Gabčíkovo: patálie bez konce

Vodní dílo Gabčíkovo. Mapa zpracována podle http://www.gabcikovo.gov.sk/doc/VDG(2jaz)/SR_material.htm. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Mapa: Radek Svítil/Ekolist.cz

V roce 1977 uzavřelo Československo s Maďarskem mezistátní smlouvu o společné výstavbě Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros. Myšlenka přehrazení Dunaje vyvstala ze tří hlavních důvodů – ochrana před ničivými povodněmi, využití energetického potenciálu řeky a zlepšení podmínek plavby. Od prvního jednání z roku 1952 uplynulo do podpisu mezistátní smlouvy 25 let. Do plánovacích prací se aktivně zapojoval i Sovětský svaz, což dodnes vyvolává spekulace o tom, že vodní dílo mělo víc než státům, na jejichž území se nachází, sloužit spíš Sovětskému svazu a jeho územně-politickým cílům. Jeden z nejzapálenějších odpůrců SVD G-N, maďarský emigrant v USA Béla Lipták tvrdí: „Projekt G-N, silně podporovaný bývalým Sovětským svazem, by jednotkám Varšavského paktu a sovětskému loďstvu umožnil přístup k novému přístavu v Bratislavě z obou moří – Černého i Baltského přes kanál Dunaj – Morava – Odra.“ Faktem je, že Sověti chtěli „závislý“ přístav co možná nejblíže „přední linii“ NATO. Tezi o politických cílech SSSR ale poněkud zpochybňuje fakt, že si Maďarsko poté, co nebyl realizován úvěr ze Sovětského svazu, muselo půjčovat v Rakousku.

Jelikož byla větší část vodního díla na území Československa, zavázalo se Maďarsko v rámci rovné dělby nákladů k vybudování části objektů i na československém území. Stavba začala v roce 1978, ale už v průběhu osmdesátých let se zejména z maďarské strany začaly ozývat protestní hlasy, mimo jiné i z Maďarské akademie věd. Vynořovaly se obavy o osud lužních lesů, zásob pitné vody a jedinečného ekosystému oblasti Szigetköz (země tisíce ostrovů) mezi hlavním korytem a Mošonským ramenem Dunaje.

V boji proti dokončení SVD G-N se angažovaly domácí i zahraniční neziskové organizace. V říjnu 1988 došlo k protestům v 49 městech po celém světě, kritice neuniklo ani Rakousko za finanční podporu projektu. V roce 1989 pak maďarský parlament odhlasoval ukončení výstavby SVD Gabčíkovo-Nagymáros. Uváděny byly enviromentální důvody, svou roli však sehrály i problémy s financováním podpořené změnou režimu. Boj proti SVD G-N se stal symbolem boje proti komunismu a jeho gigantomanii. Celou kauzu to značně zkomplikovalo, protože vítězné politické straně chyběla po svobodných volbách jakákoliv motivace tohoto strašáka minulosti oživovat.

Slovenské ministerstvo lesního a vodního hospodářství reagovalo v polovině září 1990 jmenováním odborných komisí, které měly posoudit sedm variant dalšího postupu ve věci SVD G-N. V říjnu 1990 bylo Maďarsko přizváno, aby se účastnilo zkoumání otázek životního prostředí podunajské nížiny, které československá strana zahájila v rámci programu PHARE. Maďarsko svou účast na výzkumu ale odmítlo. V prosinci byla vyhotovena zpráva firmy Hydro-Québec Internacional (HQI), s níž spolupracovalo slovenské ministerstvo lesního a vodního hospodářství. Zpráva nepovažovala vodní dílo za nebezpečné pro okolní přírodu. Uskutečnilo se několik setkání delegací obou států, maďarská strana trvala na vypovězení smlouvy, slovenská strana na spuštění vodního díla.

