BBC: Oxid uhličitý v oceánech může poškodit podmořský život

Podle vědců absorbovalo moře skoro 50 % oxidu uhličitého, který lidstvo vypustilo do atmosféry během posledních 200 let. V důsledku toho úroveň skleníkových plynů v atmosféře vůbec není tak vysoká, jak by mohla být. Silné koncentrace oxidu uhličitého v oceánu mění jeho chemické složení a ztěžují některým mořským živočichům tvorbu krunýře či skořápky. Výzkum byl publikován tento týden v časopise Science.

Průmyslový věk
Od počátku průmyslové éry kolem roku 1800 vzrostlo množství oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře z 280 ppm (parts per million) na 380 ppm. Přestože se hodnoty zdají být vysoké, mnoho vědců bylo překvapeno: oxidu uhličitého v atmosféře bylo jen kolem poloviny z celkového množství, jenž bylo do ovzduší vypuštěno.

Během následujícího desetiletého mapování a měření vědci "chybějící" oxid uhličitý objevili - pohltilo ho moře. Christopher Sabine z Národní asociace pro oceány a atmosféru se sídlem v Seattlu (NOAA) vysvětluje: "Oceán odstranil 48 % veškerého oxidu uhličitého, který se uvolnil do atmosféry kvůli spalování fosilních paliv a výrobě cementu." Kdyby oceán mezi lety 1800 a 1994 nepohltil 118 miliard kubických tun uhlíku, úroveň CO₂ ve vzduchu by byla o 55 ppm větší, než se běžně pozoruje.

Mořská chemie
Tento jev možná zpomalil globální oteplování, ale také vedl ke změnám v chemickém složení mořské vody. Podle Richarda Feelyho a jeho kolegů z NOAA může tato skutečnost velmi zkomplikovat život některým podmořským živočichům, kteří si tvoří krunýř či skořápku.

Korály, měkkýši a některý plankton získávají z mořské vody uhličitanové ionty ke stavbě svého krunýře z uhličitanu vápenatého. Ale zatímco koncentrace CO₂ ve vodě roste, koncentrace uhličitanových iontů klesá. To znamená, že organismům chybí materiál na stavbu jejich schránek.

Vědecký tým profesora Feelyho tvrdí, že v oblastech, kde je koncentrace oxidu mimořádně vysoká, se mohou krunýře živočichů vlastně začít rozpouštět a zaniknout. "Na základě našich současných poznatků se zdá, že úroveň mořského CO₂ roste, kosterní růst vápenatého planktonu bude ale zeslaben - jako výsledek vlivů oxidu uhličitého na vápenatění," sdělila spoluautorka studie Victoria Fabry z Kalifornské státní univerzity.

Nerovnoměrné rozložení
Tento účinek ale není doložen ve stejné míře po celém oceánu. Průzkum odhalil, že zanikání CO₂ je spíše nerovnoměrné. Protože oxid uhličitý se do vody dostává výměnou plynů na povrchu - a protože oceán má sklon prolínat pomalu - většina CO₂ byla nalezena blízko hladiny nebo v mělkých mořích. Profesor Sabine dodává: "Okolo poloviny antropogenního oxidu uhličitého, který oceán nasál během posledních 200 let, lze nalézt v jeho horní 10% vrstvě." To znamená, že největší nepříjemnosti čekají tvory žijící ve skořápce v povrchových vodách.

Profesor Sabine odhaduje, že v časovém měřítku několika tisíc let skončí v oceánu okolo 90 % antropogenních emisí CO₂. V této souvislosti je ale klíčové sousloví "několik tisíc" let. V kratším časovém horizontu se oceán může stát méně výkonným úložištěm CO₂, protože povrchové vody jsou stále více nasyceny. Co to bude znamenat pro zemské klima a pro mořský ekosystém, není dosud zcela jasné. Podle výzkumníků by budoucí studie o uhlíku v oceánech měly odhadnout tyto mechanismy zpětné vazby tak, abychom mohli stanovit budoucí roli oceánu jako místa ukládání oxidu uhličitého.

Podle článku BBC, 15. 7. 2004

---

reklama

---