Jaderné elektrárny neprohrávají
Necelých deset let před havárií Černobylu se staly dvě podobné, rozsahem samozřejmě mnohem menší jaderné nehody i v Československu. Není to sice žádné tajemství, ale komunistický režim veškeré informace zdárně tutlal a jen málokdo z veřejnosti dnes ví, co se skutečně stalo.
Jedním z pamětníků je třiapadesátiletý Miloslav Ševčovič z Trnavy. 6. prosince 2000 nastoupil do nemocnice na jedenáctou operaci zhoubného nádoru. Ještě týden před tím stál před okresním soudem ve sporu se Slovenskými elektrárnami, a.s. Vyhrál. Poražená strana se podle očekávání odvolala a celá záležitost se bude znovu projednávat před krajským soudem. Oddalování je pro elektrárnu jedinou možností, jak zabránit vzniku nežádoucího precedentu. Protože v případě, že by elektrárna prohrála tento spor o náhradu škody z nemoci z povolání, mohly by se objevit další žaloby.
Byt a operace zdarma
Blok A-1 v Jaslovských Bohunicích už dvacet čtyři let leží ladem. Zatím se nenašel nikdo, kdo by rozhodl o jeho odklizení. Dvacet čtyři let znehodnocuje místní úrodu kontaminovaná půda.
Miloslav Ševčovič nastoupil na "á-jedničku" v roce 1972, kdy byla po šestnácti letech stavby zprovozněna. Slušný plat a byt k tomu, to bylo silné lákadlo pro čerstvě ženatého Moraváka. Ševčovičovou pracovní náplní byla mimo jiné výměna paliva v reaktoru a ukládání vyhořelých článků do skladu. O bezpečnost bylo postaráno - na ústech měl klasickou respirační masku, jakou používají lékaři. Denně byl vystaven ionizujícímu záření a denně dýchal aerosoly.
Atomová elektrárna - první a poslední Made in Czechoslovakia - se mohla stát chloubou našeho průmyslu. Pak ale došlo v letech 1976 a 1977 ke dvěma haváriím. Ševčovič se účastnil jejich likvidací a následných oprav. Když během několika dnů překročil povolenou měsíční dávku záření, vydal krajský hygienik výjimku k okamžitému čerpání dávky čtvrtletní. Po jejím překročení přišla na řadu dávka roční. Řekněme spíše životní. V roce 1981 se Ševčovičovi poprvé objevila krev v moči, ale rentgenové vyšetření bylo negativní. Tři roky nato krev v moči převládla. Diagnóza: prasklý nádor v močovém měchýři. Okamžitá operace nutná.
Souvislost nepravděpodobná
Způsobit svému zaměstnanci takto vážnou nemoc je pro atomovou elektrárnu velmi nemilé. Usvědčuje ji to z nedokonalosti a nebezpečnosti. Proto se jaderné elektrárny snaží řešit podobné spory dohodou, finanční kompenzací, zkrátka "šetrně" a potichu. Ovšem ne tak na Slovensku.
Když v roce 1985 požádal Milan Ševčovič o uznání nemoci z povolání, je vcelku pochopitelné, že se s ním nechtěl nikdo moc bavit. Věc vyzněla do ztracena, neboť otázky jaderné bezpečnosti nebylo radno rozpitvávat. Po převratu to zkusil znovu, s předpokládanou nadějí na úspěch. Čekal do roku 1992, kdy se jeho případem zabýval "Celoslovenský konzultační den odborníků v pracovním lékařství". Odborníci se seznámili s relevantními argumenty, dali hlavy dohromady a nakonec hlasovali. Verdikt: příčinná souvislost mezi vystavením se ionizujícímu záření a nádorovým onemocněním se nedá potvrdit.
Ševčovič se nevzdal a odvolal se na ministerstvu zdravotnictví. Tam pro něj měli pouze jednu radu: běžte se soudit. A šel, protože bylo o co. "Klasické odškodné za způsobení nemoci z povolání, dále bolestné, náhradu za mzdu, protože za posledních šestnáct let jsem byl sedm a půl roku práce neschopný, a za ztížení společenského uplatnění a omezení v soukromém životě," vypočítává Ševčovič položky, které by mu alespoň symbolicky měly nahradit to, co mu pět let práce v reaktoru vzalo.