Ze sedmi variant, jež byly posouzeny z několika různě vážených hledisek (hygienicko-epidemiologické, krajinně-ekologické, mezinárodní, vodohospodářské, realizovatelnost, ekonomická efektivnost atd. – viz rámeček) se československé straně jako nejvýhodnější jevilo původní, ovšem nerealizovatelné řešení. Z alternativních pak vyšlo jako optimální to s označením C, které zahrnovalo aktivaci vodního díla pouze na území Slovenska s menší zdrží a přehrazením Dunaje u Čunova, jakožto náhradou hatě Dunakiliti na maďarském území. Hned za tímto řešením se umístila varianta, která počítala s vybudováním komplexu hatí pod Petržalkou a prodloužením těsného přívodního kanálu podél levobřežní hráze zdrže až do profilu hatě. Tato možnost však byla údajně ekonomicky nerealizovatelná. Další dvě možnosti vyžadovaly spolupráci s Maďarskem. Ještě v prosinci 1990 navrhl slovenský ministr Viliam Oberhauser uskutečnit tzv. variantu C. Federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek navrhl maďarskému parlamentu alternativu DA, jejímž přijetím by se zabránilo realizaci varianty C. Jednalo by se o zúžení zdrže novými oboustrannými hrázemi vedenými podél obou břehů Dunaje. Gabčíkovo by bylo spuštěno pomocí hatě Dunakiliti ve spolupráci s maďarskou stranou. Maďarský parlament Vavrouškův návrh zamítl.

V prosinci 1991 vláda ČSFR rozhodla o uvedení Gabčíkova do provozu pomocí varianty C. V květnu 1992 Maďarsko předalo ČSFR nótu, kterou jednostranně vypovědělo smlouvy z roku 1977 o výstavbě SVD G-N. Vláda ČSFR proti postupu Maďarska protestovala a v říjnu 1992 začala pomocí hráze u Čunova odklánět vodu Dunaje na území Slovenska. Tento krok zdůvodňovala jako opatření ke snížení velkých hospodářských ztrát z odkladu provozu SVD G-N a zároveň vyloučení enviromentálních škod, které už vznikaly před přehrazením Dunaje a které by se postupně zvyšovaly. Řešení umožňovalo návrat k původnímu plánu v případě, že by se Maďarsko rozhodlo dodržet smlouvu z roku 1977. Slovensko odklonilo Dunaj 25 km dlouhým a 300 metrů širokým kanálem směrem ke gabčíkovské elektrárně.

Přehrazení Dunaje v Čunovu, které je součástí vodního díla Gabčíkovo. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Soňa Kalauzová/Ekolist.cz

Jednostranné přehrazení Dunaje však rozlítilo maďarskou stranu natolik, že se rozhodla hledat zastání u Mezinárodního soudu v Haagu. Požadovala například, aby Slovensko vrátilo Dunaj z umělého kanálu do původního toku. Narušení přirozené dynamiky řeky podle maďarských odborníků znamená vážné ohrožení výjimečného a nenahraditelného ekosystému záplavového území Szigetköz. Slovenská strana tvrdí, že kdyby Maďarsko přistoupilo k plnění smlouvy a vybudovalo by přelévané stupně v starém korytu řeky, zvýšila by se současně hladina toku i hladina podzemních vod na přilehlém území. Toto opatření maďarská strana nevykonala a zároveň nedala souhlas k jejich realizaci Slovenskem. Výstavba přelévané hráze při Dunakiliti v roce 1993 by umožnila zásobování vodou v maďarském systému ramen a zabránila by vzniku environmentálních škod na území Szigetközu. Po nástupu premiéra Gyuly Horna došlo v dubnu 1995 k podepsání dohody o některých dočasných opatřeních o průtocích do Dunaje a Mošonského ramene Dunaje. Dohoda určovala množství vody vypouštěné do starého koryta a zvýšení dotací Mošonského ramene. Dohoda také dala vzniknout společnému monitorování životního prostředí a vzájemné výměně dat. Do starého koryta i systému ramen se vrátila voda.

Organizace World Wide Fund sledovala po dobu pěti let dopady přehrady na životní prostředí od jejího spuštění v roce 1992. V předvečer vynesení rozsudku mezinárodního soudu zveřejnila své závěry, podle nichž osm tisíc hektarů inundačního (záplavového) území sousedícího s hydroelektrárnou bylo vážně poškozeno v souvislosti s předcházejícím odkloněním Dunaje. Alexander Zinke z programu WWF Zelený Dunaj uvedl: „Slovensko odklání víc než 80 % dunajské vody z jejího původního koryta. To pochopitelně nemůže pokračovat, jinak bude kdysi nádherný a dynamický Dunaj a přilehlé území zničeno přetrvávajícím nedostatkem vody a pokračující umělou manipulací prostřednictvím hrází.“

Dle organizací Slovenská říčná síť, Společnost pro trvale udržitelný život a Slovenský svaz ochránců přírody a krajiny došlo v důsledku odklonění Dunaje k vyschnutí 5 % lužních lesů a vyhynutí pěti druhů chráněných ryb na maďarské straně. Na slovenské straně jde zejména o škody na vysoce kvalitní orné půdě, která byla stavbě obětována, a vykácení lužních lesů.

