Lidé ovlivňují i velmi vzdálené ekosystémy. Vypouštěním dusíku do prostředí
Základním pilířem výzkumu byl sběr dat na 36 jezerech severní polokoule – v Kanadě, Grónsku, Spojených státech amerických a Špicberkách. Tady všude tým vědců sbíral vzorky sedimentů. Z nich mohli badatelé s poměrně přesvědčivou jistotou rozpoznat, jak přídavek chemických látek v průběhu uplynulých dekád ovlivňoval život v jezerech.
Celkem pětadvacet jezer vykazovalo shodné uspořádání, biologicky aktivní dusík „lidského“ původu mohl být vystopován ke konci devatenáctého století. Pozvolnou změnu je možné datovat od roku 1895, další velký „skok“ znamenalo období kolem padesátých let minulého století. V roce 1950 se poprvé začala masově používat dusíkatá hnojiva.
„Studovala jsem společenstva řas v jezerech na Špicberkách,“ říká Sofie Holmgrenová z oddělení Čtvrtohorní geologie univerzity v Lundu, která se výzkumu zúčastnila. „A změna v uspořádání společenstev je zde skutečně jasně patrná. Zastoupení křemičitých řas, rozsivek, se měnilo v závislosti na množství dusíku velmi zřetelně.“ Spalování fosilních paliv a používání dusíkatých hnojiv jsou dva největší zdroje znečištění dusíkem.
Dusík se prostředím šíří prostřednictvím vzdušných proudů a na zem se dostává srážkami či se sněžením. Takto může překonat i velmi velké vzdálenosti. Studie přispěla k výzkumu oblastí severských jezer, které jsou stále považovány za málo dotčené ekosystémy.
Článek byl uveřejněn 16. 12. 2011 na serveru ScienceDaily pod názvem „Remote Wilderness Polluted by Humans“.
reklama