Debata: Jaké je české ekologické hnutí po dvaceti letech?
 |
|
|
"Staráme se sami o sebe a nezajímá nás, co je za hranicemi. Máme rádi smrádek a teploučko, jsme pesimistický a je dřina se pro něco nadchnout," říká Martin Bursík. Na snímku Martin Bursík, Ivan Rynda a Adam Šůra.
|
|
| Foto: Kateřina Ptáčková/Zelený kruh |
„Dvacet let od revoluce svádí k různým bilancím. Je na místě udělat bilanci i ekologického hnutí. Revoluční rok 1989 byly mimo jiné i ve znamení velkých ekologických demonstrací v Teplicích. Téma ekologie a životního prostředí bylo těsně po revoluci jednou z nejvíce prožívaných věcí,“ řekl na úvod debaty moderátor Adam Šůra. „Dva naši panelisté, Ivan Rynda a Bohuslav Binka o ekologickém hnutí učí na vysokých školách, Vojtěch Kotecký pro jednu ekologickou organizaci pracuje a Martin Bursík je politik zastupující ekologickou Stranu zelených,“ představil v krátkosti účastníky diskuze Šůra.
Poslanec za Stranu zelených a bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík si myslí, že v ČR nejsme schopni rozlišit, jaký je rozdíl mezi environmentálním hnutím, zelenými a ekology. „A jsou to ohromné rozdíly. Mohou mít podobné cíle, ale mají jiné techniky. Ale házíme je do jednoho pytle – radikální ekologické organizace i umírněné iniciativy,“ říká Martin Bursík.
Podle něho je u českých ekologických organizací nedostatek radikality. „Greenpeace ve světě i v Evropě jsou radikální ekologická organizace. V ČR sice patří k těm nejradikálnějším, ale nelze to srovnávat se zahraničím,“ hodnotí Bursík.
„Environmentální hnutí v ČR vzniklo velmi specifickým způsobem. Po revoluci tu hned byly připravené koncepce a návrhy, velká část lidí z environmentálního hnutí se stala součástí establishmentu, včetně lidí jako byl Vavroušek. A bylo to vidět na chodbách ministerstev a výborů pro životní prostředí. Ti lidi se stali součástí, čuchli si k té odpovědnosti. To je myslím důvod, proč se u nás environmentální hnutí vyvíjelo jinak, než ve světě. A nemyslím, že by to bylo nějak špatně,“ říká Martin Bursík.
Podle Bursíka se u nás podařilo zlepšit stav životního prostředí a institucionalizovat ochranu životního prostředí vytvořením MŽP, České inspekce životního prostředí, Státního fondu životního prostředí. „Ale k vážným globálním problémům – k chudobě, nedostatku vody, klimatickým změnám a podobně – přistupujeme s provinciálním postojem. Staráme se sami o sebe a nezajímá nás, co je za hranicemi. Máme rádi smrádek a teploučko, jsme pesimistický a je dřina se pro něco nadchnout,“ popisuje stav společnosti Martin Bursík. Podle něho je přístup v jiných evropských zemí zcela jiný. Za největší systémové selhání naší demokracie považuje Bursík roli ČEZu a Martina Romana, roli velkých korporací obecně a korupci. Martin Bursík se zúčastnil jen úvodní části debaty, protože musel odejít na jednání parlamentu.
Podle Bohuslava Binky, který působí na katedře environmentálních studí Fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity v Brně, je několik daností české ekologického hnutí. „Do environmentálního hnutí jsou vtahování různorodí lidé, levicového, pravicového vyznání, věřící, nevěřící. Je velmi obtížné, aby se tu vytvořilo názorově kompaktní a silné hnutí,“ řekl Bohuslav Binka. Environmentalistům se podle něho po roce 89 otevřelo mnoho příležitostí, kde se angažovat a dost často hnutí opustili. Na hnutí tak působily malé dostředivé síly a velké odstředivé síly.
Od roku 89 se hnutí vyvinulo od aktivistického hnutí, které bylo zpočátku poměrně jednotné, v profesionální, lobující organizace. „Hnutí jakoby vyměklo, ztratilo své původní cíle. Zatímco v devadesátých letech Hnutí Duha ve svých materiálech tvrdilo, že současná politická a ekonomická situace je neudržitelná a je nutná změna, dnes v materiálech Duhy stojí, že se spolu se státem a úřady snaží o ochranu životního prostředí. Je zde výrazný posun a environmentální hnutí přestalo být společenskou alternativou,“ tvrdí Bohuslav Binka. Podle něho jsou dnes zelení daleko úspěšnější v prosazování svých cílů, ale také provázanější se státní mocí a mocí úřadů, umí lobovat a prosazovat své zájmy. „Ale ztratili svůj aktivistický, radikální náboj a opoziční drift, tu schopnost tvořit alternativu politickému a ekonomickému systému,“ říká Binka.
