https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/mikulas-huba-odcizeni-vetsiny-lidi-prirode-je-horsi-nez-par-antiekologu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Mikuláš Huba: Odcizení většiny lidí přírodě je horší než pár antiekologů

11.5.2015 02:00 | PRAHA (Ekolist.cz)
Mikuláš Huba (*1954), slovenský geograf, ochránce životního prostředí a politik, počátkem 90. let poslanec Slovenské národní rady, od roku 2012 poslanec Národní rady SR. Vystudoval Univerzitu Komenského v Bratislavě a po její absolvování začal vědecky pracovat v Geografickém ústavu Slovenské akademie věd, kde působí dodnes a věnuje se environmentální geografii. V roce 1992 spoluzaložil s Josefem Vavrouškem Společnost pro trvale udržitelný život. Dvakrát byl zvolen za předsedu Výboru NR SR pro životní prostředí. V roce 1997 byli společně s Erazimem Kohákem prvními laureáty Ceny Josefa Vavrouška.
Mikuláš Huba (*1954), slovenský geograf, ochránce životního prostředí a politik, počátkem 90. let poslanec Slovenské národní rady, od roku 2012 poslanec Národní rady SR. Vystudoval Univerzitu Komenského v Bratislavě a po její absolvování začal vědecky pracovat v Geografickém ústavu Slovenské akademie věd, kde působí dodnes a věnuje se environmentální geografii. V roce 1992 spoluzaložil s Josefem Vavrouškem Společnost pro trvale udržitelný život. Dvakrát byl zvolen za předsedu Výboru NR SR pro životní prostředí. V roce 1997 byli společně s Erazimem Kohákem prvními laureáty Ceny Josefa Vavrouška.
Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz
Enormní konzumerismus a masové odcizení se přírodě jsou věci, ve kterých si jsou Česko a Slovensko podobné. Pro přírodu je to větší zlo, než pár k přírodě necitlivých developerů. Tvrdí to slovenský ekolog Mikuláš Huba, který v rozhovoru pro Ekolist.cz popisuje slovenské politiky bez základních environmentálních znalostí, o zastrašených úřadech ochrany přírody a o tom, jak se dříve povedlo to, co by dnes nebylo myslitelné.
 

Slovenský bulvární tisk vás nazývá extrémním environmentalistou. Jiní vás označují za „posledního advokáta a obránce slovenské přírody“. A jak to vidíte vy?

Kolega Juraj Lukáč mě považuje za kavárenského environmentalistu. Snad proto, že se celý život pohybuji v Bratislavě, s vazbami na umělecké i vědecké kruhy. Na druhé straně jsem velkou část života strávil manuální prací, na opravě památek nebo při praktickém managementu přírodních rezervací. Jsem prostě člověk mnoha tváří. Politik, aktivista, vědecký pracovník, pedagog, publicista… A to všechno se snažím skloubit a postoupit veřejnosti.

Myslíte si, že se obecný pohled české a slovenské veřejnosti na přírodu a její ochranu nějak liší?

Je nám společný enormní konzumerismus, vůči kterému jsme nebyli naočkovaní jako na Západě. Tam to šlo nějak více evolučně, paralelně se vytvářel i prostor pro alternativy. Tady se to po listopadu houpačkovým efektem přeneslo do opačného extrému. A v tom šoku jsme selhali, propadli jsme opačnému extrému. Nekritickému, masovému a konzumnímu stylu života, který je teď v mnoha ohledech absurdní až zrůdný.

Masová mentalita odcizení od přírody je nebezpečnější než několik desítek agresivních developerských firem nebo tucty hloupých politiků.
Masová mentalita odcizení od přírody je nebezpečnější než několik desítek agresivních developerských firem nebo tucty hloupých politiků.

A takové životní postoje dále utvářejí náš vztah k přírodě?

Bohužel ano. Sociálně, mentálně, psychologicky se posouváme do slepé uličky, a přitom si myslíme, že to všechno je normální. Masová mentalita odcizení od přírody, ztráta pochopení významu věcí veřejných a potřeby jejich zachování pro komunitu či společnost mi přijde vůči přírodě nebezpečnější než několik desítek agresivních developerských firem nebo tucty hloupých politiků. Klientelismus a korupce v politice jdou jen s trendem, je to všude více méně stejné. Jen si tam dosaďte jiné jména a budete se cítit jako doma.

