Do Kodaně pojedou politici podle cestovní mapy z Bali
 |
|
| Ředitel Sekretariátu OSN pro změny klimatu Yvo de Boer během zahájení klimatické konference na Bali. Tato fotografie je zveřejněna pod licencí Creative Commons Attribution 2.0 License. Využívá materiál z článku Wikipedie "Yvo de Boer". | |
| Foto: Ng Swan Ti/Oxfam |
Dva týdny jednání (oficiálně nazvané 13. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a 3. zasedání smluvních stran Kjótského protokolu) měly ukázat cestu, jakou se svět vydá po roce 2012, kdy skončí platnost Kjótského protokolu o omezování emisí skleníkových plynů. Konference neměla vést ke vzniku závazného textu budoucí mezinárodní smlouvy. Otazníkem spíš bylo, do jaké míry a zda vůbec se podaří do hry vtáhnout USA a mohutné ekonomiky Číny a Indie. A taky zda Evropa potvrdí svoji pozici světového klimatického „četníka“. „Současná dohoda podle mě představuje maximum možného,“ komentoval výsledek jednání ministr životního prostředí Martin Bursík. „Zároveň víme, že jsme nebyli daleko od krachu celého jednání a v jednu chvíli to vypadalo, že odjedeme domů s ostudou,“ dodal na tiskové konferenci po návratu z Bali Bursík. Nakonec se cestovní mapu podařilo společně načrtnout a vše může směřovat k zásadní dohodě, která by měla padnout v prosinci 2009 v Kodani.
Podle právního textu z Bali se mají představitelé 190 států v následujících dvou letech čtyřikrát sejít, aby dohodli konkrétní kroky. Rozvinuté státy mají za úkol rozhodnout, o kolik omezí své emise, a státy rozvojové mají předložit konkrétní, měřitelné plány na to, jak snížit emise skleníkových plynů. S tím jim mají pomoci bohaté země poskytnutím moderních technologií nebo zahrnutím rozvojových zemí do celosvětového obchodování s emisními povolenkami. „Poprvé tady vzniká skutečná solidarita vyspělých států, které ke změnám klimatu přispívají víc, s chudými, po kterých se žádá, aby jejich ekonomický rozvoj dostal určité limity,“ prohlásil ministr Bursík. Konkrétní cíle jednotlivých zemí vyjdou najevo až na následujících konferencích v roce 2008 v Poznani a v roce 2009 v Kodani. „Cestovní mapa se závaznými cíli byla holý nesmysl, takto je alespoň prostor na rychlé, ale důkladné zhodnocení východisek a přijetí strategie především ke snižování energetické náročnosti a postupnému snižování uhlíkové náročnosti,“ myslí si Josef Zbořil ze Svazu průmyslu a dopravy ČR (SPČR).
Důležitým bodem, který se podařilo schválit, jsou pravidla pro tzv. Adaptační fond. Z něho by měly plynout peníze na zmírňování dopadů klimatických změn, zejména na vodní hospodářství, zemědělství a lesnictví, v málo rozvinutých regionech. Peníze půjdou především chudým pobřežním zemím, malým ostrovním státům a zemím subsaharské Afriky. Adaptační fond by měl být začleněn pod správu tzv. GEF (Global Environment Facility, finanční fond přispívající na environmentální projekty v rozvojových zemích), přičemž Světová banka odhaduje roční požadavky na výdaje spojené s činností fondu na 10 miliard dolarů. Zatím bylo dohodnuto, že do fondu budou přispívat bohaté státy 2 % "daní" z peněz, které investují do projektů v rámci tzv. mechanismů čistého rozvoje (CDM). Tyto projekty už v současnosti umožňují v rámci Kjótské dohody, aby bohaté státy dostaly emisní kredity za investice, které vedou ke snížení emisí skleníkových plynů ve státech třetího světa.
Na konferenci bylo rovněž za velice významný problém označeno odlesňování v rozvojových zemích světa, které se podílí přibližně 20 % na celosvětových emisích skleníkových plynů. Nástrojem ochrany lesů by se měl stát mechanismus čistého rozvoje, respektive emisní obchodování. Státy, které na svém území mají rozsáhlé lesní porosty, zřejmě v budoucnu dostanou podle jejich rozlohy určitý počet emisních povolenek. S těmi budou moci obchodovat na uhlíkovém trhu, čímž získají peníze a zároveň budou motivovány k udržení lesů.
Evropská unie šla do jednání s jasným a důrazným požadavkem na závazné snížení emisí do roku 2020 o 25–40 % oproti roku 1990, s tím ale neuspěla u USA, pro které jsou jakékoli emisní limity dlouhodobě nepřijatelné. To inspirovalo bývalého amerického viceprezidenta Al Gorea, aby na konferenci prohlásil, že „zde všichni vidí, že USA záměrně blokují jednání o budoucím klimatickém režimu a nedá se bohužel dělat nic, než čekat na změnu postoje americké administrativy, která je očekávána v následujících dvou letech“.
Zároveň ale cíl omezit emise o 25–40 % do roku 2020 obsahuje schválená závěrečná zpráva pracovní skupiny AWG (Ad Hoc Working Group), která na Bali také zasedala. AWG stanovuje emisní limity vyspělým státům, které podepsaly Kjótský protokol, tedy v podstatě všem vyspělým zemím vyjma USA.
