Svět je silnicemi rozparcelován. A přírodě to nesvědčí
Netradiční pohled na svět kolem nás nabídla aktuální studie Centra ekonomiky a ekosystémového managementu univerzity v německém Eberswalde, uveřejněná v žurnálu Science. Němečtí vědci vytvořili globální mapu silniční infrastruktury a na jejím základě stanovili velikost nezasažených a nepřístupných území. Zjistili také, že povrch souše je vozovkami rozparcelován na více než 600 000 fragmentů.
Pro člověka, který se umí před vstupem do vozovky rozhlédnout na obě strany, nepředstavují silnice velký problém. Zvířata ani rostliny to ale tak nevidí. Stačí jen několik vyasfaltovaných metrů vozovky a pro řadu organismů vzniká nepřekonatelná bariéra. Dříve od sebe lokální populace živočichů oddělovaly řeky a vysoká pohoří, zato dnes převážně silnice. Protilehlé krajnice od sebe mohou oddělovat donedávna propojené skupiny živočichů a bránit toků genů. Je toho ale mnohem víc. Silnice naopak mohou přispívat k mnohem rychlejšímu přenosu virů, parazitů, bakterií a také nahrávají půdní erozi a kvůli haváriím i pozvolným únikům znečištění do vodních toků a ovzduší. Jinými slovy, silnice od sebe oddělují kousky přírody a navíc ji činí dostupnější a zranitelnější.
Vybudováním první dopravní tepny se rapidně zrychlilo odlesňování pralesů v Amazonii, stejně jako první silnice na Sibiři vedly k rozsáhlejší devastaci severských ekosystémů. V případě silnic se navíc dokonale uplatňuje teorie „nakažlivého vývoje“. Je to jednoduché: tam, kde vznikne cesta, brzy vznikne mnohem víc dalších cest. Že jsou silnice problém, vědí ekologové už dávno, ale teprve díky práci týmu Pierra Ibische z Eberswalde si dnes můžeme uvědomit skutečný rozsah a vážnost celé situace. Zemský povrch je silnicemi roztříštěn na 600 000 fragmentů, z nichž více než polovina je menší než jeden kilometr čtvereční. Tyto miniaturní ostrůvky pochopitelně mají se svým okolím jen minimální spojení. Na takových ploškách jsou také funkce ekosystémů (například vododržnost) omezeny na minimum.
Odborníci z různých oblastí vědy se sice postupně snaží o „ochranu přirozeného stavu“ – návrat k noční obloze nenarušené zbytečným přesvícením z měst nebo o ochranu nedotčené přírody. „Ve snaze rozpoznat přínos území nenarušených silnicemi a jejich ochrany však agenda udržitelnosti Organizace spojených národů zcela selhává,“ říká Ibisch. Jako argument mu slouží 36 milionů kilometrů silnic různé třídy, které vás provedou celým světem. Přitom jen 7 % ze zmíněných 600 000 fragmentů je rozlohou větší než 100 kilometrů čtverečních. Největší takové nenarušené ostrovy se nachází v tropických oblastech Afriky, na jihu Ameriky a také v zónách severských lesů Evropy a Severní Ameriky. Přitom jen 9 % z těchto pomyslných ostrovů spadá do nějakého režimu územní ochrany.
Může se to zdát zvláštní, ale silnice, včetně těch prašných a blátivých, ztracených kdesi v džungli či savaně, mají mnohem výraznější dopad na své okolí, než jen v přímé linii dotyku. Jak potvrzuje spoluautorka studie z Eberswalde, Nuria Selvaová: „Přímé narušení se dotýká všeho ve vzdálenosti jednoho kilometru z každé strany silnice.“ Mapa oblastí dosud nepřístupných silniční dopravou se tak stává velmi cenným informačním zdrojem pro budoucí ochranu ekosystémů.
reklama