Verdikt Mezinárodního soudního dvora (MSD) ze 25. září 1997 nedal nakonec jednoznačně za pravdu ani jedné straně. Satisfakcí pro Československo (od roku 1993 ve sporu figuruje už samostatné Slovensko) je rozhodnutí haagské poroty, že Maďarsko nebylo oprávněno odstoupit od smlouvy. Argument, že smlouva byla uzavřena s Československem, které už neexistuje, nebyl brán v potaz. Stav ekologické nouze jako důvod k zastavení prací soud rovněž neuznal, a to ani v Nagymarosi, ani v Gabčíkově. Aby to ovšem nebylo tak snadné, Československo na druhou stranu podle Haagu bylo oprávněno začít v listopadu 1991 s přípravou alternativního dočasného řešení (nazývaného Varianta C), ale ne už jej uvést v říjnu 1992 do provozu jako jednostranné opatření. Soud konstatoval, že alternativní řešení má charakter protiopatření reagujícího na porušení smlouvy, jehož cílem bylo přimět partnera k jejímu plnění. Porušení zásady společného provozu a dělby užitků ale nesplnilo požadavek proporcionality důsledků protiopatření se škodami, kterým zabránilo.

Celý rozsudek se nese v duchu doporučení a nechává široký manévrovací prostor pro vzájemnou dohodu obou zemí. Instrukce jsou jasné – uvést situaci do kontextu zachovaného smluvního vztahu, ovšem s doporučením zapracování norem ekologického práva a opětovného prozkoumání účinků využívání elektrárny Gabčíkovo na životní prostředí.

Jednalo se o vůbec první rozhodnutí MSD v enviromentální otázce a rovněž poprvé od vzniku této instituce se uskutečnila prohlídka místa sporu. Na rozsudek MSD ve věci vodního díla reagovaly slovenské ekologické organizace Greenpeace, Svoboda zvířat, Daphne Centrum pro aplikovanou ekologii a jiné: „Ani po rozhodnutí haagského soudu nemají slovenští ochranáři důvod měnit své principiální stanovisko. Výstavba varianty C vodního díla zničila více než 40 km2 lužních lesů a současný provoz způsobuje další degradaci ekosystémů ramen Dunaje. Riziko snížení kvality podzemních vod není možné v současnosti nezávisle posoudit vzhledem k netransparentním informacím.“

Po vynesení rozsudku jmenovaly obě strany své delegace, za Maďarsko vedl jednání János Nemcsók, za Slovensko to byl ministr zemědělství Peter Baco. Po 11 kolech intenzivního rokování vládních delegací a desítkách rokování expertních skupin se povedlo koncem února 1998 zformulovat Rámcovou dohodu o splnění Rozsudku MSD (viz rámeček).

V předvolební atmosféře, kdy vládní strana v průzkumech veřejného mínění ztrácela preference, se nakonec maďarský premiér Gyula Horn rozhodl odložit podepsání rámcové dohody až po volbách. Následující rokování zkomplikoval fakt, že ve volbách zvítězila opozice, která v podstatě do roku 1994 vypovězení Smlouvy iniciovala. Vláda nového premiéra Viktora Orbána rámcovou dohodu Mečiarovy a Hornovy vlády dle očekávání odmítla akceptovat. Maďarsko rezolutně odmítlo dostavění dolního stupně Nagymaros.

Následující roky se nesly v duchu nekonečných jednání, kdy si obě strany navzájem přihrávaly míč bez vyhlídek na konec zápasu. V roce 2006 došlo k výraznému posunu v jednáních, když maďarská strana projevila ochotu akceptovat provoz stupně v Čunově. Oproti minulosti jednání usnadňuje členství obou zemí v Evropské unii, které je zavazuje k plnění unijních směrnic. Dokonce je možné, že unie bude sama iniciovat šetření ve věci Gabčíkova, protože členské země EU mají předložit Evropské komisi své vodohospodářské plány, které však bude možné připravit pouze za předpokladu existence podrobné dohody o dělení průtoku Dunaje. Ze zdlouhavých jednání se s oblibou obviňují obě strany navzájem. Slovensku má prý momentální situace vyhovovat, protože inkasuje zisky z výroby elektrické energie. Maďarsku ale zase trvalo čtyři roky, než vyměnila odvolaného zplnomocněnce. Slovensko má nového zplnomocněnce od července tohoto roku, kdy Gabriel Jenčík vystřídal po deseti letech svého předchůdce Dominika Kocingera. Situaci taky komplikuje fakt, že od ledna provozuje vodní elektrárnu italská firma Enel.