Podle něho u nás ubývá aktivismu jako takového. „Jediné stmelené aktivistické hnutí, které si jde za svým názorem, kde členové sdílí podobný svět, vyznávají velmi podobné názory, jsou ochotni za ně hodně obětovat a jsou schopni aktivizovat stovky lidí, je v současnosti jen Národní odpor, což není ekologické hnutí, ale neonacisti,“ řekl Bohuslav Binka. Podle něho bylo environmentální hnutí schopné aktivizovat lidi naposledy před deseti lety, kdy se u Temelína sešly stovky lidí, kteří tam byli ochotni strávit tři dny a protestovat.
„To, že je zelené hnutí co se týče aktivismu v útlumu, potvrzují i výroky skalních aktivistů. Příkladem může být Milan Štefanec z Nesehnutí, který říká, že by rád šel dělat přímé akce, ale že se bojí, že by obrazně řečeno před tím bagrem stál sám,“ řekl Binka.
„Mám pochybnost nad indikátorem, který Bohuslav Binka používá. Ano, na demonstrace chodí méně lidí, ale to platí jak u nás, tak i třeba v USA. Ano, 70. léta skončila. Počet lidí na demonstracích ale myslím není správný indikátor občanského angažmá,“ reagoval na Bohuslava Binku Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha.
Podle něho lze pro zjištění, jaké jsou výsledky dvaceti let ekologického hnutí, udělat snadný experiment. „Vyjděte ven a nadechněte se. Vzduch je úplně jiný, než jsme zažívali před 18 – 15 lety. Emise oxidu siřičitého, hlavní příčiny smogu a kyselých dešťů, u nás za 20 let klesly o 91 %. Tady se skutečně razantně změnilo prostředí, ve kterém žijeme a úplně se změnily problémy, které řešíme. Dnes řešíme, jak pečovat o lesy, aby byly zdravější, před dvaceti lety se zde naprosto seriozně řešilo, jak v pohraničí lesy vůbec zachovat,“ říká Kotecký.
 |
||
|
"Předpovědi, že něco nejde, nefungovaly v minulosti a nefungují ani dnes," říká Vojtěch Kotecký. Na snímku Bohuslav Binka a Vojtěch Kotecký.
|
||
| Foto: Kateřina Ptáčková/Zelený kruh |
Podle něho je na místě pocit dobře odvedené práce. „Tohle environmentální hnutí zvládlo. Je důležité se ale zeptat, proč se to podařilo: je to díky výborným ekologickým zákonům ze začátku devadesátých let. Celé zlepšení kvality ovzduší je výsledkem jednoho konkrétního zákona o ochraně ovzduší z roku 1991, který přinutil ČEZ, aby namontoval odsiřovací zařízení na elektrárny, některé elektrárny vypnul a změnil míru znečištění. To je první poučení: jde to, když se udělá dobrá a cílená legislativa, která změní poměry,“ říká Vojtěch Kotecký. Druhé důležité poučení je, že dneska i tehdy zde byli lidé, kteří říkali, že to nejde a nepůjde. „Federální ministr financí Václav Klaus v srpnu 1990 řekl, že je nesmysl, aby Československo podepisovalo mezinárodní protokol, kterým by se zavázalo snížit emise oxidu siřičitého o 30 %, protože bychom museli přestat vyrábět elektřinu. My jsme emise nesnížili o 30 %, ale zhruba o 50 % a o několik let později o 90 %. V tomtéž rozhovoru Klaus říká, že nemůžeme splnit podmínky Montrealského protokolu o snižování emisí freonů. My jsme nejen splnili Montrealský protokol, ale i návazný a dvakrát přísnější Vídeňský protokol,“ vzpomíná Vojtěch Kotecký. Podle něho předpovědi, že něco nejde, nefungovaly tehdy a nefungují ani dnes.
„Tato poučení jsou důležitá proto, že tu stále čelíme vážným problémům. Stále jsme rekordmany v emisích oxidu uhličitého na osobu, máme energeticky nejnáročnější ekonomiku v Evropě, máme největší spotřebu materiálu na vyrobenou korunu HDP,“ upozorňuje Kotecký. „Sice jsme dokázali díky zákonům z devadesátých let namontovat filtry na komíny a čistírny odpadních vod, ale zůstal nám ten obstarožní, těžký, pomalý, špinavý průmysl s vysokou energetickou náročností. A ten se jen mění pomalu. Teď je potřeba znova zopakovat úspěch z devadesátých let a znovu nasadit legislativu a ještě proměnit naši ekonomiku v tomhle smyslu,“ tvrdí Vojtěch Kotecký.
Vojtěch Kotecký komentoval dotaz z publika, zda se nějak změnil přístup institucí se vstupem Strany zelených do parlamentu a vlády. „My pracujeme se všemi politickými stranami, ale když se do vlády dostane Strana zelených, tak to pro tu exekutivu samozřejmě něco znamená. Zcela obrazně – je veliký rozdíl, když je ministrem životního prostředí Martin Bursík, než když jím je František Benda,“ řekl Vojtěch Kotecký. Podle něho způsobilo to, že se šest lidí ze Strany zelených dostalo do parlamentu to, že se začaly dít věci ve velkých politických stranách. „Čeští politici jsou posedlí průzkumy veřejného mínění, ale z nějakého důvodu průzkumy týkající se životního prostředí nečtou. Najednou s hrůzou zjistili, že tu je podstatná část voličů, kteří považují ekologická témata za důležitá a začali se předhánět, jak tuto skupinu oslovovat,“ říká Kotecký. Podle něho je zajímavé sledovat, co to s politickými stranami dělá. „Na jedné straně je ekologicky vnímavý volič, na druhé straně je Martin Roman, o kterém fámy říkají, že má desítky milionů pro politické strany. A někdy převáží zájmy voličů, jindy zájmy firem. V případě přílepku, který daroval ČEZu miliardy je jasné, že vyhrál zájem druhý,“ říká Kotecký. Podle něho má česká společnost jeden obecný problém, který zasahuje do všech společenských témat, totiž politickou korupci.
„Při otázce na proměnu nevládních organizací se mi vybaví dvě slova: profesionalizace a specializace,“ řekl Ivan Rynda, vedoucí katedy sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. „To je to, k čemu za těch dvacet let u nás došlo. V roce 89 šlo v Teplicích o zcela spontánní akce. Od té doby se nevládní organizace diferencovaly ve všech svých společenských funkcích.“ Podle něho ale české nevládky jednu věc neumí – být dostatečně radikální. „A radikální myslím v původním smyslu, totiž ve změně paradigmat. Žijeme na planetě, která je zásadním způsobem vybydlená a je nutné od základu změnit způsob života. A to nevládní organizace prosazují málo. Radikalismem nemyslím, že někdo vyleze na úřad vlády s praporem, ale že někdo promyslí a taky do společnosti dostane zásadní proměnu paradigmat. Chybí mi zde to kritické zrcadlo, které je potřeba nastavit této konzumní společnosti,“ řekl Ivan Rynda.
Podle něho je potřeba změnit nejen systém hodnot, ale celý přístup ke světu. „Ten svět není šťastný a myšlenka, že pokrok je cosi, co je automaticky zabudováno do dějin, co funguje samo, to prostě není pravda. Cestou k úspěchu je žít své životy, změnit své hodnoty,“ míní Ivan Rynda. Podle něho všichni, kdo napadají český environmentalismus, napadají někoho, kdo tu vůbec není. „Nikdo opravdu radikální tady skutečně není.“
„Měli bychom rozlišit, co je environmentální hnutí. V ČR se pojmy a pojmosloví neuvěřitelně rozostřuje. Mladé lidi s batůžkama, co postávají před Temelínem, jsme si zvykli označovat jako ekology. Ale pak každý vidí, že to nejsou žádní vědci. Odtud je už krok k prohlášení, že ekologie není žádná věda. Tento myšlenkový pochod jsme mohli sledovat na živo v podání našich předních představitelů. Je potřeba rozlišit ekologii jako vědu, environmentalismus jako určitý světonázor či ideologii a potom politickou projekci takového světonázoru,“ říká Rynda.
Podle jeho názoru mají nevládní organizace dělat tři věci. „Potřebujeme znovu navodit důvěru, nastavit nové rozhodovací procesy a přijmout novou ideologii,“ říká Rynda. Novou ideologii pak chápe v nehanlivém smyslu slova jako nový světonázor, kterému by lidé mohli jednoduše věřit. „Jsme svědky eroze všech politických ideologií, které již negenerují žádné věcné řešení, protože svých cílů již dosáhly. Žádná z nich ale neumí řešit současný problém – to, že se ve svých životech rozhodujeme lokálně, ale řešíme problémy globální. Potřebujeme novou ideologii, zcela nový typ rozhodovacích procesů, kam budou hodně vstupovat především nevládní organizace, protože k nim má společnost ještě nějakou důvěru,“ říká Ivan Rynda.
Podle Ryndy u nás dochází k zvláštnímu jevu. „Mladí lidé se zajímají o věci veřejné, ale ne v politice, ale věnují se jim v nevládních organizacích,“ říká Rynda. „Je ale potřeba, aby mladí lidé šli do politiky, protože jenom nevládní organizace to nespasí. Mladí lidé mají jít do komunální i velké politiky. Je důležité vyhodit z politiky ty politiky, kteří jsou již dokonale prorostlí s ekonomickou sférou,“ říká Ivan Rynda. „Tvrdím, že v 90. letech s přijetím zákonů, které umožnily kauzu lehkých topných olejů, byl položen základ k financování politických stran a k obrovským tunelům a že politika z toho žije dodnes,“ říká Rynda.
Debatu uspořádal Respekt institut s Hnutím Duha a Zeleným kruhem. V říjnu proběhla debata na podobné téma, organizovaná Společností pro trvale udržitelný život. Její záznam můžete číst ve zprávě Ekologické organizace: máme řadu úspěchů, špatný je náš obraz na veřejnosti.
Přečtěte si také esej Bohuslava Binky: Zelení úředníci se zbytkem vzpurné duše aneb Osud environmentálních hnutí v České republice z května 2009
reklama
