Evropa přijala ekologický program
Čtyři priority
V "programu" s podtitulem "Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba" navrhla Komise čtyři hlavní oblasti, kterými by se měla Evropa v následujícím desetiletí zabývat: zamezení změně klimatu, ochrana přírody a druhové rozmanitosti, problematika životního prostředí a zdraví, ochrana přírodních zdrojů a nakládání s odpady.
Závazek pokusit se omezit emise skleníkových plynů, způsobujících globální oteplování, přijaly členské státy před čtyřmi lety podpisem mezinárodní dohody v japonském Kjótu a nedávný summit o změnách klimatu v Haagu ukázal, že na rozdíl od amerických zemí Unie alespoň deklaruje snahu snížit emise skleníkových plynů vlastním úsilím. Podle statistik je ale nadále Evropa jedním z největších znečišťovatelů: pět procent obyvatel planety žijících v EU vyprodukuje 15% všech skleníkových plynů. 6EAP v podstatě potvrzuje vůli Unie dodržet závazky z Kjóta, tedy během následujícího desetiletí snížit emise skleníkových plynů o 8 - 12% oproti roku 1990.
Za druhý cíl si Komise vytkla chránit evropskou přírodu a biodiverzitu. Plánované rozšíření přinese Unii velké bohatství zachovalé přírody, zároveň však i nová rizika jejího ničení. Komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová v rozhovorech uvádí, že přírodní bohatství považuje za největší přínos budoucích členů společnému životnímu prostředí. Zároveň má ale Unie obavy z toho, že kandidátské země ve jménu ekonomického rozvoje na ochranu přírody snadno zapomínají: proto Komise několikrát deklarovala, že pro směrnice o ochraně přírody nebude poskytovat přechodná období a bude důsledně trvat na implementaci sítě evropských chráněných území Natura 2000. Kapitola o životním prostředí a zdraví naráží hlavně na klasické formy ohrožení zdraví, jakými jsou například znečištěná voda a vzduch. Právě kvalitu vody a vzduchu se sice Unii podařilo v devadesátých letech zlepšit nejvíc, Komise ale vnímá mnoho dalších rizik, zejména u nových chemikálií, jejichž dopad na lidské zdraví ještě neznáme a může se projevit až po letech. Problematika využívání přírodních zdrojů a odpadové hospodářství seznam priorit 6. akčního programu uzavírá. Obnovitelné zdroje jako voda, vzduch nebo ryby jsou vyčerpávány, přestože například směrnice o čističkách odpadních vod nastavila velmi přísné normy, se kterými má problémy většina kandidátských zemí. Vyčerpávání neobnovitelných zdrojů surovin představuje ještě složitější problém: Komise navrhuje dobře zmapovat, jaké zásoby vlastně Země má, a poté vypracovat plány co nejšetrnější spotřeby. Principy nakládání s odpady už Unie přijala před deseti lety, dají se vlastně jen zpřísňovat a hledat pro ně účinné ekonomické motivace. Odpadová politika v podstatě říká, že je-li to možně, má se odpad recyklovat, případně znovu využít. Pokud ani to nelze, tak spalovat a teprve za krajní variantu považovat skládkování.
Minulých deset ukázalo, že největším problémem evropské environmentální politiky je její malá vymahatelnost. Na světové poměry velmi progresivní a přísnou soustavu směrnic řada členských států prostě obchází a zkostnatělý byrokratický systém brání tomu, aby za to byly potrestány. Od porušení směrnice do rozsudku Evropského soudního dvoru vede složitá cesta upomínání a lhůt na nápravu, takže efektivita rozsudku, který přijde po letech, není velká. Důvodem plných třiceti procent všech žalob, které soudní dvůr vyřizuje, je přitom právě porušování environmentálních směrnic. Pokuty v této oblasti patří k nejvyšším vůbec (u ochrany přírody je to až sto tisíc euro denně). Komise se pokusila v 6. akčním programu inovovat dosavadní přístup k vymáhání legislativy a namísto větší přísnosti sází na pozitivní motivaci a transparentnost. Pravidelně chce vyhlašovat přehledy hanby a slávy, které zpřístupní veřejnosti úspěchy a selhání různých národních vlád. Dalším nástrojem pak má být "pomoc lidem ve volbě přístupů, příznivých pro životní prostředí." Dobře informovaní spotřebitelé se lépe rozhodují a mohou svým výběrem tlačit firmy k environmentálně příznivým způsobům hospodaření.
Od pěti k šesti
Důvody současné podoby nového akčního environmentálního plánu je třeba hledat na počátku 90. let, kdy se Evropské společenství začalo poprvé vážně zabývat životním prostředím. Zpráva komise Brundtlandové, jak bývá nejčastěji nazývána zvláštní komise OSN, která v roce 1989 zkoumala stav životního prostředí planety, poprvé vyslovila termín "trvale udržitelný rozvoj", který si vzala za svůj i Evropská komise při psaní nového programu pro životní prostředí. 5. akční program z počátku 90. let nesl podtitul "Směrem k trvalé udržitelnosti" a odborníky byl vesměs nadšeně přivítán jako zatím nejambicióznější návrh, jakého bylo Společenství v oblasti životního prostředí schopno. Na sto padesáti stránkách textu navrhovala Komise progresivní řešení všech problémů životního prostředí Evropy, se stálým zřetelem na principy trvalé udržitelnosti. Integrace politiky životního prostředí do politik ostatních sektorů (za nejproblematičtější tehdy Unie považovala energetiku, průmysl, zemědělství, dopravu a turismus) nabídl 5. program jako řešení mnoha environmentálních problémů. Už po pár letech ale musela Komise v tzv. globálním hodnocení 5EAP přiznat, že záměry akčního programu se jí plnit nedaří. Přelom století pak potvrdil, že nejpalčivější problémy tento dokument nevyřešil - Evropská unie má sice přísnější standardy a dílčí úspěchy v kvalitě vody a vzduchu, ale sektory dopravy, energetiky (hlavní původci globálního oteplování) a zemědělství se k trvalé udržitelnosti neposunuly.
Evropská komise tedy v novém století při přípravě 6. akčního programu vsadila na jiný přístup. Strategie trvale udržitelného rozvoje EU vzniká odděleně (a bude rovněž představena na summitu v Götteborgu) a ani integrace environmentální politiky do ostatních sektorových politik nestojí ve středu zájmu 6EAP. Nový program (rozsahem poloviční) se tak může soustředit na konkrétní a jasné cíle a nerozmělňovat se tolik v koncepčních otázkách.
Petr Třešňák
Autor je redaktorem Evropského environmentálního občasníku.
reklama