Na otázky Ekolistu nicméně zástupci obou vlád potvrdili snahu se dohodnout. Podle zplnomocněnce slovenské vlády pro výstavbu a provoz SVD G-N Gabriela Jenčíka je v současnosti hlavní problém v tom, že „Maďarská republika (MR) začala zásadně rozdílně chápat rozsudek MSD. Podstatou stanoviska MR se stalo, že Maďarsko bylo osvobozeno od povinnosti postavit vodní dílo Nagymaros nebo jakýkoli jiný dolní stupeň společné soustavy vodních děl. Tento postoj maďarské vlády nezměnily ani právními, technickými a ekonomickými argumenty podpořené návrhy slovenské vlády.“

Naproti tomu tajemník maďarského meziresortního výboru Bős-Nagymaros György Kovács upozorňuje, že na nedorozumění bylo založeno hned v roce 1997: „Na začátku jednání se maďarská strana snažila o to, aby se obě země pokusily o společný výklad rozsudku a aby se dohodly, co od nich MSD očekává. Oproti tomu slovenská strana tehdy tvrdila, že takové srovnání výkladu není vůbec nutné, protože rozsudek je jednoznačný, a strany by měly spíš jednat o technických, vědeckých, ekologických a ekonomických otázkách. Maďarská strana tedy přistoupila na slovenskou žádost a aktivně se účastnila odborných prací, které vyplývaly z iniciativy slovenské strany. Když se potom na stůl dostaly technické, vědecké, ekologické a ekonomické otázky, hned bylo jasné, že je velký rozdíl mezi názory obou stran. I když obě strany čerpají pomoc z rozsudku, znamená to pro obě strany něco úplně jiného, protože vykládají ustanovení rozsudku odlišným způsobem.“ György Kovács tak postoj své země vidí jasně – podle rozsudku MSD není třeba vybudovat dolní stupeň, protože záměry smlouvy z roku 1977 jsou splnitelné se současnými stavbami, jestli se strany dohodnou v rámci budoucí dohody o zákonném provozování hráze v Čunovu; dál podle maďarské vlády z rozsudku vyplývá, že energetické a plavební využití řeky stanovené v bilaterální smlouvě z roku 1977 se musejí zakládat na principu udržitelného vývoje a musejí se uskutečnit s ohledem na ekologické cíle v platném právu mezinárodního a evropského společenství – proto podle něj musí být v případě, že někdo chce provést technický zásah, provedeno příslušné posouzení vlivu stavby na životní prostředí.

Podle Gabriela Jenčíka předložilo Slovensko (SR) poslední oficiální návrh Maďarsku na konci roku 2006. Jeho podstatou bylo, aby „vlády SR a MR uzavřely dohodu o dočasném přerušení plnění závazků MR (platnou např. 10–15 let) vyplývajících ze smlouvy z roku 1977, t.j. vykonat své investiční závazky tak, aby byl naplněn základní princip nesení investičních nákladů v poměru 50 ku 50 %. Za dobu dočasného přerušení plnění závazků by slovenská strana byla oprávněná jednostranně provozovat VD Gabčíkovo.“ Oficiální stanovisko vlády MR k tomuto návrhu ovšem Slovensko podle Jenčíka dosud neobdrželo.

Podle György Kovácse předala maďarská strana slovenské straně návrh na dohodu v dubnu 2001 a později ještě v březnu 2007 – jako odpověď na podobný návrh slovenské strany z roku 2006. „Postoje obou stran, co se týče klíčové otázky, jsou zatím bohužel velice odlišné,“ dodává však Kovács.

Vodní dílo Gabčíkovo na satelitním snímku. Značka ukazuje polohu vodní elektrárny, vlevo od přívodního kanálu je vidět původní koryto Dunaje, od něj vlevo pak leží oblast Szigetköz.
Mapa: Google Maps

I přesto György Kovács připomíná, že se na něčem obě vlády dokázaly dohodnout. Podle Maďarska je důležité vymezit si cílové poměry životního prostředí, kterých je potřeba dosáhnout – a vloni v listopadu na jednání v Bratislavě strany schválily základní pilíře společného, maďarsko-slovenského strategického posouzení vlivů na životní prostředí, které je třeba provést v intencích rámcové směrnice EU o vodách. „V současné době se strany snaží o společné posouzení,“ napsal Ekolistu György Kovács. Podle něj považuje Maďarsko toto posuzování za postup, který do sporu zapojí nezávislou třetí stranu připravující výběr technických zásahů. Posouzení vlivů na životní prostředí by pak podle maďarské strany mělo být hotové v půlce roku 2009, nejpozději v prosinci 2009.

Právě posouzení dopadů SVD G-N přitom zastánce a odpůrce stavby diametrálně odlišuje. Maďarská strana zdůrazňuje, že „neexistuje takové využití přírodních zdrojů, které by nemělo vliv na ekologické procesy“ a přidává, že MSD podle jejího názoru v rozsudku upozorňoval strany sporu právě na to, aby přehodnotily energetické a plavební cíle plánované přehrady Bős-Nagymaros a vzaly v úvahu i její ekologické dopady. Naproti tomu oficiální slovenská místa nemají o SVD G-N pochybnosti. Gabriel Jenčík připomíná, že provoz a vliv VD Gabčíkovo na Dunaj a podélné území je od roku 1995 pravidelně monitorován, a pokračuje: „Důležitým závěrem vyplývajícím z monitoringu je, že VD Gabčíkovo a jeho provoz nemají negativní vliv na životní prostředí Dunaje a že sa nenaplnily katastrofické scénáře vlivu SVD Gabčíkovo-Nagymaros na životní prostředí, jak byly veřejnosti prezentované odpůrci výstavby SVD G-N.“ Přesto následně připouští, že jisté problémy jsou, i za na ně však podle Jenčíka může neschopnost obou stran na něčem se dohodnout: „Monitoring prokazuje částečně negativní vliv provozu VD Gabčíkovo na biotu [rostliny a živočichy - poznámka redakce] úzkého pásu území podél obou stran starého koryta Dunaje. Tento negativní vliv je však výsledkem toho, že strany ani tady nedokázaly najít společný návrh řešení problematiky starého koryta Dunaje, respektive opuštěného koryta Dunaje.“ Oficiální stránky slovenského zmocněnce pro vodní dílo Gabčíkovo dále citují materiál státního podniku Vodohospodárska výstavba, podle něhož Gabčíkovo nejen chrání před povodněmi, ale také zabezpečuje plynulou celoroční plavbu, poskytuje cca 8 % roční spotřeby elektrické energie ve Slovenské republice a vedlo k rozvoji turismu v dané oblasti. Podle téhož materiálu se stabilizovalo koryto Dunaje, vytvořilo podmínky pro stabilizaci vnitrozemské delty Dunaje a vedlo i ke zlepšení kvality zásob pitné vody.

Optimistické závěry slovenské vlády ovšem ostře kontrastují se zjištěními ekologů a ochránců přírody, kteří zpochybňují i zmíněný monitoring. „Mnohé věci ten projekt zničil už v průběhu výstavby (část lesů, zemědělské půdy, podzemních vod). Narušil jedinečný dunajský ekosystém jako celek. Nahradil velkou část přírodní krajiny umělou. Vtáhnul nové lidské aktivity tam, kde by bez něho nebyly,“ vypočítává Mikuláš Huba z Geografického ústavu Slovenské akademie věd, jenž od poloviny 70. let působil ve Slovenském svazu ochránců přírody a krajiny (SZOPK) a v letech 1990–1992 byl předsedou výboru pro životní prostředí Slovenské národní rady. „Paradoxně, ačkoli proklamovaným cílem byl opak, se zvýšením dna Dunaje zvýšilo i povodňové riziko pro Bratislavu. Ale o mnohých vlivech vlastně ani nevíme,“ pokračuje Huba. „Slibovaný monitoring změn se totiž postupně prakticky přestal vykonávat a podstatné informace, například o zanášení Hrušovské zdrže či o kvalitě podzemních vod, jsou jednoduše větší tabu, než jakým byli podobné informace za socialismu!“

Podle Mikuláše Huby ale zároveň mnohé věci dopadly lépe, než jak to hrozilo v případě uskutečnění původního projektu SVD G-N. „Je to však jednak zásluha maďarské strany (že nepostavila Nagymaros) a jednak zásluha dlouholetého usílí ochranářů (i českých), mezinárodního tlaku a osvícených vědců, kteří přinutili projektanta udělat vícero vylepšení, takže například starým korytem Dunaje teče několikanásobně víc vody, než kolik předpokládal původní projekt. Podobně byla zachráněna část lesů pod Bratislavou, ohrožené studně byly vyřazeny, zanášení sediment bylo odkloněno od vodních zdrojů apod.“

