Experiment evolučních biologů ukázal, že druhy vysazené mimo jejich přirozený areál nemusí nutně strádat
„Celé století byla evoluční teorie vystavěna kolem myšlenky, že nepůvodní druhy jedné populace, přenesené do jiného prostředí, mezi populaci odlišných druhů, nebudou prosperovat,“ říká Daniel Bolnick, výzkumník z Texaské univerzity v Austinu. „Jenže jak se ukazuje, úplně pravda to není.“ Přitom je celkem logické, že nově adaptovaný příchozí bude na místní podmínky hůře adaptován, než místní, kteří jsou již připraveni a mají jasnou početní převahu. Přesto může takový zbloudilec přežívat, ba dokonce dosahovat lepších reprodukčních výsledků, než ve své původní domovině.
Bolnick, který se soustředí na oblast integrativní ekologie, přitom ve své práci neoperoval s tradičními „invazními“ druhy. Ty pochopitelně po svém zavlečení na novou lokalitu domácí druhy „válcují“. Je to ale tím, že jsou samy o poznání lépe vybaveny a také nemají v daném prostředí přirozené predátory. Co když ale vezmeme druh, který potenciál k rychlému šíření rozhodně nemá, a zasadíme jej do prostředí, pro které na první pohled nemá vlohy? Texaští badatelé takto pracovali s drobnou rybkou, koljuškou tříostnou.
Jejím domovem jsou kanadská jezera Britské Kolumbie. Ale vysadili ji do řek a potoků ve Vancouveru. Koljušky sice obývají oba tyto vodní ekosystémy, ale ty z jezer se do řek nevydávají. A naopak. „Evoluční teorie předpokládá, že pokud vezmeme živočicha adaptovaného na podmínky jezera a přesuneme ho do říčního koryta, minimálně ho znevýhodníme před místní konkurencí,“ říká Bolnick. „Ve světě nemilosrdného přírodního výběru, kde silnější žere slabšího, je nově příchozí v jasné kompetitivní nevýhodě. Šance, že takový přivandrovalec přežije anebo dokonce přenese své geny do další generace, je tedy velmi malá.“
I když jsou koljušky z jezer a řek jedním druhem, navzájem se liší. „Není to jen velikostí, ale také imunitními rysy, tvarem těla, obranou proti predátorům,“ vypočítává Bolnick. Překvapivě si ale koljušky z jezer nevedly v novém prostředí vůbec špatně. Obsadily totiž odlišnou niku prostředí, než jejich na místní terén lépe adaptovaní příbuzní. „Když totiž jíte něco, čím se ostatní neživí, srovnáváte skóre. Přítomní parazité na vás zatím nereagují, neznají vás. A stejně tak jste často mimo záběr predátorů. Nakonec jste na tom tedy lépe, než původní domácí druh.“
Bolnick připouští, že v souladu s evoluční teorií jsou nově příchozí vystaveni řadě komplikací. „Ale tyto rozdíly ´efekt vzácnosti´ nově příchozího může vyrovnávat. Zjistili jsme, že vysazené koljušky nakonec produkovaly mnohem více potomků, než kolik by dokázaly ve svém původním prostředí.“ A jaké z toho plynou závěry pro ochranu ohrožených druhů?
„V případě záchrany a obnovy populací ohrožených druhů se všude ve světě snažíme konat přímo na místě nebo na podobné lokalitě ve stejném regionu. Příkladem mohou být korálové útesy, které se snažíme zachraňovat roubováním a přenášením jen na jiné korály v totožné oblasti,“ říká Bolnick. Dosud má ale tento přístup jen omezené výsledky. Proč to s nimi nezkusit někde jinde?“
Kolegům, kteří zachraňují druhy, proto dává Bolnick radu: „Nepřemýšlejte jen o tom, jako dobře je daný druh připraven přežít ve svém domovském prostředí. Je třeba také zvážit, že by jeho potenciální vzácnost mohla v mírně odlišném prostředí pozitivně převážit a zvýšit tak jeho šance na přežití i reprodukční úspěch.“
reklama
