Jak dopadl sedmadvacátý Ekofilm
Divácky nejpřitažlivější akcí bylo nepochybně setkání se Stevem Lichtagem, který jako první na světě natáčel velké bílé žraloky bez použití ochranných klecí a který osobně představil divákům festivalovou verzi svého filmu "Carcharias - The Great White". Tento film byl americkou televizní stanicí vybrán jako jeden ze tří nejzajímavějších dokumentárních filmů z oblasti adventure na světě. Nezkrácenou verzi filmu uvede Česká televize začátkem roku 2002. Návštěvníci Ekofilmu měli možnost shlédnou i další Lichtagův film "Ošklivá kráska muréna". Osmnáctiminutový poetický dokument o spřátelení podmořského hada murény s člověkem byl festivalovou komisí ohodnocen Cenou Ministerstva životního prostředí.
Dalším zajímavým snímkem, kterému se dostalo ocenění v kategorii vědecký a vzdělávací pořad je film Triumf života: Ti, kteří přežívají režiséra Marka Lienfielda (Velká Británie). Film předkládá divákům vážnou otázku, zda mohou tajemství těch, kteří přežili 4 miliardy let evoluce, předpovědět kdo bude příštím vítězem. Z použité metafory se Stromem života, ze kterého bouře vždy orve listí, podobně jako přírodní katastrofy v minulosti způsobily vyhynutí mnoha živočišných druhů, vyvstává otázka zda důsledky lidské činnosti, a jejich dopad na ekosystém, jsou jen další podobnou bouří, nebo zda již nejde o poškození samotného stromu života.
V optimističtějším ladění se nesl film Houba českého režiséra Víta Janečka. Téměř hodinový dokument přibližoval symbiotické vztahy mezi kořenovým systémem rostlin a houbami, bez jejichž přítomnosti v půdě je rekultivace poškozené půdy téměř nemožná. Film představil firmu vyrábějící houbový substrát, do kterého jsou namáčeny kořeny vysazovaných stromků. Provedený výzkum potvrdil, že v půdě, která je biologicky mrtvá a neobsahuje široké spektrum organismů a hub, se podaří uchytit jen nejodolnějším plevelům a vysazené stromy pouze živoří. Nedaří se jim, protože v haldách vytěžené zeminy, či v půdě dlouhodobě odlesněných ploch, chybí právě houby, tolik potřebné pro správnou funkci kořenového systému. Do shlédnutí filmu si také málokdo z diváků uvědomil, že při návštěvě lesa vlastně kráčí po půdě, která je prorostlá kilometry houbových vláken, táhnoucích se mezi kořeny jednotlivých stromů. Houba zde byla představena ve dvou rovinách - ve smyslu naděje pro úspěšné zalesnění poškozených ploch a jednak jako záhadný organizmus jehož složitost si v ničem nezadá se složitostí infrastruktury (dálnice, informační sítě apod.), kterou si vytváří člověk. Režisérovi a scénáristovi Vítu Janečkovi se tak podařilo dalece překročit obvyklé vnímání hub, jako lesních plodů předurčených ke sběru. Představil houbu jako fascinující organismus a zobrazil zvláštní podobnosti mezi houbou a chováním industriální společnosti. Celkový dojem z tohoto filmového setkání s houbami umocnil i závěrečný titulek, říkající že nejstarším živým organismem na Zemi je houba žijící 2300 let s rozlohou desítek kilometrů čtverečních.
Tradičním doplněním filmových projekcí na Ekofilmu jsou i odborné semináře. Na letošním ročníku jich bylo pět: Zdroje finančních prostředků v ochraně životního prostředí, Je krajinný ráz exaktní pojem? , Ekonomická hlediska provozu jaderných elektráren, Reflexe ochrany přírody ve světových náboženstvích, a seminář Výstavba jihočeské dálnice D3.
Značný zájem veřejnosti byl o seminář "Je krajinný ráz exaktní pojem?", o čemž vypovídal i zcela zaplněný Zrcadlový sál, kde se semináře pořádaly. Hlavními diskutujícími byli ing. Igor Míchal (Agentura ochrany přírody a krajiny Praha), Doc. Ing. Arch. Ivan Vorel, CSc. (Fakulta architektury ČVUT), ak.arch. Vojtěch Štorm (CHKO Blanský les) a PaeDr. Martin Slunečko. Diskuse se zabývala definicí pojmu krajinný ráz a problematikou staveb v krajině. Podle vyjádření Igora Míchala je snaha o přesné, vědecké vymezení pojmu "krajinný ráz" nešťastné. Špičkou hodnot by měly být hodnota estetická, estetický vzhled zdravé přírody s vhodně zakomponovanými objekty a teprve pod tímto požadavkem jsou další vrstvy požadavků. Vymezení krajinného rázu pouze na základě estetických hledisek konkrétní lokality je správné, avšak dochází k problémům při prosazování ochrany rázu krajiny a ochranáři jsou vystaveni argumentaci typu když "to" není exaktní, nelze to uplatnit v legislativě a rozhodovacím řízení. Část semináře byla věnována související problematice umísťování nových objektů na okraji měst, kdy investoři jdou raději na do volné plochy na okraji měst, namísto toho, aby využili staré průmyslové objekty a zdevastované vnitřní prostory města. Vznikají tak "krabice na předměstí" a namísto pozvolného, plynulého přechodu města do zeleně, se vytváří tvrdé oddělení okolní přírody a městských částí.
Pravým opakem semináře o krajinném rázu byl seminář Ekonomická hlediska provozu jaderných elektráren, který se pod argumenty Doc. Ing. Petra Otčenáška (MFF UK) změnil prakticky na propagaci jaderné energetiky. Namísto očekávané diskuse o rentabilitě vynaložených nákladů na stavbu a jaderných elektráren a metodice zahrnutí všech nákladů do cen energie, se diskutující zabývali srovnáním ceny kilowatthodiny vyrobené v jaderné elektrárně, uhelné a plynové elektrárně a diskuse se následně stočila pouze souboj jaderných elektráren proti elektrárnám na zemní plyn a poté na jednu konkrétní elektrárnu. Srovnání s vodními a alternativními zdroji bylo odmítnuto, s poukazem na to, že jimi nelze výkon jaderné elektrárny nahradit. Posluchačům rovněž nebyla dána žádná odpověď na otázku ohledně kalkulace nákladů, které si vyžádá ukončení provozu a likvidace vysloužilých jaderných elektráren.
Navzdory předpovědím, že v dalších letech lze očekávat pokles zájmu o ochranu životního prostředí, se na letošním Ekofilmu nic takového neprojevilo. Ekofilm se stal místem setkávání přátel, odborníků s veřejností, prostorem pro otevřenou diskusi a především filmovým festivalem se stále stoupajícím počtem přihlášených filmů, ale také návštěvníků. Právem lze tak říci, že Ekofilm 2001 splnil své poslání - probouzet v nás všech vztah k hodnotám, vztah k přírodě a její ochraně.
reklama
