Hodnocení odstupujícího ministra životního prostředí

Miroslav Patrik, předseda organizace Děti Země:

Myslím, že po jmenování Libora Ambrozka ministrem bylo v ekologickém hnutí vyšší očekávání v prosazování ekologické politiky vůči silovým resortům, ať už z důvodu toho, že šlo o vládu s většinou podporou v Poslanecké sněmovně, na rozdíl od Zemanovy vlády s Milošem Kužvartem, či že má velké zkušeností ve vysoké politice jako poslanec.

Bohužel ale došlo k tomu, že si sám a ani jeho spolupracovníci nevytvořili prostor k větší razanci, neboť jeho aktivita se tříštila mezi tři funkce - ministr, poslanec a místopředseda strany. Výsledkem je pak spíše opatrnost, maximální snaha vyjednávat za každou cenu, než "jasný tah na branku" jako člena exekutivy.

Na druhou stranu se asi podařilo prosadit řadu zákonů, včetně vyhlášení území dle soustavy NATURA 2000. Nemohu ale říci, že se jedná o něco převratného z jeho vlastní iniciativy. Například mě mrzí, že doprava a výstavba velkokapacitních komunikací nebyla ministrovou prioritou (viz D8 přes CHKO České středohoří a D3 přes Posázaví a nyní nově R35 na Liberecku a Pardubicku). Škoda také, že ekologická daňová reforma se nikam moc neposunula. Možná také, že doba si žádá takové typy politiků, kteří moc nevyčnívají s nějakou ideou.

Anna Veverková, Svaz průmyslu a dopravy ČR:

Pan ministr Ambrozek pokračoval v tradiční spolupráci se Svazem průmyslu a dopravy, která probíhala na základě vzájemné dohody. V rámci této spolupráce se podařilo vyřešit řadu dílčích konkrétních problémů.

Nicméně MŽP pod jeho vedením pokračovalo ve zpracovávání a prosazování legislativních norem, které mnohdy ukládaly podnikatelské sféře přísnější limity než by odpovídalo požadavkům EU. Pro nás překvapivá a neodpovídající byla jeho reakce na naše Memorandum k současným problémům v ochraně životního prostředí, které jsme publikovali na jaře 2004. Chápeme, že MŽP z hlediska jeho poslání musí realizovat náročnou environmentální politiku, ale očekávali jsme, že tato politika bude více odrážet dopady na podnikatelskou sféru.

Jako příklad z poslední doby lze uvést přístup MŽP ke zpracování Národního alokačního plánu. Přes naše upozornění, že je třeba postupovat zdola od původců emisí, postupovalo MŽP ke škodě našeho průmyslu opačným způsobem. Stejně tak nemůžeme dobře hodnotit postoj MŽP k obhajobě Národního alokačního plánu v Evropské komisi.

Klára Sutlovičová, Centrum pro dopravu a energetiku:

Pokud se týče tématu, kterému se v poslední době věnujeme nejvíce, tedy změnám klimatu, myslíme si, že největší přínos ministra Ambrozka je, že se podařilo po dlouhých tahanicích prosadit zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie (OZE).

Nicméně navzdory tomu, že si klima stanovil jako svou hlavní prioritu po pádu Špidlovy vlády loni v létě, nemám pocit, že by to začal brát aspoň o trochu vážněji než kdy před tím - ani se nepokusil snížil kvótu pro alokační plán pro obchodování s emisemi tak, aby vedl ke snížení českých emisí oxidu uhličitého.

Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí DUHA:

Obecný dojem z necelých tří let Ambrozkova ministrování je spíše kladný. Asi nejdůležitějším výsledkem byl nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů elektřiny, který pomůže rozhýbat čistou energetiku.

Prosadil také zavedení evropských pravidel ochrany přírody Natura 2000 a vládní plán hospodaření s odpady zaměřený na lepší recyklační služby pro občany, začal dělat pořádek v národním parku na Šumavě.

Ale měl také slabé stránky. Ekologická daňová reforma skončila prakticky fiaskem i proto, že Ambrozek věnoval malou pozornost jejímu politickému prosazování. Navrhoval, aby vláda průmyslu dovolila ještě zvýšit už tak velmi vysoké exhalace oxidu uhličitého - že ministr průmyslu chtěl ještě více, na tom nic nemění. Recyklační služby sice prosadil na papíře, ale ministerstvo nic neudělalo pro jejich skutečné zavedení.

Marek Jehlička, tiskový mluvčí sdružení Arnika:

Spolupráce mezi sdružením Arnika a ministrem životního prostředí Liborem Ambrozkem, potažmo s jeho úřadem, byla vždy dobrá a v tomto ohledu si není nač stěžovat. Tříletá práce ministra se už hodnotí poněkud obtížněji, neboť se za tu dobu udály změny, které nás potěšily, i změny, které nás zklamaly.

V oblasti eliminace toxických látek a odpadů bohužel došlo za éry Libora Ambrozka jak k pokroku, tak také k řadě proher anebo si ministerstvo nebylo schopno anebo nechtělo s některými záležitostmi poradit - na tomto poli tedy nula od nuly pošla.

K problémovým kauzám patřilo například záhadné zmizení zhruba 40 tun odpadů s obsahem polychlorovaných bifenylů z mratínského skladu a zaplacení škody za firmu, která je ztratila. Za kontrolu odpadů s vysokým obsahem toxických látek tedy rozhodně nelze ministra pochválit. Za to však může spíše výběr lidí, kterými se Libor Ambrozek rozhodl obklopit a kteří měli na starost oblast nakládání s odpady. Terčem naší kritiky jsou i nízké limity pro obsah toxických látek v odpadech, které ministerstvo prosazuje.

Na druhé straně lze Ambrozkův úřad pochválit za prosazení vyššího procenta recyklace komunálních odpadů. Ambrozek obstál také v kauze jezů na Labi. Ve vládě obhajoval zachování Labe bez regulačních stupňů. Pokud bych to měl shrnout do jedné věty, Libor Ambrozek určitě nebyl žádným výrazným ministrem, na kterého by ekologické nevládání organizace dlouho vzpomínaly. Až ho však v křesle nahradí někdo jiný, je možné, že od ekologických organizací uslyšíte "Zlatý Ambrozek".