	Lužní les v ramenech Dunaje u Gabčíkova. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
	Foto: Soňa Kalauzová/Ekolist.cz

Tlak ochranářů dodnes považuje za nesmírně důležitý i Juraj Mesík, který se před listopadem 1989 rovněž angažoval v SZOPK a v letech 1990–1992 byl poradcem tehdejšího federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. „Náš tlak nemalou měrou přispěl k tomu, že byla prosazena stavební a režimová opatření, která zmírnila environmentální dopady VD Gabčíkovo –například zvýšení minimálního průtoku vody v odpadovém kanálu nebo opatření v ramenné soustavě pod Gabčíkovem apod.“ I on však upozorňuje, že ke změnám v prostředí dochází. „Mění se například druhová skladba dotčených biotopů,“ uvádí Juraj Mesík. „Některé změny jsou však postupné, což na jedné straně umožňuje propagandistům VDG tvrdit, že k žádným změnám nedochází, respektive že jsou zanedbatelné, na druhé straně je jejich postupnost z pohledu přírody lepší možnost než náhlá změna bez času na adaptaci. Musím ale zopakovat to, co jsem už řekl: to, že se věci nevyvíjejí podle podstatně horšího scénáře, je velkou zásluhou energického tlaku ochranářů na konci 80. let.“

Ochranáři, vědci i maďarská strana tak upozorňují, že větší škody nebyly výstavbou a provozem soustavy vodních děl způsobeny jen díky tomu, že SVD G-N nebyla uskutečněna v původně navržené podobě. Naopak slovenský zmocněnec pro výstavbu a provoz SVD G-N Gabriel Jančík má za to, že škody jsou způsobené především tím, že „investice nebyla dokončena v rozsahu, jaký předpokládala smlouva z roku 1977. Jde o to, že není vyráběna elektrická energie v rozsahu a kvalitě, v jaké to stanovuje smlouva. Obě dvě strany musejí nadále vynakládat vysoké náklady na zabezpečovaní podmínek pro plavbu po Dunaji v úseku Sap–Budapešť.“ Neřešením problémů ve starém korytě Dunaje se podle něj taky „zhoršují podmínky přechodu povodňových průtoků přes inundaci (záplavovou oblast) Dunaje. Rovněž nebyly vytvořeny předpoklady a podmínky pro společný slovensko-maďarský rozvoj turistiky, rekreace a sportu, přičemž toto území má pro jejich rozvoj obrovský potenciál.“

V hodnocení vodního díla Gabčíkovo se tak slovenská vláda a ochranáři zcela rozcházejí. Podle oficiálních stránek VDG se v Gabčíkovu „zrcadlí schopnost člověka uvést svoje zájmy do souladu s potřebami přírody. V tomto případě se bezezbytku naplnil požadavek ekologického udržitelného rozvoje.“

Naproti tomu Mikuláš Huba vidí Gabčíkovo jako projev arogance a násilí. „Násilí vůči přírodě, místním obyvatelům, ochranářům, vědcům, lidem s jiným názorem, demokracii, občanské společnosti, ale i vůči domácímu a mezinárodnímu právu.“ Juraj Mesík má VDG dokonce za milník vedoucí až k současnému směřování slovenské společnosti. „Potvrdila se naše obava, že megalomanský projekt jako Gabčíkovo ovlivní další charakter ekonomiky a politiky na Slovensku a vztah státu a celé společnosti k přírodnímu prostředí. Úspěch betonové lobby na Dunaji vedl k tomu, ze stavební firmy, které sa podílely na betonování Gabčíkova, a jejich vlastníci, mají dnes nepřiměřeně velký vliv na politiku, betonují po celé zemi a tunelují státní rozpočet například při výstavbě nesmyslně trasovaných a enormně předražených dálnic. Navíc od doby VDG považují slovenské mocenské elity přírodu a životní prostředí za cosi vedlejší, co je vždy možné podřídit jiným zájmům. Jinými slovy: v případě samotného Gabčíkova jsme byli relativně úspěšní, nepodařilo se nám však zastavit technokraticko-betonářský válec a nasměrovat společnost k citlivějšímu, když už ne trvale udržitelnému, rozvoji.“

Podrobné informace o historii projektu vodních děl Gabčíkovo - Nagymaros a plánek soustavy podle původního projektu naleznete ve zprávě Historie Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros.