ČR uzavřela Kapitolu životní prostředí - co to znamená?
Ještě to odložíme
Příprava na vstup do EU dostala na ministerstvu životního prostředí prioritu se značných zpožděním v roce 1998, kdy vršovický úřad zřídil odbor evropské integrace a pověřil Bedřicha Moldana vyjednáváním se zástupci Komise. Proč ministerstvo tak dlouho evropskou integraci drželo na vedlejší koleji, když přihlášku do Unie podala Česká republika v roce 1993, už dnes nikdo nedokáže vysvětlit. Pozdní start se pak projevil od dva roky později: Česká republika oznámila Evropské komisi, že sedm směrnic na ochranu životního prostředí nestihne k datu vstupu dodržovat, protože na to nemá dostatek peněz ani času. Bruselští vyjednavači ale tolik žádostí o přechodná období nehodlali akceptovat a žádali podrobnější vysvětlení. Do června tohoto roku tak ze sedmi žádaných přechodných obdpobí zůstaly jen dvě. Opravdu zoufalým pokusem totiž bylo například požadovat přechodné období pro směrnici zřizující síť chráněných území NATURA 2000. Zmapovat českou přírodu a chránit pak cenné lokality a druhy není zas tak drahé a Komisi se tedy nechtělo poskytovat kandidátským zemím odklad jen proto, že začaly s mapováním pozdě a tvrdily, že během několika málo vegetačních období se to zkrátka "nedá stihnout". Zajímavý osud postihl také přechodné období pro směrnici o integrované kontrole a prevenci znečištění (IPPC). Tento předpis ukládá všem podnikům používat ekologicky nejšetrnější dostupné technologie. Ministerstvo tipovalo, že zhruba šestnáct set českých podniků takové technologie nemá, a zhruba polovina z nich nemá ani prostředky si je k datu vstupu opatřit. Evropská komise odpověděla, že přechodné období poskytne pouze konkrétním podnikům, jejichž seznam bude ovšem zveřejněn. Namísto stovek předpokládaných žádostí o odklad jich pak na ministerstvo dorazilo pouhých třicet. Hlavní vyjednavač Pavel Telička se pak s průmyslníky sešel a vysvětlil jim, že pokud nebudou splňovat ekologické normy Unie, mohou na export do zemí patnáctky předem zapomenout. Devětadvacet podniků pak svou žádost o výjimku stáhlo a přechodné období dostala pouze teplárna v Přerově. Kromě ní minulý měsíc povolili bruselští vyjednavači České republice odklad ještě ve dvou oblastech. Připustili, že na zřízení tolika čističek odpadních vod, kolik jich evropská legislativa vyžaduje, Češi zkrátka nebudou mít peníze a protáhli tedy lhůtu na splnění směrnice do roku 2010. Druhým předpisem, který se u nás nedá současnosti naplnit, jsou povinné kvóty na recyklaci obalů - Česká republika má tedy čas až do roku 2006.
Přestože kapitola životní prostředí může být ještě otevřena, protože v Unii platí známé pravidlo "dokud není uzavřeno vše, není uzavřeno nic", ukončené vyjednávání je jistě svého druhu úspěch. Vzorná transpozice evropského práva má ale i odvrácenou stranu: zaneprázdnění úředníci totiž nemají čas sledovat, co se v Bruselu vlastně děje, což České republice nejen přisuzuje nálepku pasivního posluchače, ale zároveň to škodí i vnitropolitické situaci u nás.
6. akční třesk
"Ne, myslím, že k přijaté Strategii trvale udržitelného rozvoje Evropské unie, žádné stanovisko vydávat nebudeme," říká tisková mluvčí MŽP Rita Gabrielová, "pan ministr to ale samozřejmě bedlivě sleduje." Červnový göteborgský summit Evropské rady tak sice přinesl zbrusu nový koncept trvale udržitelného rozvoje starého kontinentu, v České republice o tom ale málokdo ví. Podobnou situaci jsme už ostatně zažili i v případě 6. akčního programu EU pro životní prostředí - Evropská komise sice Kužvartův úřad vyzvala, aby zformuloval své podněty k připravovanému dokumentu, žádného stanoviska se ale nedočkala. "Moc nás to mrzí, ale na podobné věci zkrátka nezbývá čas," uvedl loni v listopadu zástupce ředitele odboru evropské integrace na MŽP Jan Dusík.
