Úhyn losů u Brna způsobila podle odborníků řada chyb. Chystají manuál, jak divoká zvířata odchytávat

Úhyn losice s mládětem na okraji Brna způsobila celá řada chyb, které provázely zásah spojený s jejich odchytem, upozorňují odborníci. Už před samotným uspáním podle nich došlo ke značnému vystresování zvířat a následná manipulace s nimi také nebyla zcela v pořádku. Příčinou je nezkušenost českých zásahových složek s velkými zvířaty, míní. Pomoci by měl připravovaný manuál, jak při kontaktu s divokými velkými zvířaty postupovat.

„V podobných situacích je nahánění houfem lidí, pak na koních a následně vrtulníkem, stejně jako přemíra manipulace s již imobilizovaným zvířetem, navíc stále v přítomnosti velkého počtu lidí, to nejhorší, co lze udělat,“ konstatuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky. Ten ještě předtím, než losice uhynula, organizoval ve spolupráci s dalšími odborníky nasazení telemetrického obojku, aby bylo samici možno sledovat po plánovaném vypuštění na Třeboňsku.

Z toho, že losice podle médií v podstatě nereagovala na přítomnost vrtulníku je patrné, že již před zásahem uspávací střelou byla letargická. „Je-li zvíře v porostu a nikoho včetně sebe neohrožuje, je lepší jej tam nechat v klidu, zajistit bezpečnost na přilehlých komunikacích, a vyčkat, až se samo ukáže. Případně se jej pokusit lokalizovat třeba termovizí," říká Miloslav Jirků. Pro divoká zvířata je podle něj samotné nahánění ohromně stresující, pro matky s mláďaty obzvlášť. A následuje-li znehybnění zvířete, může mít snaha zachránit zvíře špatný konec.

Chybou rovněž bylo, že se po uspání kolem losice pohybovalo velké množství lidí. „Na některých snímcích z akce bylo v okruhu několika metrů kolem zvířete možné napočítat i jedenáct osob. U zvířete by měl naopak být jen počet nezbytně nutný k manipulaci s ním. Přítomní by se měli chovat a mluvit klidně a tiše. Vše by mělo proběhnout co nejrychleji. Obecně to není známo, ale ,přispaná´ zvířata ve skutečnosti nespí, nýbrž poměrně dobře vnímají dění kolem,“ popisuje Miloslav Jirků.

Špatnou organizaci zásahu podle něj ukazuje i to, že zvíře nemá zakryté oči na snímcích, kdy se s ním fotí hasiči. Lidské ruce položené na citlivých místech kolem očí stresovanému zvířeti na klidu rovněž nepřidají. „Zakrytí očí, klid, rychlost a stínění, je-li horko a slunečno. To by měly být automatické věci,“ zdůrazňuje Miloslav Jirků.

Nechce však za každou cenu poučovat: „Jsem si dobře vědom, že v terénu zdaleka není prostor dělat vše ideálním způsobem. Sám znám odchyt velkých kopytníků hlavně z teoretického školení u polských kolegů. Každopádně by však bylo vhodné, kdyby orgány ochrany přírody i zásahové a bezpečnostní subjekty byly alespoň obecně obeznámeny s tím, jak v podobných situacích postupovat. Při špatné organizaci odchytu může odborný zásah zkušeného veterináře snadno vyznít do prázdna a stát životy velmi cenných zvířat." Přesně to se podle něj stalo nyní v Brně. „Podobný průběh mělo i nahánění losů u Českých Budějovic v roce 2013, kdy policisté rozdělili matku a mládě, jež nakonec utekli odlišnými směry,“ podotýká Miloslav Jirků.

České zásahové složky nemají podle odborníků s velkými zvířaty zkušenosti a chybí jim potřebné znalosti. Pomoci by jim měl nový manuál, jak při kontaktu s divokými velkými zvířaty postupovat, který připravují vědci a společnost Česká krajina, kteří se podílejí na neformálním záchranném programu losa evropského v Česku.

Odborníci využijí rad od kolegů z Polska a Skandinávie, kde mají s odchytem a přesunem losů bohaté zkušenosti. „Například finští veterináři považují při imobilizaci losů za nepřípustnou úmrtnost převyšující pouhá 2 procenta, tedy dvě ze sta zvířat," uvádí Dalibor Dostál z České krajiny.

Na území České republiky vymizeli losi mezi 12. a 15. stoletím. Důvodem vyhynutí místní populace ve středověku nejen u nás, ale v celé střední a západní Evropě byl především lov. Jeho pozdějšímu návratu bránila řada změn krajiny způsobených člověkem: odvodňování mokřadů, změny vegetace, plošný převod lesů i orné půdy na chudé monokultury i fragmentace prostředí cestami a zástavbou.

Od druhé poloviny 20. století se losi do Česka přes všechna úskalí začali vracet. V roce 1957 byl zaznamenán výskyt prvního losa v okolí Ústí nad Labem, krátce na to byl neoprávněně uloven na Teplicku. Od té doby se losi na naše území přesouvají z Polska s různou intenzitou, snaží se vytvořit trvalou populaci na jihu Čech a šířit se odsud dále na jih a západ. Na počátku 80. let byla celková populace losů v Čechách odhadnuta na 30 až 50 kusů, z toho 20 až 30 kusů na Jindřichohradecku. Další populace se vytvořila na Českokrumlovsku, na pravém břehu Lipenské přehradní nádrže. Tři mikropopulace se zformulovaly po roce 1985 na Táborsku, Bechyňsku a na Nymbursku.

Od 90. let minulého století však stavy losů v Česku opět klesají. Tři mikropopulace zanikly, počty zvířat ve zbývajících dvou populacích se snižují. „V současnosti u nás patrně nežije více, než 15 až 20 zvířat. Kromě pytláctví ohrožují losy hlavně nehody na silnicích," uzavírají ochránci.

---

reklama

---