Role americké delegace byla na jednání podle mnoha účastníků velmi kontroverzní, navíc díky tomu, že nová australská politická reprezentace ihned po svém ustavení podepsala Kjótskou dohodu, zůstaly Spojené státy osamělou hvězdou v boji proti světovým limitům emisí. „Mezi rozvojovými a rozvinutými státy došlo k přesné formulaci závazků a do toho vlétla americká delegace a řekla ne,“ popsal průběh jednání Martin Bursík. Proti tomu se ohradila řada států. „Zástupci USA byli na plénu vypískáni – či spíše ‚vybučeni‘ – a delegace Papui Nové Guineje řekla, že se mají buď dohodnout, nebo přestat ostatním překážet,“ říká Jiří Jeřábek z Centra pro dopravu a energetiku, který se konference účastnil přímo na Bali. Podle něj se ukázalo, že rozvojové země včetně Indie a Číny se přijetí závazků nebrání, pokud totéž udělají i Spojené státy, které nakonec na kompromisní dohodu přistoupily. Podle Bursíka pomohl konečné dohodě i Al Gore. Tomu se podařilo přesvědčit řadu účastníků, aby prostě zatím vytvořili dohodu bez USA, ke které se později připojí jejich reprezentace víc nakloněná ochraně klimatu.
Evropská unie se na Bali snažila prosadit cíle podobné těm, které sama už dřív schválila v rámci vlastní klimatické politiky – snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 30 %, pokud se ke stejnému závazku přihlásí další průmyslové země světa. Pokud by tak neučinily, Evropská unie jako celek je připravena snížit své emise o 20 % oproti objemu v roce 1990. Pro Českou republiku takový závazek problém nepředstavuje. „V současné době jsme na zhruba 19 % a celkově do roku 2010 počítáme s víc než 25% snížením emisí oproti roku 1990,“ říká tiskový mluvčí ministerstva průmyslu Tomáš Bartovský. Cestou ke snížení světových emisí CO2 je podle MPO především podpora budování jaderné energetiky. „Na rozdíl od obnovitelných zdrojů umožňuje jaderná energie snižovat emise CO2 masivním způsobem,“ řekl Ekolistu.cz Bartovský. Pokud to mezinárodní organizace i vlády národních států myslí s opatřeními podporujícími snižování emisí CO2 skutečně vážně, musejí podle Bartovského vzít tento fakt na vědomí.
Závazek odmítá rovněž Svaz průmyslu a dopravy ČR (SPČR). „Se snížením emisí CO2 do roku 2020 až o 40 % by měly české podniky problém,“ říká Blanka Růžičková, mluvčí SPČR. Podle ní by obdobný závazek přijatý izolovaně, pouze v rámci EU, vážně poškodil nejen český, ale i evropský průmysl, a zároveň by jeho efekt byl v celosvětovém měřítku minimální. Podle Růžičkové by dokonce mohlo dojít k zhoršení a to kvůli přemístění energeticky a „ekologicky“ náročných výrob do zemí, které žádná omezení nepřijaly a jejichž přístup k životnímu prostředí je podstatně horší než v zemích EU. To by sebou navíc neslo i nárůst emisí z dopravy. „Pro další vyjednávání o globální dohodě je nutné, aby tato dohoda byla motivační, aby skutečně podpořila rozvoj bezuhlíkových technologií,“ říká Růžičková. Podle ní však řešením nebude obchodování s emisními povolenkami, s tím má prý evropský průmysl negativní zkušenosti. „Bohužel se neosvědčilo, nevedlo ke zlepšení a nemotivuje k ekologickým inovacím,“ říká Růžičková.
Jako se základem pro další jednání je s konferencí spokojen Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA. Podle něj měl ale summit být daleko konkrétnější. „Velmi důležitá teď budou domácí opatření v České republice a dalších státech, které v přepočtu na hlavu patří mezi největší světové znečišťovatele,“ říká Kotecký. Právě ony prý musejí jít příkladem a ukázat, že mají vůli něco dělat, a otevřít tak cestu globální smlouvě. „Topolánkova vláda i opoziční strany proto musejí během příštích dvou let přijít s konkrétní legislativou, která sníží znečištění z českého průmyslu,“ dodal Kotecký.
„Je evidentní, a to už delší dobu, že Kjóto je mrtvý koncept,“ myslí si Josef Zbořil ze SPČR. Podle něj snaha po resuscitaci myšlenky další Kjótské dohody nepřinese v budoucnu nic dobrého. Šanci snížit emise přinesou podle Zbořila spíše inovativní přístupy. Navíc ani snaha Evropy snížit své vlastní emise prý příliš nevychází. „Za těchto okolností vyhlašovat další smělé cíle pokládáme za naprosto nezodpovědné a doufáme, že se k tomu takto postaví i vláda ČR, pokud má zájem o prosperující stát tak, jak deklaruje. Samozřejmě, stále máme výhodnější výchozí pozici díky restrukturalizaci ekonomiky, ovšem bez urychleně rozvíjející se jaderné energetiky a efektivně podporovaných akcí, vedoucích k efektivnějšímu využívání energií, bychom tahali za velmi krátký konec,“ říká Josef Zbořil.
reklama
