Co dokáže ochrana přírody ve spojení s mytickými tvory?
Jejich tým se soustředil na několik zemí, jmenovitě ostrovy Madagaskar a Island, a také na Skotsko, Etiopii a Tanzánii. Proč právě na ně? V těchto regionech je totiž v lidech hluboce zakořeněná víra v mimořádné, ba přímo nadpřirozené schopnosti některých zvířat. A duchovní, kulturní či magický rozměr vztahu těchto domorodců ke zmíněným zvířatům pak utváří dlouhodobé postoje vůči jejich případné ochraně. V kladném i záporném smyslu. “Nedá se vždy přesně říct, jestli a jak “magická“ zvířata ovlivní výstup ochrany přírody,“ říká George Holmes, hlavní autor studie. “Rozhodně je to ale faktor, který jsme dosud opomíjeli, a měli bychom ho začít brát vážně.“
V obecné rovině pak zmiňuje příklad zvířete, jehož zabití je pokládáno na úrovni daného lidského společenství jako tabu. “Typickým příkladem by mohla být například suchozemská kriticky ohrožená želva paprsčitá,“ říká Holmes. “Ublížit jí je v malgašské kultuře fady, tedy přísné tabu. Mohlo by to totiž na celou komunitu velké neštěstí. A i když je jedním z největších problémů ochrany přírody na Madagaskaru bushmeat, tedy lov masa z pralesa, bez ohledu na vývoj situace s hladem se počty želv paprsčitých nevychylují. Zdejší lidé se je prostě bojí sbírat.“ Ochrana želv ve spojení s touto duchovní tradicí vytváří silnou vazbu.
“V případě želvy to ještě nefunguje dokonale,“ dodává Holmes. “Místní například necítí potřebu zasahovat, když se želvám děje příkoří od „cizinců“.“ Přesto spirituální a kulturní vazba místních obyvatel na místa, kde se želva vyskytuje, zastřešuje ochranu životního prostředí řady dalších druhů. “I proto si myslím, že stávající pohled na “magická“ zvířata na poli ochrany přírody není adekvátní, a že bychom se měli naučit s těmito iracionálními směry pracovat,“ říká Holmes. Ne vždy totiž může být přínos lidské víry pozitivní. Pro takový příklad nemusíme chodit daleko, vlastně můžeme zůstat v lesích Madagaskaru. V nich totiž žije vzácná noční samotářská poloopice, ksukol ocasatý.
“Místní mu říkají aye-aye,“ říká Caroline Wardová, spoluautorka studie. “A vnímají ho jako posla smrti. Když se objeví někde na kraji vesnice, přináší zlo. Malgašové věří, že se v noci proplíží do jejich obydlí, a usmrtí je ťuknutím svých dlouhých prstů do aorty. Proto ho zabíjí na potkání, a jejich těla zavěšují na tyče podél cest.“ Wardová tedy varuje před přílišným zjednodušením “pozitiv“ víry domorodců v ochraně přírody. “Je to dvoucestný proces, který někde může výrazně pomoci, a jinde působí značné komplikace. Prvním krokem k řešení je ale porozumět mu.“ K ochraně přírody ale mohou přispět i tvorové, kteří vůbec neexistují.
Americký Bigfoot, kanadský saskvóč nebo himálajský Yetti. A s nimi desítky, možná stovky dalších bájných živočichů, jsou totiž předmětem soustředěného zájmu kryptozoologů. Mužů a žen, kteří v existenci těchto tvorů navzdory absenci hmatatelných důkazů věří. I proto je klasičtí zoologové označují za pseudovědce. Jak ale píše Independent, kryptozoologům vděčíme za mnohé. Dávají nám chuť objevovat nepoznané a probouzejí v nás zvědavost. A bez toho by nefungovala ani solidní ochrana přírody.
“Pátrání po kryptidech, vědou nezastižených druzích, a s tím i celá sekce kryptozoologie, má jen velmi málo společného s hlavním proudem vědeckého bádání zoologie,“ píší autoři Bill Adams a Shane McCorristine ve svém článku. “Předně, téměř vůbec se kryptozoologové nesoustředí na konvenční vědecké metody práce. Přesto má jejich aktivita pro ochranu žijících druhů přínos.“ Proč? Proces poznávání známého a objevování neznámého totiž zdaleka není ukončen. Od roku 1993 bylo popsáno více než 400 nových druhů savců, často v územích, kde probíhá rozsáhlá devastace původních habitatů. Otázka, kolik druhů může ještě zmizet, aniž by bylo vědou zaznamenáno, je tak nasnadě. A kryptozoologové k neuzavřenému tématu “objevování“ neustále přitahují pozornost.
Inovativní vědecké metody, například práce se vzorky DNA, zatím napovídá, že “někde tam venku“ je pořád minimálně dalších 160 druhů dosud neobjevených savců, a přibližně 3050 druhů obojživelníků. A v jistých aspektech má k sobě zoologie a kryptozoologie nečekaně blízko. Obě tyto skupiny totiž “věří“ v to, že existují druhy, které dosud člověk nestačil popsat a zaznamenat jejich existenci. A že jejich objevení je prvním krokem k jejich ochraně či záchraně před vyhynutím. Podobnost končí u předmětu bádání: zatímco zoologové nečiní mezi objevovanými druhy rozdíl, kryptozoologové se soustředí spíše na mytické a monstrózní tvory.
Jenže “senzace“ z neexistujícího monstra dokáže často zastřešit ochranu určitého území a řady druhů mnohem efektivněji, než přítomnost skutečně existujícího ohroženého živočicha. Příkladem může být ekoturistické centrum jezera Loch Ness. Podívat se sem na lochnesku v roce 2015 vydalo 350 000 lidí. A ekonomický přínos plynoucí z ochrany této lokality značně ovlivnil celý region. Podobně pak islandská víra v existenci Huldufólk, malých lesních skřítků, zabránila v roce 2013 výstavbě dálnice. Vedla by totiž přes jejich bájné území.
“To, co opravdu potřebujeme, je pochopit, jak mohou fantastická zvířata ovlivnit naši schopnost ochránit přírodu,“ uzavírá téma Thomas Smith, zoolog z univerzity v Cardiffu. “A posoudit to není vždy snadné. Pokud se ale budeme soustředit na budoucnost ochrany biodiverzity, musíme přestat ignorovat mytické tvory.“
Jak se vyznat v kryptidech? V zásadě je můžeme rozdělit do čtyř kategorií, přičemž nejpopulárnější jsou zatím druhy neprokázané a neobjevené. Na to, že o Yettim, lochneské příšeře nebo mexické chupakabře neexistují žádné hodnověrné důkazy, je zná vlastně každý. Jenže pozor. Do této kategorie dlouho spadala i blízká příbuzná žiraf, okapi. Objevena byla až v roce 1901, a do té doby cestovatelé považovali vyprávění domorodců o jejím životě za báchorky. Může se také jednat o druhy dávno vyhynulé. Jenže i “pravěká fosílie“ latimérie podivná se ukázala být až příliš živá. Za kryptidy mohou být brány i druhy vyskytující se mimo svůj přirozený areál (velké kočkovité šelmy v Británii), nebo druhy zaměňované s již prokázanými živočišnými druhy (například šimpanz bonobo si musel na své “uznání“ také počkat).
reklama