Upejpavý postoj typu "přece se do toho nebudeme plést, když v Unii zatím nejsme" přitom v případě zmiňovaných dvou dokumentů opravdu není na místě. Akční program představuje základní koncepci evropské politiky životního prostředí na příštích deset let a Strategie dokonce na dvakrát tak dlouhou dobu. Nulová aktivní účast kandidátských zemí je ostatně na podobě Akčního programu vidět: nevládní organizace velmi silně kritizovaly, že dokument nebere v úvahu rozšíření Evropy a jeho ekologické aspekty. Pokud dnes mluvčí Gabrielová uvádí, že ministerstvo nebude k nové Strategii zaujímat žádné stanovisko, nelze Kužvartovi upřít, že v případě 6. ekčního programu projevil přece jen více zájmu. Na setkání ministrů životního prostředí kandidátských zemí, které uspořádala komisařka Margot Walströmová letos v dubnu v Bruselu, Miloš Kužvart nový program pochválil a vyzdvihl zejména jednu z jeho priorit - ochranu přírody a druhové rozmanitosti. V projevu se pak dál svěřil s tím, že ho trápí zejména současná situace v dopravě, která nadržuje neekologické soukromé automobilové dopravě na úkor železnice a městské hromadné dopravy. Ministrovo zapálení pro vlaky a tramvaje ale poněkud kazila pár týdnů stará vzpomínka na Kužvartův podpis pod výjimkou povolující rozetnout Chráněnnou krajinou oblast České středohoří čtyřproudou dálnicí. Jak potom souvisí sympatie pro ochranu přírody a ekologickou dopravu s dálnicí uprostřed unikátní krajiny? Příklad dokládá, že bruselští úředníci dobře věděli, proč kandidátským zemím nepovolovat odklad platnosti směrnice na ochranu přírody ani o den. Pokud by totiž Česká republika už v Evropské unii byla, skončil by pokus vyasfaltovat zachovalou krajinnou oblast velmi pravděpodobně milionovou pokutou Evropského soudního dvora. S trochou nadsázky tak můžeme říct, že čeští úředníci velmi dobře pochopili, že bezohledné zacházení s přírodou už jim za pár let neprojde tak snadno a je tedy potřeba stihnout "nejnutnější kroky" co nejdřív.
Další příklad zjevné neznalosti evropských environmentálních trendů nabízí plán ministra průmyslu a obchodu Grégra na oživení české ekonomiky. Strategie přezdívaná "Velký třesk" totiž navrhuje hned několik kroků, které jsou ve zjevném rozporu právě s 6. akčním programem pro životní prostředí: Grégr chce co nejvíce využívat tuzemské suroviny, tedy uhlí a uran a zlevnit elektřinu pro vytápění, zatímco Brusel navrhuje větší zdanění elektřiny a orientaci na obnovitelné zdroje surovin a energií. Přidáme-li k tomu fakt, že 6. Akční program bude přijat na nejvyšší možné úrovni, tedy Evropskou radou a parlamentem a bude tedy mít zákonnou platnost, je zřejmé, že pokud by se Grégrovi podařilo jeho nápady realizovat, koleduje si Česká republika o pokutu od Evropského soudního dvora.
Rozšíření Unie o Finsko, Švédsko a Rakousko v roce 1995 vneslo do společné environmentální politiky svěží vítr. Rakousko mělo přísnější normy na složení benzinu a nafty či na kvalitu pitné vody, Švédové (obecně považování za nejekologičtější evropský stát) zase vypracovaný systém označování ekologicky šetrných výrobků. Národním vládám se pak podařilo ekologické normy vnutit i Evropské unii a tím i zlepšit životní prostředí Evropy. Od rozšíření Unie na východ samozřejmě nikdo neočekává takový impuls jako v případě zavedených a bohatých demokracií, hlavní přínos postkomunistických zemí budou jejich rozsáhlé oblasti zachovalé přírody. Jeden příklad na závěr ale dokládá, že nejde ani o to, že Česká republika nemá Evropě v tomto směru co nabídnout, ale že ani příliš nechce. Jeden z mála zdejších předpisů, přísnějších než evropské směrnice, byl zákaz používání obalů v PVC. Zatímco Brusel přikazuje svým členským státům přestat balit výrobky do PVC do roku 2007, český zákon počítal už s rokem 2001. Radost z toho, že zdejší legislativa je alespoň v něčem progresivnější než evropská (což Unie nezakazuje), byla ale předčasná: Parlament totiž loni na podzim zákon o odpadech hbitě novelizoval a hranici posunul až na rok 2007.
reklama