Takže mlčící nezúčastněná většina bez zájmu o přírodu je horší než pár antiekologů?

Ve své podstatě ano. My na Slovensku jsme měli a máme pár extrémních antiekologů typu pana Bindera nebo různých pochybných budovatelů z řad developerů. Jenže ti jsou ve své podstatě relativně viditelní a definovatelní. Dobře se do nich trefuje, víme o nich, nezpůsobují takové celoplošné škody, i když lokálně zanechávají po sobě spoušť. Konzumní mentalita je ovšem všudypřítomná a přitom na první pohled neviditelná – asi jako rakovinové bujení v počátečních stadiích. Ve výsledku je to asi takový rozdíl jako mezi několik velikými bombami a kobercovým náletem.

Ustrnula tedy slovenská ochrana příroda ve vývoji?

Těch několik vln čistek, které jsme od vzniku Slovenské republiky zažili, ta politika mocenského zastrašování, slovenskou ochranu přírody hodně pozměnila. Moc těch charakterních a kompetentních ochranářů na vedoucí postech v státní ochraně přírody nezůstalo, a ti ostatní se bojí. Já jim to nezazlívám, taky bych nechtěl přijít o práci…, ale slovenská ochrana přírody je teď aktuálně ve stavu hluboké krize, skoro až ilegality. Je veřejným tajemstvím, že například v Tatrách si nedovolí naplánovat nebo schválit cokoliv, co už dopředu není schválené developery.

Tlak je vyvíjen i na českou administrativu životního prostředí. V čem je tedy rozdíl?

Velký rozdíl mezi Českem a Slovenskem je například v obrovské míře nesvéprávnosti, se kterou se potýkají naše národní parky. V Čechách mají aspoň určitou subjektivitu, ale na Slovensku sehrávají jen roli jakési odborné organizace, na jejíž stanovisko nemusí brát státní správa zřetel. Ve svých kompetencích jsou prakticky na nule, a reálně jsou jim nadřazeny nejrůznější národně-hospodářské zájmy, zejména ze strany státních lesů řízených ministerstvem zemědělství na jedné straně, měst a obcí na straně druhé a developerů či lobistů na straně třetí. A to jsou o moc silnější hráči.

Před lety vznikla na Slovensku mánie velkých vodních elektráren, před nedávnem zase tzv. „malých" vodních elektráren.
Před lety vznikla na Slovensku mánie velkých vodních elektráren, před nedávnem zase tzv. „malých" vodních elektráren.

Co tedy vlastně řeší slovenské správy národních parků?

Jsou personálně i finančně dlouhodobě podhodnocené. A tak zastrašené a potlačené, že i ten úzkoprofilový čas, který jim ještě zbývá, raději například věnují bulvárnímu popisu chování orla, než aby řešily skutečné problémy. Nic ve zlém, ale aby v čase, kdy existuje mnohem víc palčivějších problémů, spotřebovávaly energii na něco takového… to si může dovolit stát, který už má všechno vyřešené, ale ne my.

Jaká je tedy úroveň životního prostředí na Slovensku?

U nás znečištění ovzduší kulminovalo na přelomu osmdesátých a devadesátých letech, co je zároveň výchozí časový horizont Kjótského protokolu. V době, kdy jsme my začali pracovat na ekologizaci průmyslu, měl za sebou Západ dvacet až třicet let modernizací, ale všem se to započítává až od roku 1990. Ve výsledku to pak vypadá, že u nás došlo oproti zbytku světa ke skokovému zlepšení. Dá se to využít jako propagandistický trik. Ale ten reálný stav není ani zdaleka tak dobrý, jak by se z míry toho zlepšení dalo čekat.

Do Čech se doneslo, že jste poměrně ostře vystupoval proti vodním elektrárnám. Jak to bylo?

Před lety u nás vznikla mánie velkých vodních elektráren, před nedávnem zase tzv. „malých" vodních elektráren. V uvozovkách proto, že to mohou být vodní díla až do výkonu 10 MW, takže vlastně nekorespondují s označením „malé“. Byli jsme do těchto projektů záměrně tlačeni, abychom měli vyšší podíl energie z obnovitelných zdrojů. Ale protože ty urbanizovanější části Váhu už jsou dávno zkanalizované a elektrárny na nich stojí, tak jsme se vrhli na přírodní úseky menších toků. Bylo jich vytipováno na 400. Je to ostatně dost typické pro celou tuhle dobu, že musíte bojovat proti věcem, pro které v podstatě ideologicky jste, ale v tom konkrétním provedení jsou prostě často škodlivé. Když už se Slovensku začne dělat něco v principu pozitivního, tak se to dělá z toho nejhoršího možného konce.

