Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) – Patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae). Rostlina obsahuje glykosidické alkaloidy (soladulcidin, soladulkamarin, solanin). Dále jsou přítomny solanein, kyselina dulkamaretinová, kyselina dulkamarinová, basický glykosid solacein, bílkovinný aglutinin, hořčina dulkamarin, třísloviny, v bobulích asi 32 % fruktózy, bílkoviny, ve stopových množstvích kyselina citrónová a octová, červené barvivo lykopin, v semenech asi 9 % oleje. Sbírají se výhonky (Stipes dulcamarae) dlouhé asi 5 cm, a to buď na jaře před nasazením listů (březen, duben), nebo na podzim po jejich opadu (říjen). Droga se užívá při revmatismu, dně, zánětech dýchacího ústrojí. Zevně se používá při různých kožních afekcích, chronických ekzémech a lupénce. Solanin a příbuzné látky rozrušují ve větším množství červené krvinky. Ze zažívacího ústrojí se obtížně vstřebávají, pokud se však vstřebají, tlumí činnost centrálního nervového systému, působí na dýchání a srdce. Otrava se projevuje zemdleností, nejistou chůzí, zvracením a průjmem. Dojde-li ke vstřebání toxinů do organismu, způsobují zánět ledvin s krvavou močí, omámení, dýchací potíže, stavy úzkosti, křeče, malátnost, ochrnutí, bezvědomí. Smrt nastává zástavou dechu a srdce. Prognóza otravy je však obvykle příznivá, neboť tělo se jedu většinou zbaví dříve, nežli se vstřebá. Léčí se podáváním živočišného uhlí a léků udržujících v činnosti srdce, dýchání a krevní tlak. Otravy byly pozorovány zvláště u dětí, které plody potměchuti zaměnily za jedlé plody. Otravy byly pozorovány i u zvířat.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
„Není na světě bylina, aby na něco nebyla,“ praví staré lidové přísloví a nám nezbývá, než mu dát více méně za pravdu. Ovšem nesmíme ho chápat tak úplně doslova a zařadit do své domácí lékárny vše, co v přírodě nalezneme. Koneckonců již sluha Saturnin před doslovnou interpretací přísloví varoval a na mnoha příkladech škodlivost takovéhoto výkladu dostatečně doložil. Mnohé rostliny, přestože – nebo snad právě proto – že obsahují vysoce účinné látky, do rukou laiků nepatří.
Víme, reklamy jsou otravné. A respektujeme, že je máte vypnuté :-) Budeme rádi, když nás podpoříte jinak.
Bylo popsáno množství případů, kdy si samoléčitelé nesprávným dávkováním přípravků z léčivých rostlin, nebo jejich příliš dlouhým užíváním přivodili mnohem vážnější zdravotní komplikace, než původně hodlali vyléčit, a v některých případech na to dokonce doplatili životem. Proto je důležité jednak rostliny obsahující silně účinkující látky dobře znát, aby se náhodou při sběru nedostaly mezi jiné druhy léčivek, jednak – pokud se již rozhodneme pro jejich užití – důsledně dbát rad zkušeného lékaře, který by v každém případě měl takovou léčbu řídit a kontrolovat.
Je nutné si uvědomit, že i některé z našich léčivých rostlin obsahují tak prudké toxiny, že již několik miligramů může být letální dávkou pro zdravého dospělého člověka. Ostatně tyto jejich účinky byly známé již od starověku a v dějinách bychom našli předlouhou řadu obětí travičů, kteří jedovaté rostliny úspěšně využívali. Jejich obliba vydržela dlouho do novověku, protože dokázat jejich použití bylo dlouho nemožné, a dokonce i dnes to občas působí soudním patologům nemalé problémy. Rostlinné jedy byly používány i k popravám, a tak byl např. řecký filozof Sokrates odsouzen k vypití číše odvaru z bolehlavu.
U nás se účinky jedovatých rostlin zabýval mimo jiné také c. & k. školní rada v Čechách Jan Pátek, který vyjmenoval následující hrozby z říše rostlinné – jílek mylný, brambořík obecný čili sviňský ořech, durman obecný aneb kravák, blín černý, rulík zlomocný, potměchuť čili lilek sladkohořký, lilek černý čili psí víno, vraní oko čili kulčiba obecná, brslen sprostý, kozí petružel, kerblík rozpuk jízlivý, bolehlav plamatý, ocún podzimní, kýchavice černá, lýkovec lékařský čili vlčí pepř, vlaštovičník větší, voměj šalamounek, též zlý mníšek a mordovník zvaný, voměj psí mor, pryskyřník, čemeřice, koniklec či hlaváček jarní. Jeho kniha „Byliny jedovaté“ z roku 1864 byla svého času bestsellerem.
Časopis Naše příroda Už 100 měsíců uběhlo od vydání 1. čísla Naší přírody a tím pádem právě vychází 50. číslo. Dozvíte se v něm zajímavé informace o housenkách a housenicích a také jaký je mezi nimi vlastně rozdíl, jaké bahňáky můžete vidět u našich rybníků a mokřin, jaká je situace ohledně chráněných brouků, zda máme šanci potkat v našich končinách kočku divokou, jak co nejlépe nafotit houby a pak si ze svých fotek udělat fotoknihu, ale také tipy na výlety, např. do Českého středohoří či k Lechovu kamenu.
Od těch dob však u nás zájem většiny lidí o přírodu dosti upadl a zeptáte-li se někoho na ulici, co je to třeba takový jílek, dozvíte se obvykle, že mazlavá hlína. Proto jsme mezi našimi léčivými bylinami vybrali alespoň několik z těch, jejichž užití by mohlo přinést více těžkostí než užitku. Většina z nich patří již mezi drogy obsoletní, tj. v lékařské praxi málo používané, nicméně by někdo mohl při čtení starých „zázračných“ receptů upadnout do pokušení vyzkoušet na sobě jejich působení, a právě pro tyto zvídavé čtenáře by měl být tento text varováním.
Blín černý (Hyoscyamus niger) – Náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rozhodně nepatří mezi rostliny, které bychom mohli doporučit k domácímu léčení. Celá rostlina obsahuje prudce jedovaté látky, zejména alkaloidy L-hyoscyamin, atropin, skopolin, skopolamin, aposkopolamin, norskopolamin, apoatropin, kuskohygrin, littorin. Kromě toho je v blínu obsažen glykosid hyoscypikrin, steroidy daucosterol, β-sitosterol, laktony kumarin, skopoletin, eskuletin a organické kyseliny (stearová, palmitová, linoleová, tropová). Nejvyšší koncentrace účinných látek je v semenech a kořenech. Ve středověku se blín přidával do piva ke zvýšení opojnosti a byl také nedílnou součástí čarodějnických mastí, protože má silné psychotropní účinky. Využíval se však také k tlumení bolesti zubů, proti zápalu plic, k odstranění nechutenství i jako anestetikum. Olej ze semen byl využíván při revmatických bolestech. Ještě v poměrně nedávné době byly sušené listy blínu také jednou ze složek antiastmatických cigaret, v současnosti se používá jako zdroj tropanových alkaloidů pro farmaceutický průmysl. Užívá se list (Folium hyoscyami), semeno (Semen hyoscyami) a nať (Herba hyoscyami), téměř výhradně z pěstovaných rostlin. Otravy blínem jsou poměrně vzácné, v současné době k nim dochází nejčastěji při „experimentování“ s jeho psychotropními účinky. Ty využívali již staří Germáni, kteří blín pěstovali na svatých políčcích. Kořen, který používali k navození věšteckého stavu, musel být vyhrabán nahou dívkou. Ve středověku stačilo používání blínu jako důkaz, že obviněná osoba se zabývá čarodějnictvím. Prvními příznaky otravy jsou široce rozšířené zorničky, sucho v ústech, zrychlený tep a zčervenání v obličeji. Alkaloidy obsažené v blínu tlumí srdeční činnost a způsobují zastavení dechu, což přivodí smrt. Jako antidotum se podává fyzostigmin nebo pilokarpin, jako první pomoc je dobré při perorálním užití vyvolat zvracení a podávat živočišné uhlí.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Časopis Naše příroda 
předchozí další 
