický glykosid solacein, bílkovinný aglutinin, hořčina dulkamarin, třísloviny, v bobulích asi 32  % fruktózy, bílkoviny, ve stopových množstvích kyselina citrónová a octová, červené barvivo lykopin, v semenech asi 9  % oleje. Sbírají se výhonky (Stipes dulcamarae) dlouhé asi 5 cm, a to buď na jaře před nasazením listů (březen, duben), nebo na podzim po jejich opadu (říjen). Droga se užívá při revmatismu, dně, zánětech dýchacího ústrojí. Zevně se používá při různých kožních afekcích, chronických ekzémech a lupénce. Solanin a příbuzné látky rozrušují ve větším množství červené krvinky. Ze zažívacího ústrojí se obtížně vstřebávají, pokud se však vstřebají, tlumí činnost centrálního nervového systému, působí na dýchání a srdce. Otrava se projevuje zemdleností, nejistou chůzí, zvracením a průjmem. Dojde-li ke vstřebání toxinů do organismu, způsobují zánět ledvin s krvavou močí, omámení, dýchací potíže, stavy úzkosti, křeče, malátnost, ochrnutí, bezvědomí. Smrt nastává zástavou dechu a srdce. Prognóza otravy je však obvykle příznivá, neboť tělo se jedu většinou zbaví dříve, nežli se vstřebá. Léčí se podáváním živočišného uhlí a léků udržujících v činnosti srdce, dýchání a krevní tlak. Otravy byly pozorovány zvláště u dětí, které plody potměchuti zaměnily za jedlé plody. Otravy byly pozorovány i u zvířat.<br />
Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) – Náleží do čeledi vrabečnicovitých (nymelaeaceae). Celá rostlina obsahuje glykosidy dafnin, hesperidin, cinchoriin, deriváty terpenoidů dafnetoxin a mezerein, dále kumariny, sacharidy a steroidy. Jako droga se užívala kůra (Cortex mezerei), dnes se i v lidovém léčitelství od jejího používání pro značnou jedovatost upustilo. V dřívějších dobách sloužila jako laxativum a antiluetikum. Zevně se užívaly extrakty a masti v náplastech při kožních vyrážkách nebo k obkladům při revmatismu. Slabou otravu, doprovázenou silnými bolestmi hlavy, může vyvolat již delší čichání příjemné vůně květů. Mezerein se může vstřebávat i kůží, na které vyvolává při delším působení puchýře. Ke smrtelné otravě dospělého zdravého člověka stačí již požití 10–12 červených bobulí, které však mají naštěstí tak odpornou chuť, že je jen málokdo dokáže konzumovat. Je s podivem, že byly i přes svou jedovatost používány jako tzv. „vlčí pepř“ k aromatizování octa, který po nich údajně dostal pikantní chuť.
Mák setý (Papaver somniferum) – Patří do čeledi makovitých (Papaveraceae). Pěstuje se již nejméně 8 000 let, zpočátku jako zdroj opia, později jako olejnina a pochutina. Všechny části rostliny protkané mléčnicemi obsahují množství alkaloidů, z nichž nejdůležitější je morfin, kodein, thebain, což jsou alkaloidy morfinového typu, papaverin, narcein, noskapin a retikulin (alkaloidy papaverinového typu). Z dalších alkaloidů je to např. gnoskopin, hydrokotarnin, kodamin, kryptopin, lanthopin, laudanin, laudani din, laudanosin, mekonin, narkotin, pseudomorfin, oxynakortin, papaveramin, protopin, aporhein, rhoeadin, porfyroxin, xanthalin, neopin, narkotolin. Z nezralých makovic se po jejich naříznutí získává surové opium (Opium crudum), jinak se jako zdroj opiátů využívá tzv. makovina, což jsou makovice s krátkou částí stonku po vyluštění semen. Dnes je makovina výlučně technickou surovinou, dříve se však odvar z makovic ve vodě nebo mléce používal jako účinné analgetikum, a také ke zklidnění zlobivých dětí. Experimenty s opiáty nelze v žádném případě doporučit, protože jde o látky silně návykové.<br />