Petici proti těžbě uranu nad Košicemi podepsalo 140 000 lidí. Můžeme tedy soudit, že když o něco jde, dokáže se slovenská veřejnost aktivizovat?

I když je akceschopnost slovenské veřejnosti na můj vkus nižší, než by měla být, zatím se vždycky zmobilizoval dostatečný počet lidí. U nás například funguje tzv. režim hromadných připomínek – když chtějí občané vstoupit do mezirezortního připomínkového řízení, musí doložit na 500 podpisů. A vláda často nastaví tak krátký časový interval, třeba tři dny, aby se to nedalo stihnout… ale zatím i v tomhle časovým střesu počet podpisů požadovanou míru vždycky výrazně přesáhl.

Jakým způsobem mohou finance ze zahraničí ovlivnit aktivitu na domácí půdě?

Kromě pozitiv, například ve sféře profesionalizace a vybavení, to přináší určitou „parcelizaci“ a příliš úzkou specializaci. Jinými slovy, ty granty způsobují, že se jinak aktivní lidé věnují jen určitým konkrétním oblastem, a jejich zájem o jiné upadá. Dřív se dalo hovořit o kolektivní obranyschopnosti třetího sektoru. Teď si spíš hrají každý na vlastním písečku… Chybí nám teď přesah, zastřešující všechny oblasti. Na společných a komplexních věcech často jaksi nikomu nezáleží.

Dostupnost informací o životním prostředí je na Slovensku dobrá a slovenský zákon o přístupu informací je jeden z nejlepších v Evropě.
Dostupnost informací o životním prostředí je na Slovensku dobrá a slovenský zákon o přístupu informací je jeden z nejlepších v Evropě.

Jak je to na Slovensku s dostupností informací o stavu životního prostředí?

To je oblast, která se vyloženě zlepšila a kde působí řada odborníků z oblasti nevládních neziskových organizací na pomezí lidských práv a životního prostředí (Via Iuris, Transparency International, Aliance Fair Play…). Zejména ta první má k environmentálnímu prostředí blízký vztah a trvá na důsledné transpozici evropských směrnic. Snad v ničem jiném nepostoupil třetí sektor na Slovensku jako v oblasti zprostředkování a obhajoby práva na přístup k informacím. Ostatně, i slovenský zákon o přístupu informací patří dodnes k evropské špičce.

Jaká je podle vás environmentální gramotnost na úrovni vaší státní správy?

Tak to je naše obrovská slabina. Řada mých kolegů v politice je právně a ekonomicky mnohem více fundovanějších, než já, ale ve sféře životního prostředí jsou úplně mimo. Přijde mi, že žák první třídy by se v tom orientoval lépe. Nejen, že našim politikům často chybí základní environmentální přehled, ale oni navíc mají na očích ty ideologické klapky, že si to ani nepřipustí, že například černá je černá a bílá je bílá. Ne, oni vám budou tvrdit, že je jedna je modrá a druhá červená.

A jak vidíte ten postupný vývoj v Čechách?

Česko investovalo do životního prostředí neporovnatelně více peněz. Také jste na začátku měli víc osvícených lidí na čele ministerstva životního prostředí. Hned pět vašich ministrů životního prostředí bylo členy Společnosti pro trvale udržitelný život, na Slovensku ani jeden. To je jednoznačné plus pro vás. A srovnání vývoje za pětadvacet let? Před rozdělením jsme byli na poli environmentální výchovy přibližně na stejné úrovni. Měli jsme analogický počet ekocenter a lidí, kteří se tím zaobírali. Dnes to profesionálně v Česku dělá cca 500 lidí, na Slovensku pět.

Jste zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný život. Myslíte si, že je myšlenkový koncept „trvale udržitelného rozvoje“ stále platný?

Jsem přesvědčený, že ano… i když se tomuhle slovnímu spojení sám čím dál tím více vyhýbám. Je, bohužel, „krkolomné“, složité a těžko pochopitelné. Na druhé straně ten pojem „udržitelnosti“ masivně expandoval i do oblasti ekonomiky, a tam ho možná používají dnes častěji než ekologové. Slovo se ujalo, filosofie a praxe méně. Každopádně pokud se nenaučíme žít v rovnováze s prostředím a budeme do něj nadále arogantně rušivě a kořistnicky zasahovat, tak jsme jako druh Homo sapiens sapiens odsouzeni k zániku.

Jenže ty principy stojí a padají na obyčejném člověku, který by měl snížit svůj standard. Není to nakonec proti lidské přirozenosti, jednoduše proto, že jsme moc chamtiví?

Já nezpochybňuji, že to, co stojí proti udržitelnosti, je zatím mnohem silnější. Člověk by musel být slepý, aby to neviděl. Ale když proti tomu postavíme hlediska nějaké střednědobé prognózy, tak zjistíme, že prakticky nemáme jinou alternativu, než jít cestou udržitelnosti. Ta vize je stále živá… a je jedno, jak to nakonec nazveme, jestli ozelenění života nebo trvale udržitelné žití. Vždy za tím bude ten holistický přístup, schweitzerovská úcta k životu, základní lidské ctnosti. Je to jako světélko na konci tunelu…

To, co stojí proti udržitelnosti, je zatím mnohem silnější.
To, co stojí proti udržitelnosti, je zatím mnohem silnější.
Foto | MarS / Flickr.com

Konference OSN o udržitelném rozvoji (Rio+20), či spíše její výsledky, představují pro spoustu environmentalistů spíše zklamání. Jak to cítíte vy?

Je to první velká konference tohoto charakteru, na které jsem nebyl. A nelituju toho. Úžasný entuziasmus toho prvního Ria 1992 se vytratil.Což je i největší důkaz toho, že nějaký konsenzus v ochraně přírody, životního prostředí a rozvoje je stále těžší najít. Naděje se teď upírají ke klimatickému summitu v Paříži, ale důvody k optimismu jsou však opět malé.

Jaké období slovenské ochrany přírody považujete za nejprogresivnější?

V dobrovolné ochraně paradoxně asi před převratem, kdy to všechno bylo na pomezí ilegality, ale zázrakem nám to ochranářství celkem fungovalo. Objektivně nejúspěšnější bylo pak období 1989 – 1992. Měli jsme ve vládních pozicích Vavrouška, Moldana, Dejmala, Šremera a další kvalitní a nadšení lidi byli v parlamentech. Za „zeleného“ považuji i Václava Havla, Karla Schwarzenberga či Petra Pitharta. Bylo to prostě „jiné kafe“, než později nebo dnes. Prosadilo se množství zákonů, byla to taková legislativní environmentální revoluce, i když jsme po Sametové revoluci čekali, že to půjde ještě mnohem víc do zelena. Čas úspěchu se nám tehdy paradoxně jevil jako to největší zklamání. Protože ten vývoj šel dramaticky jiným směrem, než jsme si představovali. A teď, po dvaceti a více letech trochu s nostalgií koukáme, co všechno se tehdy vlastně podařilo, a co by už dnes nebylo možné.

Co tedy považujete za ono osudové pochybení?

Vedu už léta takový dialog sám se sebou, při kterém řeším, proč se vlastně ta ochrana přírody a udržitelnost žití nakonec neprosadila, když měla na začátku devadesátých let tak výjimečnou startovní pozici. Určitě to bude aspoň částečně tím, že ochranáři nedokázali ty svoje myšlenky a postupy podat veřejnosti tak, aby byly stravitelné. Jistě, ne pro populaci jako celek, ale aspoň pro její signifikantní část.

V čem je tedy ten rozdíl?

Představte si, že váš bývalý prezident Havel na zahájení krajinářské konference Tvář naší země řekl: „Ochrana charakteristické tváře české krajiny je strategicky ještě významnější úkol než naše členství v EU a NATO.“ Přibližně toto, prosím, řekl český prezident! Pro nás je to jako něco z jiného světa. Ten étos ekofilozofický a transcendentální ale Havel šířil i na světových fórech a za to jsem mu nesmírně vděčný. Náš současný prezident je asi to nejlepší z toho, co nás tak mohlo postihnout, ale ten si během roku ve funkci ještě nevzal slovo příroda nebo životní prostředí ani jen do úst.


reklama

 
foto - Dohnal Radomír
Radomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist