Dešťová voda. Dříve jsme ji posílali co nejrychleji do kanálu, dnes se s ní učíme hospodařit

Ještě před pár lety se architekti a projektanti s dešťovou vodou vypořádali prostě a jednoduše: nejkratší cestou ji poslali do kanálu. Už roky se odborníci, úředníci a ochránci přírody snaží prosadit zcela jiný přístup. Podle nich je nejlepší dešťovou vodu nechat zasáknout do země co nejblíže místu, kde napršela. A není-li to možné, pak je dobré dešťovou vodu zachytit a využít a do kanálu ji pouštět jen v krajním případě. Tématu dešťové vody se na konci března věnovala mezinárodní konference Počítáme s vodou. Na ní mimo jiné zaznělo, že příklady dobré praxe u nás jsou, nicméně státní správa se k tématu dešťové vody ve městech staví zatím spíš vlažně.

Asi polovina vody, která naprší, se vsákne do půdy a putuje do podzemních vod. Nějakých 40 % napršené vody se časem odpaří a deset % vody odteče po povrchu do potoků a řek. To však platí pro přirozené prostředí. V českých městech a obcích narazí voda na asfalt. „Ve městech je velké množství nepropustných ploch a do podzemních vod se tu vsákne jen asi 15 % toho, co naprší,“ říká Ivana Kabelková z ČVUT, která u nás patří mezi uznávané expertky na řešení městského odvodnění. Ve městě se odpaří asi 30 % vody. A největší množství toho, co naprší, prostě rychle odteče po povrchu.

Problém je, že silné srážky ve městech a obcích páchají velké škody. Ve většině měst a obcí je dešťová voda svedena do kanalizace splaškové. A může se stát, že se kvůli přehlcení kanalizace dešťovou vodou vyplaví splašky na povrch. Nebo se zahltí čistírna odpadních vod a nečištěná voda prostě skončí ve vodním toku. Silný déšť také může způsobit vytopení sklepů, poškození kanalizace a čistíren odpadních vod, úhyny ryb v tocích či jiné škody na majetku.

„Dnes je snaha napodobit přirozené vsakovací poměry i ve městech,“ říká Ivana Kabelková. Podle Kabelkové má hospodaření s dešťovými vodami řadu přínosů. Tím, že se dešťová voda nedostane do kanalizace, kde umí napáchat škody, se sníží nutnost nákladných rekonstrukcí kanalizace a čistíren odpadních vod. Hospodaření s dešťovou vodou má pozitivní vliv na ochranu podzemních i povrchových vod. Využívání dešťové vody šetří zásoby pitné vody. Obce pak také nemusí tolik investovat do protipovodňových opatření. Opatření pro vsakování dešťové vody pozitivně působí na zlepšení mikroklimatu města.

O tom, že je potřeba něco změnit, začali vodohospodáři uvažovat někdy kolem roku 2000. Jak připomíná David Stránský z ČVUT a člen Asociace pro vodu ČR, původní ideou byla snaha zabránit vzniku škod ve městech a zachovat či obnovit přirozený koloběh vody. „Bylo potřeba změnit myšlení mnoha lidí. Vcelku dobře to jde u vodohospodářů a samosprávy. U ostatních profesí to jde hůř. A nejhůře to jde u státní správy,“ konstatuje David Stránský.

„Povinnost hospodařit s dešťovou vodou v nové zástavbě se povedla zavést v roce 2010, platí pro nové stavby, rekonstrukce a změny užívání,“ říká Stránský, ale připouští, že při povolování staveb přetrvávají nejasnosti. Úředníkům například někdy není jasné, kdy je daná stavba vodní dílo a kdy ne.

Jednou z nejdůležitějších pozitivních změn podle něho bylo přijetí vyhlášky 501/2006 o obecných požadavcích na využívání území. V ní se mimo jiné jasně stanovuje, že stavební pozemek má mít vyřešeno vsakování nebo odvádění srážkových vod. A také říká, že přednost má vsakování, jako další možnost je zadržení a regulované odvádění vody, pak odvádění do povrchových vod a teprve poslední možností je vypouštění do kanalizace.

Udržitelné hospodaření s dešťovou vodou se stalo součástí i dvou státních koncepčních dokumentů. Hovoří o něm Politika územního rozvoje ČR z roku 2008 a Plán hlavních povodí ČR z roku 2007. Jak ale upozornila Petra Schinnecková z odboru koncepce a rozvoje města Olomouc, do krajských koncepčních materiálů (konkrétně zásad územního rozvoje) se slova o hospodaření s dešťovou vodou dostaly jen v Libereckém a Zlínském kraji. Jednotlivá města své koncepce zhusta odvozují od těch krajských a tak se tam potřeba udržitelného hospodaření s dešťovou dostala jen výjimečně.

Přesto jsou města, kde si na udržitelné hospodaření s dešťovou vodou potrpí. Například v Lanškrouně. Zde však nejde o osvícenost volených zastupitelů a radních, ale o zarputilého úředníka, který při povolování prostě trvá na tom, aby se s dešťovou vodou zacházelo podle legislativy. „Umanutý“ úředník Richard Kohout z odboru životního prostředí města Lanškroun i opakovaně vrací k přepracování projekty, které dešťovou vodu jen posílají do kanálu.