Náprstník červený (Digitalis purpurea) – Patří do čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae). Sbírá se list (Folia digitalis purpureae), avšak není to droga, která by měla mít místo v domácí lékárničce. Celá rostlina, a zejména listy, obsahuje vysoce toxické glykosidy (digitalin, digitoxin, digitonin, purpureaglykosid A a B aj.), steroidní saponiny (digitoxigenin, tigonin aj.), aromatické a alifatické kyseliny, flavonoidy, chinony. Užívá se jako kardiotonikum, při některých srdečních onemocněních, ale jeho použití je značně nebezpečné. Proto se spíše používají přípravky z izolovaných látek.<br />
Oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum) – Náleží do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Celá rostlina obsahuje diterpenoidní alkaloidy, z nichž jsou nejúčinnější akonitin (jeden z nejprudších rostlinných jedů – letální dávka pro člověka je 3–6 mg), napellin, lykoktonin, mesakonitin a hypoakonitin, dále isochinolinový alkaloid magnoflorin, kyselinu karboxylovou a akonitovou. Alkaloidy jsou obsaženy nejvíce v listech a v hlízách (okolo 0,5 %), jejich obsah je však závislý zejména na stanovišti, na kterém rostlina roste, a také na roční době (v hlízách je nejméně alkaloidů v době květu, jejich obsah roste na podzim a maxima dosahuje během zimy). Jak napovídá český i odborný název, šťávy z omějů se dříve využívalo k trávení šelem, zejména vlků a lišek. A nejen to, v roce 117 n. l. zakázal císař Trajanus pěstování omějů v zahradách, neboť se nebývalou měrou rozmohlo travičství. Šťáva z oměje se v Evropě užívala i jako šípový jed. Otrava omějovými alkaloidy není nijak příjemná – téměř okamžitě po požití se projeví říháním a pocity přelévání v břiše. Celé tělo začne polévat horko, na tvářích a na čele se objevuje „mravenčení“, které postupně přechází na celé tělo. Vzniká pocit bezcitnosti, prázdnoty a zimy v hlavě, postupně ochrnují údy a jazyk. Objevuje se zelené vidění, dech a tep se stávají nepravidelnými, snižuje se tělesná teplota. Smrt nastává buď zastavením činnosti srdce, nebo dechu. Přes svou nebezpečnost se hlízy nebo i nať používaly v lidovém léčitelství ke zmírňování neuralgických bolestí a ke snižování horečky. V současné době se droga užívá téměř výhradně k izolaci účinných látek pro výrobu mukolytik (tinkturu z oměje obsahuje např. Pleumolysin používaný při léčbě kašle).<br />
Podběl lékařský (Tussilago farfara) – Náleží do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), ve starších publikacích ho lze nalézt také pod názvem podběl obecný. Z mnoha lidových jmen si uveďme alespoň babušku, celníka, devětsílek, lepušici, úbytník či zaječí lupen. Sbírají se úbory (Flos farfarae) a listy (Folium farfarae). Rostliny obsahují slizový faradiol, v listech i květech třísloviny, v květech silici, inulin, hořčiny, tanin a fytosteroly. Droga se užívá především jako mucilaginosum (podporuje vytváření hlenů, které se snáze vykašlávají) a expektorans. Užívá se při nachlazení a zánětech horních cest dýchacích. Zevně se v obkladech užívá jako antiflogistikum při zánětech žil a na špatně se hojící rány. V květech i listech byly v poslední době nalezeny i nežádoucí pyrolizidinové alkaloidy (tussilagin, senesionin, senkirkin), proto se nedoporučuje dlouhodobé užívání.
Posed bílý (Bryonia alba) – Patří do čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae). Obsahuje glykosidy bryonin, bryonidin, bryodulkosid, třísloviny, fytosterin, pryskyřice (bryoresiny), stopy silic. Nejvíce účinných látek je soustředěno v kořenech, které se také využívaly jako droga (Radix bryoniae albae). Posed se využíval jako poměrně drastické laxativum, emetikum a diuretikum, dnes se již prakticky nepoužívá. Šťáva z posedu dráždí pokožku a při delším působení vyvolává puchýře a záněty. K otravám dochází nejčastěji při záměně bobulí posedu za jedlé plody nebo nesprávném dávkování drogy při léčbě. Po požití se objevuje zvracení a průjem spojený se silnými kolikovitými bolestmi, může rovněž dojít k útlumu dýchacího a vazomotorického centra a zánětu ledvin. Uvádí se, že smrtelná dávka pro dospělého člověka je zhruba 40 bobulí, pro děti jen 15. Otravy byly pozorovány i u koní a ovcí.<br />
Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides) – Je známější pod jménem „zlatý déšť“, kterým se ovšem označují také zlatice. Patří do čeledi bobovitých (Fabaceae). Jako droga se užívala semena (Semen laburni) a nať (Herba laburni). Obsahuje hlavně alkaloid cytisin, který má podobné účinky jako nikotin, dále cholin a glykosid laurocerasin. Užíval se dříve jako psychofarmakum při stavech předrážděnosti, hysterii, migréně či melancholii. Užíval se také při jaterních chorobách a chronických otravách arsenikem. Za první světové války se nať štědřence zkoušela jako náhražka tabáku. K otravě – zvláště u dětí – stačí již několik málo semen, nebo dokonce požití mléka koz, které se štědřence napásly. Otrava se projevuje již krátce po požití štědřence dlouhotrvající nepříjemnou nevolností, která přechází v úporné zvracení, později se dostaví průjem, křeče, psychické poruchy, halucinace, delirium. V těžkých případech může již za hodinu nastat smrt, prognóza je vždy vážná.
Durman obecný (Datura stramonium) – Je známý také pod lidovými názvy ježkova palice, andělská trumpeta, panenská okurka nebo čertova buřina. Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a vzhledem k vysokému obsahu toxických látek by jeho případné použití mělo být vyhrazeno pouze zkušeným lékařům. Celá rostlina obsahuje tropanové alkaloidy, zejména hyoscyamin, L-skopolamin, atropin, belladonin, nikotin, apoatropin, glykosid rutin. Listová droga se dříve užívala do antiastmatických cigaret a jako pomocná látka při léčbě Parkinsonovy choroby. V současné době je převážně zdrojem alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium stramonii) a semeno (Semen stramonii). Příznaky otravy jsou podobné jako u blínu a rulíku zlomocného. K intoxikaci může dojít nejen požitím některé části rostliny, ale i vdechováním kouře při jejím spalování nebo vtíráním do sliznic či kůže.<br />
Durman obecný (Datura stramonium) – Je známý také pod lidovými názvy ježkova palice, andělská trumpeta, panenská okurka nebo čertova buřina. Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a vzhledem k vysokému obsahu toxických látek by jeho případné použití mělo být vyhrazeno pouze zkušeným lékařům. Celá rostlina obsahuje tropanové alkaloidy, zejména hyoscyamin, L-skopolamin, atropin, belladonin, nikotin, apoatropin, glykosid rutin. Listová droga se dříve užívala do antiastmatických cigaret a jako pomocná látka při léčbě Parkinsonovy choroby. V současné době je převážně zdrojem alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium stramonii) a semeno (Semen stramonii). Příznaky otravy jsou podobné jako u blínu a rulíku zlomocného. K intoxikaci může dojít nejen požitím některé části rostliny, ale i vdechováním kouře při jejím spalování nebo vtíráním do sliznic či kůže.<br />
Dymnivka dutá (Corydalis cava) – Patří do čeledi makovitých (Papaveraceae). Celá rostlina obsahuje množství alkaloidů (až 6  %), zejména korydalin, bulbokapinin, korybulbin, korytuberin, korydin. Nejvíce je jich obsaženo v hlízách, které se také užívají jako droga (Bulbus corydalis cavae). Účinné látky snižují krevní tlak, tlumí střevní peristaltiku, působí na centrální nervový systém. Předepisovala se při těžkých nervových poruchách, závratích a některých duševních onemocněních. V lidovém léčitelství se používala ke zmírnění křečí a k tišení bolestí. Mattioli ve svém herbáři uvádí, že hubí střevní parazity. Některé indikace se odrážejí i v lidových názvech – blúd, séreček, sračky, vlčí jablko. Její užívání je však velmi nebezpečné, vyšší dávky vyvolávají stavy podobné zánětu mozkových blan. U zvířat – hlavně ovcí – která ji spásala, byly zaznamenány kataleptické stavy a zvířata hynula v křečích. V tradiční čínské medicíně se využívá příbuzný druh dymnivka yanhusuo (Corydalis yanhusuo) k léčbě nespavosti, žaludečních vředů, tlumení bolestí a mnoha dalších obtíží.<br />
Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Hana a Vladimír Motyčkovi
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Příběhy české přírody
   

Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist