Martin Nawrath: I v případě environmentálního žalu platí, že sdílená bolest je poloviční bolest

Ekologická úzkost, environmentální žal, klimatický smutek. Jsou to nové fenomény, nebo prožívali podobné pocity i lidé v minulosti? Obavy z měnícího se životního prostředí jsou na jednu stranu přirozené a racionální. Někdy ale mohou narůst až do takové míry, že člověka paralyzují. Jak poznáme, že nastal čas říci si o podporu nebo pomoc a kde ji hledat? I o tom jsme hovořili s Martinem Nawrathem, terapeutem a facilitátorem zabývajícím se péčí o duševní zdraví také v kontextu probíhající klimatické krize a proměn životního prostředí. V médiích jsem narazila na různé pojmenování obav ze zhoršujícího se stavu životního prostředí. Píše se o ekologické úzkosti, environmentálním žalu, distresu i traumatu. Jaké spojení podle Vás nejlépe vystihuje emoce, které lidi ve vztahu k měnícímu se životnímu prostředí prožívají?

Odborně se tomu teď říká nejčastěji environmentální distress. Já ale tyto odborné termíny nebo anglicismy nemám úplně rád. Jako trefný mi přijde ten environmentální žal nebo i environmentální smutek. Myslím, že to je česky srozumitelnější.

Loni jsem se podílel na knížce Klimasmutek od Jitky Holasové, která vyšla v nakladatelství Host, a třeba i ten „klimasmutek“ je takové výstižné heslo. I když s tím klimatem nesouvisí jenom emoce smutku. Jsou to různé emoce.

Může to být i vina, protože i já se podílím na současném fungování světa. Může to být i vztek na nás, jako na lidstvo nebo společnost, že s tím nic neděláme nebo děláme málo.

Mám možnost na svém blízkém nebo i na sobě poznat, že se nás pocity ekologické úzkosti týkají?

Myslím, že je to podobné jako u jakéhokoliv smutku nebo něčeho, co se mě nějakým způsobem dotýká. Mohou to být i drobné věci, které máme ze začátku tendenci přehlížet, nevnímat nebo neslyšet.

Nešťastná láska, úmrtí blízkého, stěhování, ztráta práce - to jsou velké, silné, jednorázové impulzy. Může to být ale i postupně doutnající „něco“, co mě zbavuje životní síly a energie.

Ty prožitky se můžou dít trochu podprahově. Řeknu příklad. Někdy si jenom v rychlosti přečtu nějaký titulek a myslí, pozorností nebo rozumem od toho uteču, ale ono to v tom těle i přesto trošku „zapracuje“.

Když to zachytím včas, je to spíš takový: „Jé, hele, všiml jsem si, že tu byl kůrovec, sucho, že nemůžu lyžovat.“ Začíná to být součástí mého života.

Kdy už bývají tyto pocity příliš paralyzující?

Podobně jako s jinými smutky, když je zažívám opravdu dlouho, přechází do deprese. Všímám si třeba fyzických reakcí jako je špatný spánek, nechuť vstávat, mám málo energie, málo motivace a podobné věci. Myslím, že řada z nás tyto věci zná, jenom v jiné míře.

Hloubka deprese může mít různé podoby. Někdy to může vést až k tomu, že je vhodná pomoc psychiatra, případně i léků.

Co mohu dělat, pokud podobné pocity pociťuji? Kde mohu najít podporu, pomoc nebo pochopení?

Pokud máme kolem sebe blízké lidi, kamaráda, kamarádku, kolegu, se kterými to můžeme občas sdílet, je to fajn. Protože čím dříve to zachytím a ventiluju, tím míň tomu dám prostor, aby se to proměnilo v něco velkého.

Bohužel naše společnost je často nastavená: „o bolestech se nemluví“. Takže třeba ani naši blízcí to nemusí úplně chtít slyšet. Nebo to pro ně samotné může být zavalující. Někdo o tom třeba má potřebu mluvit a mluví a někdy se mu tím uleví, ale toho druhého to už může naopak začít zraňovat, zahlcovat.