Vítěz nebere nic
V květnu 1993 Ševčovič svůj spor o uznání nemoci z povolání na Okresním soudu v Trnavě prohrál. Odvolal se ke krajskému a vyžadoval nový znalecký posudek. Ten vypracoval MUDr. Peter Gaál, vedoucí odboru ochrany zdraví před zářením Státního zdravotního ústavu SR. Konstatuje, že Ševčovičovo pracoviště patřilo z hlediska ionizujícího záření mezi nejrizikovější a že karcinogenní účinek tohoto záření je jednoznačně dokázaný a akceptovaný. Tedy přímá souvislost se nedá vyloučit. Začal boj o to, zda se musí přímá souvislost absolutně prokázat, respektive je-li to vůbec možné.
V dalším kole okresní soud požadavek na odškodnění opět zamítl, protože se souvislost jednoznačně neprokázala. Až po dalším odvolání krajský soud uznal argumentaci MUDr. Gaála, tedy že se nedokázalo, že by rakovina u nemocného vznikla z jiných příčin než pracovních. Výši odškodnění ale musí stanovit nový soudní proces. Rozsudek nabývá platnosti. Slovenské elektrárny, a.s. se odvolávají k Nejvyššímu soudu jeden den po stanovené lhůtě. A tak se v roce 1996 Milan Ševčovič stává pravděpodobně prvním člověkem z bývalého východního bloku, který v soudním procesu porazil atomovou elektrárnu. Aby však dostal nějaké peníze, podstupuje nový a tentokrát delší soudní boj. Výdaje za advokáta i za léky zatím narůstají.
Jak by spor probíhal v ČR?
V České republice se takovýto soudní případ zatím neodehrál a vypadá to, že by se, alespoň v takto vyhrocené podobě, odehrát ani neměl. U nás je mechanismus zhruba následující: "Ošetřující lékař předá pacienta příslušnému oddělení nemoci z povolání, a to je v případě uznání radiačního rizika pro vznik nemoci povinno vyžádat si odborný posudek Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Výsledkem posudku je potvrzení či zamítnutí předpokladu vzniku nemoci v důsledku radiačního rizika," říká Pavel Pittermann, tiskový mluvčí SÚJB.
Nejkomplikovanější, stejně jako v případě Ševčoviče, je dokazování příčinného vztahu mezi nemocí a prací. "Jde o proceduru velmi složitou, vyžadující zhodnocení mnoha simultánně působících faktorů na pacienta po celou dobu jeho života. Po ukončení šetření zpracuje SÚJB závazný posudek a ten předá příslušnému oddělení nemocí z povolání," říká Pittermann, přičemž komentovat slovenský případ odmítá.
"Zájmy pracovníků v potenciálních sporech jsou chráněny tím, že závazný posudek zpracovává zcela nezávislý orgán, jímž je SÚJB. Nezaznamenali jsme doposud případ, že by odborné lékařské kruhy stanovisko SÚJB nerespektovali," říká Pittermann.
Čekají, až zemře
Druhý soudní spor, tentokrát o výši odškodného, probíhá už pátý rok. Ševčovič po elektrárně požaduje sedmicifernou částku. Pro jednu z největších slovenských společností to není vůbec hodně, přesto se zdráhá platit. "Soudní spor s Miloslavem Ševčovičem o náhradu škody z nemoci z povolání není právoplatně skončený, proto na otázky souvisící s tímto sporem nebudeme podávat žádná stanoviska," zní stanovisko Slovenských elektráren, a.s. slovy jejich právního zástupce Antona Gardona.
Ševčovič prodělal už jedenáct operací, jeho zdravotní stav nedovoluje další ozařování, kterým by se nádory daly léčit, ani umrtvení při bolestivém zavádění vakcíny do močového měchýře skrz přirození. Lékaři loni zjistili slábnutí srdeční činnosti, takže každá operace, respektive narkóza, může být poslední. Ševčovičovi není postoj elektrárny žádným tajemstvím: "Čekají, až zemřu." Ale kdyby se tak stalo ještě před koncem sporu, zanechal by své ženě nemalé dluhy za soud a právníka.
V případě Ševčovičovy výhry by vznikl precedentní případ, jak postupovat v podobných sporech (nejen) proti elektrárně, kterou USA v roce 1995 zařadily mezi devět nejrizikovějších jaderných elektráren na světě. Možná by se ozval i někdo další z bývalé "á-jedničky". A proto není překvapivé, že se v Jaslovských Bohunicích snaží bojovat do poslední kapky krve, spíše je divné, že se elektrárna neodhodlala k mimosoudnímu vyrovnání. To se řeší individuálně a možná by se nikdo o případu ani nedozvěděl.
reklama
