Češi mají rádi divočinu. Podporují její ochranu i výskyt šelem a velkých savců

Více než 70 % Čechů souhlasí s tím, že by se měla divoká příroda v ČR chránit. A mohlo by jí být také výrazně více. Pravidelně do ní chodí ale jen čtvrtina obyvatel. Vyplývá to z průzkumu Masarykovy univerzity, který jako první podrobně zkoumal vztah Čechů k divoké přírodě.

Podpora ochrany divočiny je v Česku veliká. V průzkumu se pro ni vyjádřilo 71 % dotazovaných. Oproti tomu odpůrců divočiny je málo, asi 8 %. Zbylých 20 % nemá na tuto problematiku jasný názor.

Lidé by si také divočiny přáli na území ČR mnohem více. Dotazovaní odhadují současnou rozlohu divočiny na 10 % z celkového území a chtěli by, aby se rozšířila ještě o další tři procenta.

Ve skutečnosti ale u nás oblasti ponechané přírodnímu vývoji bez zásahu člověka, včetně staveb, zemědělského a lesnického hospodaření zaujímají pouze 0,3 % z celkové rozlohy Česka. Rozlohu lesů a chráněných území přitom dotazovaní odhadli v průměru docela přesně

S rozšiřováním území s divočinou v ČR souhlasí pak necelá polovina, nesouhlasí pětina a váhá asi třetina dotazovaných.

Miláček rys

Výrazná část české veřejnosti také podporuje výskyt šelem a velkých savců v české přírodě. Pro omezení jejich výskytu se vyjádřila jen malá část veřejnosti.

Velmi oblíbený mezi lidmi se ukázal být rys. Jeho výskyt podporují tři čtvrtiny dotázaných. Následují divocí koně a zubři. O něco méně lidí v ČR je pro podporu výskytu vlků a lišek. Ani toto běžné zvíře už není podle Jana Skalíka, spoluautora průzkumu, bráno automaticky za škodnou nebo zvíře, které by v české krajině nemělo být. Větší část veřejnosti míní, že pokud se vlci a rysi usadí na našem území bez našeho přičinění, měli bychom to přijmout.

Nejobezřetnější jsou lidé v případě výskytu medvědů a bobrů, ale i jejich výskyt na území ČR podporuje více než polovina dotazovaných.

Příchuť exotiky

Do české divočiny chodí vícekrát za rok více než čtvrtina lidí, naopak téměř polovina obyvatel v ní netráví čas vůbec. Za divočinou do zahraničí jezdí jen minimum Čechů. V divoké přírodě je těší pohled na divoké scenérie – skály, vodopády nebo divoké potoky a výhled do krajiny, ale i setkání s divokými zvířaty a květinami. „Projevuje se v tom určitě touha po odpočinku a regeneraci,“ říká Jan Skalík.

Právě přírodní krásy samotné jsou i klíčové důvody, proč podle veřejnosti divokou přírodu chránit. Výraznou roli v odpovědích hrála podle Jana Krajhanzla, ekopsychologa a vedoucího výzkumného týmu, i starost o zdraví a odpovědnost k přírodnímu bohatství a odkazu potomkům. Naopak důvody ekonomického nebo čistě osobního charakteru, kterými se dnes při vyhlašování chráněných území často argumentuje, jsou pro českou veřejnost méně podstatné.

„Češi jsou národ, který nemá moře, a zdá se, že právě divočina tu může mít podobnou exotickou příchuť,“ dodává Jan Krajhanzl. „Obraz divoké přírody mají lidé spojený se silnými a atraktivními zážitky, vjemy a prožitky, které je na ní přitahují.“ Podle jeho slov je tu šance naučit lidi, kteří do divočiny zatím nejezdí, trávit v ní více času.

Opravdovou divokou přírodu najdeme dnes v ČR jen na několika místech. “Jedná se hlavně o první zóny národních parků, které jsou v bezzásahovém režimu, území bezlesí ve vyšších polohách Krkonoš, přírodní rezervace většího stupně ochraně, kde je bezzásahovost dodržována už po delší dobu, jako je třeba Boubínský nebo Žofínský prales. A pak území, která mají různý stupeň ochrany, jako je soutok Dyje nebo některé partie Beskyd,” upřesňuje Jan Skalík.

Velká část lidí věří, že na místě, kde přestane člověk zasahovat, může vzniknout nová a zajímavá divočina. Dvě třetiny z nich odhaduje, že se tak stane do 50 let.

Do přírody s láskou

„Češi jsou alespoň v tom, jak se chovat v přírodě, relativně disciplinovaní a odpovědní,“ pokračuje Jan Krajhanzl. Lidé jsou ve velké části přesvědčeni, že v divočině nemají rozdělávat ohně, nechat běhat psi bez vodítka, má se chodit pouze po stezkách. „Jedinou věc, kterou nepodpořili, je zakázat lidem přístup do divočiny,“ dodává Jan Krajhanzl.

Ochrana přírody by měla mít podle dvou třetin dotazovaných přednost před podnikatelskými a podle jedné třetiny i před lokálními zájmy.

Za ochranu divoké přírody by mělo být podle veřejnosti nejvíce zodpovědné ministerstvo životního prostředí, národní parky, česká vláda, ekologická sdružení a lesníci. Naopak nejmenší odpovědnost dávají lidé sami sobě – jednotlivcům a rodinám.

Sami lidé ostatně přiznávají, že toho v uplynulém roce pro ochranu divočiny sami příliš neudělali. Zhruba čtvrtina uvedla, že využívali služby a nakupovali výrobky, které nepoškozují divokou přírodu. Místa pro divokou přírodu ale na pozemku ponechal zhruba každý pátý. Do budoucna by se ale byla do aktivit pro ochranu divočiny ochotna zapojit až polovina dotazovaných.

„Češi jsou jednoznačně pro ochranu divoké přírody. Zároveň je to téma, které je dokáže oslovit, aby pro ní něco sami dělali. Myslím, že kdybychom zkoušeli v environmentální problematice najít další témata, kde ta motivace bude podobně velká, nebyli bychom takto úspěšní,“ říká Jan Krajhanzl. „Někdy to zjednodušuji a říkám, že Češi mají dobrý vztah k přírodě a špatný vztah k životnímu prostředí,“ dodává. Problematika životního prostředí se podle něj hodně zpolitizovala a debata se zkomplikovala, ale pozitivní vztah k přírodě a zvířatům je něco, co tu má tradici a nikdy to nebylo výrazně zpochybněno.

První data o vztahu české veřejnosti k divoké přírodě sesbírala Katedra environmentálních studií z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity ve spolupráci se společností FOCUS. Sociologové se dotazovali reprezentativního vzorku 2023 lidí z celé republiky.

Líbil se Vám článek?

Přispějte na vznik dalšího

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---