Jiří Zemánek: Chůze nám ukazuje přírodu a Zemi jako partnera

„Cítíme-li se součástí toho, co je kolem nás, pak by nám jako přirozeně posvátné mělo připadat každé místo, v němž žijeme a v němž jsme doma,“ říká v rozhovoru o výstavě Od země přes kopec do nebe ... její kurátor Jiří Zemánek.

EkoList: Výstava je věnována chůzi, poutnictví a posvátné krajině. Proč jste vybral právě tato témata?

Jiří Zemánek na Rodobýlu ukazuje, kam míří výstava (do nebe)
Foto: Jan Stejskal/EkoList

Jiří Zemánek: Zabývám se vztahem umění a přírody, umění a spirituality. Při přípravě výstavy jsem si uvědomil, že zmíněná tři témata tvoří smysluplný příběh, na němž je možné ji postavit. Chůze je spjata s bezbariérovou krajinou a s přímou smyslovou zkušeností; pojí se ale také s poněkud přehlíženým nebo jednostranně vnímaným pojmem posvátné krajiny jako zapomínaným prvkem její stability a harmonické struktury. Východiskem výstavy pro mě bylo umění romantismu, především tvorba českého básníka Karla Hynka Máchy a německého malíře Caspara Davida Friedricha, pro které bylo poutnictví důležité.

V čem pro ně bylo poutnictví důležité a proč může být poutník zajímavý i pro nás?
Romantismus objevil vycházky do přírody jako součást kultury a filozofické reflexe, která se může týkat kosmologie i vnitřního světa člověka. Tak to ostatně známe z pradávné tradice poutnictví. V tomto smyslu poutník navazuje hlubší spojení s přírodou i se sebou samým. Není zde rozdíl mezi „vnějším“ a „vnitřním“. Jak píše John Muir: „Poznal jsem, že vycházet ven znamená ve skutečnosti ještě hlouběji se nořit do nitra.“ Poutník je člověk, který navazuje s přírodou „pouto“, uvědomuje si rezonanci své vnitřní psychické krajiny s vnější fyzickou krajinou, kterou prochází. Jinak řečeno, objevuje „krajinu jako místo v srdci“. Poutnictví může být cestou k „celistvé skutečnosti“, cestou, jak „spojit zemi s nebem“, jak dospět k tomu, aby inteligence a svět spolu harmonovaly, což je současný velký problém, před nímž stojíme. Jak napsal filozof-chodec Henry David Thoreau ve své jedinečné knížce Chůze: „Je více věcí na nebi a na zemi, než o nichž sníme ve své filozofii.“ Takto chápaná chůze může být pro nás účinnou terapií, jak se vymanit z vlastních myšlenkových konceptů a abstrakcí, jak rozpouštět rozdíl mezi námi a přírodou, mezi myslí (vědomím) a hmotou apod. Chůze nám nabízí proměnlivost v pohledu na skutečnost a ukazuje nám přírodu a Zemi jako partnera.

Co si představujete pod posvátností krajiny?
V tom nejširším významu souvisí vědomí posvátnosti krajiny s jejím vnímáním jako živého bytí, v němž jsme zakořeněni. Zakotvuje náš psychický a duchovní život v hmatatelné skutečnosti. Z tohoto pohledu, jak to vyjádřil Karel Čapek, není nic vznešenějšího než Země.

	"V tom nejširším významu souvisí vědomí posvátnosti krajiny s jejím vnímáním jako živého bytí, v němž jsme zakořeněni. Zakotvuje náš psychický a duchovní život v hmatatelné skutečnosti."
	Foto: Jan Stejskal/EkoList

V souvislosti s výstavou bylo zajímavé sledovat, jak se pojem posvátné krajiny právě v romantismu stává osobní záležitostí každého umělce. Friedrich objevil svou posvátnou krajinu (místo, které „povznáší srdce“) v Českém středohoří, pro Máchu byl jedním z takových míst Bezděz. A tato potřeba najít oporu pro svůj duchovní život v konkrétní realitě krajiny, s níž jsme spjati, zůstává živá i ve 20. století. Připomněl bych například výtvarníky Karla Malicha a Miloše Šejna. Malich objevil svou osu světa v Kameneckém kopci u Holic, kde se narodil – je pro něho místem „dočasně chránícím mou duši“. Pro Miloše Šejna je takovým významným místem kopec Zebín u Jičína. Jak to napsal hezky Václav Cílek, dnes jde o to najít si svůj vlastní Kailas. V Evropě jsme pocítili ztrátu posvátnosti přírody mnohem víc, než tomu bylo jinde ve světě. Posvátnosti ji do značné míry zbavilo už křesťanství, pro které byla příroda spíš problém, pokušitel, ďábel – a ten se musí vymýtit. Osvícenství, industriální civilizace a vědecká revoluce v tom pokračují. Proto je asi potřeba najít své místo v nás dnes tak živá.

Svou výstavou se vztahujete hlavně k Českému středohoří. Proč právě k němu?
Pro mě je zásadně důležité místo, kde se výstava koná. České středohoří otevírá všechna témata, která na výstavě sleduji. Jde o krajinu, která byla pro romantiky v jistém smyslu klíčová. Jedinečnou krásu tohoto pohoří začali objevovat na přelomu 18. a 19. století básníci, malíři i přírodovědci z jižního Německa, především z Drážďan, ale i čeští umělci jako Antonín Balzer. Fascinovaly je osamocené „sopečné“ vrcholy i celkový zvláštní charakter této krajiny, v níž se zvláštním způsobem snoubí nebe a země. Friedrichovi a ve 20. století obdobně také českému malíři Emilu Fillovi šlo o postižení nekonečna obsaženého v této krajině.

Důležité motivy představovaly pro romantiky hory, případně výstupy na hory, které se pro ně staly kosmologickými symboly. Připomínat to má smysl právě dnes, kdy je krajina severních Čech vystavena silnému hospodářskému tlaku a kdy často dochází k rozebírání celých hor (například právě v Máchově kraji pod Bezdězem) a nešetrné stavbě dálnic. Co je to hora, kopec? Není to jen hromada šutrů, které můžeme výhodně zpeněžit. Má i jiný rozměr. Je to významný prvek krajiny, který má své příběhy, svou paměť a o který je dobré se zajímat, jako se o něj zajímali zmínění umělci. Jinak se nám může snadno stát, že si tuhle nádhernou krajinu ukvapenými zásahy zničíme.

Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu červenec 2005.

Výstava Od země přes kopec do nebe ... trvá v Severočeské galerii Litoměřice do 7. srpna 2005.

---

reklama

---