Smutný osud posledních amerických mustangů: jatka

Na širých pláních amerického středozápadu se každým dnem odehrává příběh, kterému nejspíš bude chybět šťastný konec. Mustangové, přímí potomci koňů, na kterých přijeli první Španělé, v jejichž sedlech proháněli stáda bizonů Indiáni a přistěhovalci kolonizovali Divoký západ, mizí ze světa. Z příčin ztráty tohoto ikonického zvířete přitom mrazí. Mustangové se prostě stali nadbytečnými a ve Státech už jsou dobří vlastně jen jako zdroj jatečního masa.

Španělské slovo „mustengo“ značí zatoulaného koně, hříbě vyrůstající v osamění a sžité s divokou přírodou. Jak ví každý, kdo četl nějakou indiánku od Karla Maye, mustangové jsou rychlí a mají neskutečnou výdrž. Na hřbetech těchto koňů byl dobýván celý americký středozápad, nechyběli v žádné objevitelské expedici, byli páteří jízdní kavalérie. Mustangové, to je prostě pořádná porce historie USA, stejně jako stavba východo-západní železnice nebo výrobky firmy Smith&Wesson. Lidé si na divoké mustangy znovu vzpomněli, když už Západ dávno nebyl divoký a poslední Indiáni byli dávno přesídleni do rezervací. Bylo to za první světové války, kdy polovina ze dvou milionů divoce se pasoucích koní-mustangů byla naverbována k vojenskému trénu.

---

Přečtěte si článek

Dostihy v USA: Závodí i koně až po uši nadopovaní léky proti bolesti

---

Na evropských bojištích pak tažnou sílu i vojenským spojkám rychlost propůjčující koně umírali spolu s pěšáky. Domů se jich moc nevrátilo. Jisté je, že za jejich prokázané služby se jim lidé zrovna nepoděkovali. Už tehdy totiž pod taktovkou konzervárenských gigantů začalo s vybíjení koní ve velkém. „Zabíjeli je pro maso do psích konzerv, jako příkrm pro kuřata z drůbežáren, nebo jen tak ze sportu,“ vzpomínal J. Frank Dobie, folklorista a westernový spisovatel. Na začátku 70. let žilo volně už jen 17 000 jedinců.

V roce 1971 přijal Kongres Zákon o ochraně volně žijících koní a oslů, ale osud mizejících kopytníků to už nezměnilo. Stali se víceméně trpěnými a neochotně tolerovanými zvířaty, které jsou farmářům dobré jen k tomu, aby na ně mohli pobírat pastevní dotace. Záleží však hlavně na jejich libovůli, jestli je na svých pozemcích strpí. V honu za penězi vidí hlavní příčinu současné zkázy mustangů i spisovatelka Laura Morettiová. „Příroda je rozparcelována pro nejrůznější zpoplatněné využití. Lovná zvěř je zde ponechána, protože je možné ji zpeněžit loveckými licencemi. Rančeři získávají od státu 1,35 $ měsíčně za každý kus dobytka, který vypásá pláně. Na koně ale stát takhle nepřispívá. A proto se stávají nadbytečnými.“

Následná zažitá praxe pak dohání Rhonu Melskyovou, provozovatelku Záchranného ranče pro divoké koně v arizonském Gilbert k zoufalství. Koně jsou totiž sháněni do stád s pomocí vrtulníků, bez ohledu na jejich věk nebo kondici. Tyto letecké hony mají jen málo společného s nějakým citlivým odchytem ohrožených zvířat. Kusy, které padnou nebo si zlomí nohu, je totiž možné ihned prodat masnému průmyslu. A tak se „nehody“ jen množí. „Není nic neobvyklého, že se dozvíte, že během odchytu se zranily dva kusy ze stáda, ale už o dva dny později se mluví o šestnácti uhynulých kusech,“ říká Melskyová. A co je s mustangy dál? Poté, co jsou uzavřeni do ohrady, začíná jejich „přesídlení“.

Rančeři nemají povinnost zkoumat, jaké zázemí nabídne mustangům kupující. A je veřejným tajemstvím, že zvířata přeprodaná přes další článek končí na kanadských a mexických jatkách. „Kupující se za to nestydí, nedělají nic nelegálního,“ říká Melskyová. „Ano, je to nemorální, ale ne protizákonné.“

Podobná situace panuje na veřejných aukcích, jak dále popisuje Melskyová: „Vidíte na nich stále ty stejné kupující, kteří přijedou s dvoupatrovým návěsem a zkupují mustangy po tuctech. To, že je pro ně důležitější jejich váha než kondice, mluví asi za vše.“ Melskyové se dále protiví, že když začnou na druhém konci světa, v Číně, utrácet pouliční psi kvůli vzteklině, svět se morálně pobuřuje. Nad vybíjením posledních stád mustangů pod dozorem americké vlády však panuje ticho.

---

reklama

---