Zkrátka, na určité úrovni, tak jako u všeho, mohou být naší oporou přátelé, známí, kolegové. Ve chvílích, kdy už to ale nabírá nějaký vážnější rozměr a člověk cítí, že je v tom trošku ztracený, je dobré vyhledat třeba i tu terapii. Nemusí to být vždycky chození na terapii po léta, ale i si ji prostě jenom zkusit. Většinou dokáže terapeut odhadnout i po jednom dvou sezení, jak moc je to hluboké. Často to taky nebývá „jenom“ to jedno téma, co člověka trápí.

Moje zkušenost je většinou taková, že ke mně lidé nepřicházejí jen kvůli klimatickému žalu nebo smutku. Spíš je to taková tikající bomba někde v pozadí. U někoho víc slyšitelná, u někoho míň.

Není to první téma, se kterým ke mně lidé přichází, někdy ho ale zmiňují, ptají se na něj nebo s tím chtějí pracovat.

Řešení nemusí probíhat pouze formou individuální terapie. Takové celospolečenské téma je naopak velmi vhodné uchopit formou skupinových terapií, poradních kruhů nebo komunit, které dávají prostor toto sdílet a mluvit o tom.

Ve starších článcích jsem narazila na zmínku, že někdo narazil i u terapeuta na nepochopení, že terapeut nevnímal změny prostředí a rizika z toho vyplývající osobně za důvod ke znepokojení a těmto pocitům tak vlastně nerozuměl. Může se člověk s těmito obavami dnes obrátit už na jakéhokoliv terapeuta, nebo je dobré zjistit, jestli s tímto tématem konkrétní terapeut pracuje a rozumí těmto obavám?

To je dobrá otázka, ale neumím na ni odpovědět nijak objektivně. Myslím si, že na ní žádná taková odpověď ani není. Musela by proběhnout nějaká anketa nebo průzkum mezi terapeuty.

Ale mám dojem, aspoň doufám nebo věřím tomu, že tak, jak se klima stává víc a víc veřejným tématem, tak chtě nechtě, pokud ten terapeut není uzavřený v nějakém svém světě, tak to musí vnímat, slyšet. Ale je fakt, že se může stát a stávalo se určitě dřív, že i pro terapeuta může být toto téma příliš politické nebo téma, které nepatří do terapie.

Dají se tyto obavy naopak „přetavit“ v něco pozitivního?

Aktivistka a hlubinná ekoložka Joanna Macy přinesla ještě dříve, než se klimasmutek, klimatický žal nebo klimatická změna jako taková stala velkým tématem, koncept „znovuobjevení spojení“, známější pod termínem „aktivní naděje“. Vyšly o něm za poslední roky v ČR dvě knížky. Jedna se jmenuje Aktivní naděje a druhá Návrat do života.

Joanna Macy v nich přináší koncept, který má z mého pohledu prvky terapie. Říká tomu spirála aktivní naděje, kdy člověk přistoupí ke svým obavám ve čtyřech krocích.

Teď to budu samozřejmě hodně zjednodušovat. Tím prvním krokem před tím, když vůbec vstoupím do náročných emocí, je potřeba se zazdrojovat. Podobně jako, když jdu na výlet, potřebuju si nachystat svačinu, dobře se obout, být dobře oblečený a tak.

Často v běžném životě přehlížíme věci, za které můžeme být vděční. Za to, že teď tady spolu můžeme komunikovat přes notebook, mám tady teplo, neprší mi do střechy, zrovna jsem se celkem slušně najedl a mám odtud hezký výhled… Je spousta věcí, které máme k dispozici a kterými je každý nějak obdarovaný. Ale není to úplně běžný postoj naší mysli. Joanna Macy říká, tohle je první krok: je dobré si zvědomovat svou vděčnost.

Druhý krok se jmenuje „uctít naši bolest“. A když říká bolest, znamená to pro ni větší škálu emocí. Mluví o smutku, hněvu, vzteku, bezmoci nebo ztracenosti. V tomto druhém kroku je důležité se tomu otevřít a sdílet to. Ať už je to vztek nebo smutek. Jak je tomu ostatně i ve starém českém přísloví: sdílená bolest je poloviční bolest. Ono to prostě funguje.

Třetí fáze je o tom vidět věci jinak. Ve chvíli, kdy se ukotvím ve své vděčnosti, projdu nějakou emocí, někdy se podaří se na věci podívat opravdu jinak, třeba i kreativně nebo konstruktivně. Nebo změním rámování, jak se na to dívám. Joanna Macy to má hodně propojené i s tím, že si uvědomíme, že jsme součástí nějakého celku, evoluce, prostředí, komunity. Že náš individuální život, zážitek, bolesti jsou hodně omezené vidění dané naší tak trochu opuštěnou subjektivitou.

A poslední čtvrtý krok je „jít dál“. To znamená nějaký praktický krok, udělat něco, kde jsem já aktérem, nejsem pasivní obětí. Není tím myšlen nutně, ale samozřejmě může to být, aktivismus, účast na demonstraci a podobně. Může to být i nějaká moje úplně osobní aktivita jako čtení knížky, péče o své zdraví. Něco ve svém životě měním.

Projevy klimatické změny, devastace přírody, ztráta biodiverzity a podobně jsou skutečné. Nejsou obavy ze současného a budoucího stavu věcí přirozené a oprávněné? Nebo dokonce racionální a žádoucí, abychom měli motivaci chovat se k životnímu prostředí šetrněji?

Už na tom, jak tu otázku kladete, je vidět, jak se ta mentalita mění. Ještě před několika lety byste se mě možná ptala jinak. Dřív to společnost více ignorovala, někteří si z toho dělali srandu.

Dneska už pokládáte otázku v tom smyslu: a není to vlastně normální? Jakože prožívám smutek? Vždyť se fakt dějí věci, které se mě týkají, nechci říct úplně fyzicky ohrožují... Nás třeba v Česku úplně ne. Ale třeba v létě v Řecku probíhající požáry. Tam už je s tím člověk přímo konfrontovaný.

My na to rádi zapomeneme, když je hezky. Ale když pak přijde sucho, někde na zahradě není voda, nebo je zima bez sněhu - to už jsou věci, které nejde přehlédnout. Pokud mám fyzický zážitek, kde na mě nějakým způsobem klimatická změna dopadá, tak se to prostě nedá ignorovat.

Prostě to nechceme slyšet, jako když je člověk nemocný. Dokud mě něco netlačí, tak mám tendenci to prostě neřešit. Chceme být spokojeni, v pohodě, zdraví. Takže ano, z mého pohledu je environmentální smutek vlastně přirozená reakce na to, co se děje. Kdyby byla válka v celém světě, tak asi taky nebudeme říkat: „Ježíši, proč jsou lidi smutní?“

Jak mluvit o těchto věcech s dětmi a dospívajícími, na které zprávy o zhoršujícím se stavu životního prostředí doléhají, ale ještě nemají tolik možností, jak být sami aktivní a ovlivňovat věci kolem sebe? Zároveň mohou vnímat, že budoucí problémy dopadnou přímo na ně.

Určitě nemá smysl lhát, když to dítě někde něco zaslechne. Děti jsou jako houby, prostě nasávají věci kolem sebe. Zvlášť, když se ptají, měly by dostat pravdivou odpověď, samozřejmě přiměřenou věku. Rozhodně nelhat, nijak to nezlehčovat, nepopírat a podobně.

Když to dítě nějak prožívá, můžeme mu dávat výzvy, úkoly nebo podněty, které sice třeba „nic“ nezachraňují, například třídit odpad, ale je to nějaký postoj, buduje to jeho hodnoty a můžeme na tom v budoucnu stavět.

Dá se říci, na jaké lidi ekologická úzkost nejvíce doléhá? Kdo ji častěji pociťuje?

Jsou to někteří ochránci přírody nebo lidé, kteří pracují v environmentálním hnutí. Ale i milovníci přírody ve smyslu, že do ní rádi chodí, je jim v ní dobře. Nebo vědci, kteří denně čtou a analyzují informace o tom, jak se stav světa reálně zhoršuje.

A jsou to také mladí lidé. Pokud začnu vnímat, že je moje budoucnost fakt nejistá, tak to prostě nelze úplně minout. Je navíc podpořená dalšími nejistotami ohledně bydlení, války a podobně. Já jsem ještě před dvaceti lety měl pocit, že je asi všechno v klídku, máme před sebou zářnou budoucnost. Dneska to tak prostě není.

Rozhodně si myslím, že to souvisí i se vzděláním. Tady ve své terapeutovně potkávám nejčastěji mladé vzdělané lidi, zvlášť v humanitních nebo přírodních vědách. Přemýšlí o svých dětech, nebo o tom, jestli je vůbec mít. A pak s tím souvisí ženy, zejména jako matky. Každá matka je oprávněně znejistěna, nemůže-li zajistit bezpečí pro své potomky.

Právě o mladých lidech se mluví asi nejčastěji. Nepociťují ale pocity ztráty či smutku nad měnícím se prostředím i starší lidé, kteří mohou díky své zkušenosti lépe srovnávat například proměny krajiny, více na ně může doléhat odlesnění v jejich okolí apod.?

U mladých lidí je environmentální smutek bezpochyby častější. V jejich případě je to spojené i s existenciálním, existenčním rozměrem. Změny v životním prostředí spolu s dalšími nejistotami ohledně bydlení, dětí, válek a dalších se týkají přímo kvality jejich budoucího života.

Se staršími lidmi nemám jako terapeut zkušenost, ale dokážu si představit, že tam může být trošku nostalgie, smutek, ale už to nemusí být vnímáno tolik jako existenční hrozba pro vlastní život. Ale možná skrze své děti, vnuky, může i starší člověk vnímat problém také hlouběji. Ve chvíli, kdy se to dotýká jeho rodiny, tak to může být stále hodně osobní.

Jsou tyto pocity nostalgie a smutku vůbec něco nového? Nemůžeme je najít i v některých uměleckých dílech v minulosti? I dříve, například v době průmyslové revoluce, zažívali lidé velké zásahy do krajiny, kde žili nebo kde žili jejich předci. Nenajdeme v literatuře popsané pocity, které by se daly dnešními slovy popsat jako environmentální žal nebo solastalgie (pocit ztráty domova, i když v něm stále pobýváme)?

Určitý typ lidí, kteří jsou senzitivnější, měl vždycky pocit, že s rozvojem civilizace také něco ztrácíme. Toto bychom asi nejvíce nacházeli v období romantismu. Johann Wolfgang Goethe nebo ještě dříve William Blake, to byli lidé, kteří dost oponovali technokratickému myšlení.

A tento motiv se objevuje dál, nikdy se úplně neztratil. V šedesátých letech to byli „hipíci“. Za všechny zmíním Garyho Snydera, amerického buddhistu a básníka. Teď možná přichází další vlna autorů. Například filozof a ekolog David Abram o tom hodně píše.

Ten hluboký pocit ztráty domova může mít dvě roviny. Jednak úplně fyzický, skutečně se mění podmínky místa, kde já žiju. Ale může to být dále až takový hluboký, archetypální pocit.

Psychoterapeut Bill Plotkin, který se hodně věnuje eko-terapeutickému myšlení, pro to používá metaforu hnízda. Podle něj je jednou z existenciálních potřeb každého z nás pocit bezpečí, nepodmíněného opatrování zejména v mládí. Má to osobní i společenský rozměr. Myslím, že teď dostává obojí hodně na frak. Někdy se doslova říká, že nám Země hoří pod nohama. To je velké ohrožení potřeby mít svůj domov, kde je bezpečno, kde jsou moje jistoty.

Česká společnost je k ekologickým opatřením často velmi skeptická, nedůvěřivá, odmítající. Nemůže být ale i toto zlehčování situace také jednou z možných reakcí na zprávy o závažnosti situace? To, že si nechceme zhoršující se stav věcí a možná ohrožení v budoucnosti raději připouštět, nechceme o nich raději ani přemýšlet?

Ono je dobré si to vztáhnout například k představě, jak by člověk reagoval, kdyby se dozvěděl diagnózu nějaké těžké nemoci. Výborně jsou fáze smutku znázorněny například ve filmu Žít až do konce, ve kterém se syn dozví vážnou diagnózu rakoviny. Zbývají mu asi dva měsíce života.

Napřed přichází obrana, zpochybňování, popírání: „To je blbost, to jste se nějak spletli, vyšetřete mě znovu“ nebo „Jsou to všechno nesmysly, máme jiná data, nechci to slyšet.“

Následuje hněv: „Proč já?", „Já to nechci!“ Zuřím na ostatní, svaluju na ně vinu a tak dále. Třetí fáze je smlouvání: „Co kdyby to šlo nějak jinak? Přece to nemůže být takhle.“ Člověk se z toho snaží nějak vyvinit.

Pak to může být deprese. Jí už jsme se trošku dotkli. Je to jako sestup. Už vím, že to tak je a nemůžu s tím nic dělat. Jsem v tom pasivní, prostě odevzdal jsem se tomu.

Pátou, ideální fází je smíření. Může to znít pasivně, ale může to znamenat také nějaký můj aktivní postoj, aktivní naději, o které jsme mluvili dříve.

Když se vrátím zpátky k otázce. Myslím, že v Česku je to speciálně díky nechvalně známému exprezidentovi Václavu Klausovi. Ta politika a nálada, že klimatická změna je blbost, má pořád dopad.

To, že to někdo takhle odmítá, ale neznamená, že to nevnímá. Právě naopak. Může to vnímat také jako problém, ale bojí se třeba přiznat velikost toho problému.

To říkáte dobře. I ti hejtaři jsou možná ti, kterých se to už nějak dotklo, ale ještě se vztekají, odmítají tu skutečnost.

Náš rozhovor vyjde před Vánoci, v době, která je pro mnoho lidí z různých důvodů náročná a stresující. Zároveň je to doba v současnosti i velmi „konzumní“ spojená s nadměrným nakupováním, spotřebou. Doba, ve které můžeme víc než jindy pociťovat výčitky, že svým životním stylem podílíme na devastaci přírody, i vztek na naše okolí nebo celou společnost kvůli jejímu chování a zároveň skutečnost, že to není v mých možnostech nijak změnit. Jak s tímto pracovat?

Ten tlak, že jsou Vánoce o dárcích a konzumu, je fakt obrovský a těžko se mu jako odolává.

Když budu upřímný, i ve mně se také trošku mísí vztek a zároveň soucit. Teď trochu odbočím, ale ono to s tím souvisí. Hodně přemýšlím o tom, co s námi dneska dělají „digitální krabičky“. Teď jsem někde zahlédl titulek, jak si používáním chytrých telefonů ničíme záda, ortopedi to vídají ve svých ordinacích. A tak mám trošku vztek na to, jak je to normální, jak jsme si všichni, samozřejmě i já, připustili mobily k tělu, ale zároveň vím, že z hlediska psychologické reakce není úplně dobré lidi hejtovat.

Takže i když mě štve, že s počátkem prosince začnou v obchodech hrát vánoční koledy, spíš bych se soustředil na to, jak můžu sám svátky prožít. Co je pro mě a mou rodinu dobré? Co mi fakt dělá dobře? Potřebuju ty dárky?

Odpovědí jsou často takové banální věci. Vlastně moc věcí nepotřebuju. Jsem rád, když máme čas, když se s rodinou dobře najíme, dáme si nějakou povídací hru nebo jinou aktivitu. Můžeme se věnovat čtení bible nebo hraní na hudební nástroje, projít se spolu…

V rozhovoru s těmi nejbližšími můžeme hledat, co nám skutečně dělá radost, co nám tu představu svátků naplní.

Kde hledat možnosti pro jiné k přírodě ohleduplnější pojetí svátků, rituálu darování a podobně?

I do těch dárků můžu dát nějakou svoji kreativitu, můžu někomu něco namalovat, napsat, vyrobit. Recyklovaná móda nebo renovace předmětů, to všechno může přinášet v něčem radost, originalitu i něco nového.

Jednoduchý rituál, ale krásný rituál je třeba adventní spirála. Z chvojí se vytvoří spirála, uprostřed se postaví hořící svícen. Děti dostanou vlastní svíčku, jdou a obejdou celou tu spirálu do středu. Tam si zapálí svoji svíčku o tu velkou. Je úplné ticho a tma a pak, když jde to dítě zpátky, někam tu svoji svíčku postaví. Je to silný zážitek toho principu tma-světlo.

Víc než ty hmotné dary jsou nakonec právě ty zážitky, spojení, být spolu.

---

reklama

---