Podle jeho zkušenosti jsou tři druhy projektantů. Jedni, kteří o nové legislativě nevědí a hospodařit s dešťovou vodou neumí. Dalším druhem jsou „kopírovači“, tedy projektanti, kteří jednou osvědčené řešení používají ve všech dalších projektech, bez ohledu na to, zda se řešení hodí. A posledním druhem projektantů jsou lidé věci znalí. „Takový člověk ví, jak to udělat, aby se na pozemku dobře hospodařilo s dešťovou vodou. Jeho nevýhodou je, že je dražší a neudělá projekt do týdne,“ říká Kohout. Takový člověk se totiž potřebuje alespoň jednou podívat na místo, kde se má stavět, aby si udělal představu o místních poměrech. A jak dodává Kohout, stavebníci nejraději dávají přednost kopírovačům.

Richard Kohout popisuje, co se děje s městem jako je Lanškroun, když přijde silná letní průtrž mračen. Voda, která naprší na náměstí, vteče do kanalizace, která tolik vody nepobere a tak přeteče do místního potoka – i se vším, co voda sebou z kanalizace a ulic nese. Podle jeho zkušeností může letní přeháňka vést i k úhynu ryb. Na vině je teplotní šok. V létě se silnice může rozehřát na velmi vysokou teplotu. Voda, která na silnici naprší, se na ní ohřeje a steče do vodního toku. Ryby prudké ohřátí vody nemusí přežít.

Richard Kohout dává k dobru i příklad, kdy se mu podařilo přesvědčit místní firmu, aby svůj projekt na rozšíření provozu předělala. Kromě toho, že tak splní legislativu, také ušetří. Dešťovou vodu, kterou ze střech z nových hal a jiných ploch svedou do nádrží, mohou totiž využít pro splachování záchodů pro 400 zaměstnanců nebo s ní chladit hydraulické lisy, na což měla být původně použita pitná voda.

Na konferenci od několika mluvčích zaznělo, že stát se k tématu hospodaření s dešťovou vodou staví laxně. Mezi výrazné kritiky státu patřil Jiří Vítek, majitel firmy JV projekt VH, která se specializuje na vodohospodářské stavby. „Stát neplní roli garanta vodohospodářské politiky, nejen v prevenci proti záplavám a suchu, ale ani v respektu k udržitelnému rozvoji. Státní správa prakticky neví, co je hospodaření s dešťovou vodou, což se projevuje při schvalování projektů a staveb,“ tvrdí Jiří Vítek. Podle jeho zkušeností převážná většina bytových domů vzniká bez toho, že by měly vyřešeno hospodaření s dešťovou vodou. „Povolují se stavby, které nesplňují zákony, jsou nebezpečné a pro města jsou v konečném důsledku drahé, protože vodu posílají do městské kanalizace, kde škodí,“ dodává Vítek.

Jiří Vítek si také posteskl, že vodohospodáři nebývají přizváni k začátku stavebních projektů. Odvodnění objektů se pak řeší až dodatečně. Věci by prospělo, kdyby vodohospodář mohl být u projektu hned na začátku a některým věcem případně předejít. Vodohospodáři podle něho nejsou ostatními profesemi bráni dostatečně vážně. „Města by si měla zřídit funkci městského vodohospodáře, který by měl stejnou vážnost jako městský architekt. Takový člověk by mohl hrát velkou roli pro ochranu měst před škodami spojenými s dešti,“ míní Vítek. Takový člověk by měl mít širší přehled o zamýšlených developerských projektech. Jednotlivý developer logicky řeší jen svůj projekt, městský vodohospodář by ale mohl pomoci s tím, aby se hospodaření s dešťovou vodou řešilo racionálně a efektivně pro více různých developerských projektů v dané lokalitě.

Jedním ze zahraničních hostů konference byl Marco Schmidt z berlínské Technické univerzity. Kromě jiného zmínil příklad berlínského Postupimského náměstí. Jde o lokalitu, kde se snoubí historická i moderní architektura. Před 14 lety zde zahájili projekt na zadržování dešťové vody, která se do té doby všechna odváděla kanalizací pryč. V lokalitě se zatravnily střechy, na volných plochách vzniklo jezero o 12 000 m2 a mokřad o rozloze 1200 m2, vybudovaly se podzemní nádrže na zachycení přívalových srážek, které pak slouží pro splachování záchodů i jako zásobníky vody pro hasiče. Díky nové zeleni i vodním plochám je v lokalitě během letních veder příjemnější klima než dříve.

Jako další příklad zmínil Marco Schmidt Humboldtovu univerzitu. Ta kdysi potřebovala snížit provozní náklady na chlazení a údržbu budovy. Řešení se našlo tak, že pro chlazení klimatizace a serverovny se používají nádrže dešťové vody. Fasádu domu obrůstá 450 popínavých rostlin. Ty v létě budovu stíní a ochlazují. Podle Schmidta je jasný trend v tom, že čím dál víc energie je potřeba na chlazení budov. „Ale je zbytečné na to používat elektrickou energii. Mnohem levnější je využít dešťovou vodu a rostliny,“ tvrdí Marco Schmidt.

---

reklama

---