Jak se bude obchodovat s emisemi podle Kjótského protokolu
Mechanizmus obchodování s emisemi skleníkových plynů vychází z toho předpokladu, že pro některé signatářské země protokolu by snížení emisí na požadovanou míru mohlo být natolik drahou záležitostí, že by je vidina příliš vysokých nákladů mohla od ratifikace odradit. Tento mechanizmus proto umožňuje částečné snížení nákladů tím, že státy které neplní své závazky vůči Kjótskému protokolu a snižování emisí na domácí půdě by pro ně bylo příliš drahé, mají možnost část potřebných emisí (respektive jejich úspor) nakoupit od státu jiného.
Na první pohled to může znít jednoduše, ale situace v této oblasti je velmi nepřehledná a často poměrně komplikovaná. Náklady na redukci emisí skleníkových plynů je totiž možné snižovat hned třemi různými způsoby, které upravuje Kjótský protokol, ale které jsou na sobě v podstatě nezávislé. Objevují se ale i některé další aktivity (např. Evropské unie), které si žijí svým vlastním životem a protokol je nijak neupravuje.
Projekty založené na převodu emisí
Prvním z kjótských mechanizmů je tzv. Mechanizmus čistého rozvoje (Clean Development Mechanism), v rámci kterého mají vyspělé státy protokolu možnost financovat projekty na snižování emisí v rozvojových zemí a za realizované snížení emisí skleníkových plynů získat dohodnuté množství emisních kreditů, které mohou následně uplatnit ve svůj prospěch. Z pohledu ČR tato možnost ale není příliš zajímavá, protože ČR by v těchto projektech mohla figurovat pouze v pozici investorské země, což s ohledem na současné množství produkovaných emisí není nutné.
Druhým způsobem, pro ČR již podstatně zajímavějším, jsou tzv. Projekty společné realizace (Joint Implementation). Ty jsou založena na stejném principu, ale projekty na snižování emisí jsou realizovány mezi jednotlivými vyspělými státy. Až do roku 2001 ale nebyla pro převody emisí v rámci těchto projektů k dispozici mezinárodní pravidla, a proto bylo možné využívat pouze jakousi "testovací fázi" tohoto mechanizmu, kdy si zahraniční investor nemohl nárokovat převedení emisí. I přesto bylo ale do roku 1999 v ČR realizováno celkem 5 projektů, které se týkaly např. obnovy lesních porostů v NP Šumava a Krkonoše, nebo vybudování výtopny na biomasu v Hostětíně. V současné době by ale převodu emisí by již nemělo nic bránit.
Uhlíkový fond
Vedle těchto projektů se objevují ale i některé zcela dobrovolné iniciativy, jako je např. založení Uhlíkového fondu Světové banky. Tento fond byl založen celkem 17-ti státy, které nejsou schopny plnit stanovené limity a mají zájem o nákup akcií. Díky jejich finančním příspěvkům fond nakupuje přebytečné emise a následně se rozděluje členským státům. Prodávajícími mohou být jak obce, firmy tak i státní instituce, které sníží množství vypouštěných emisí ročně nejméně o tisíc tun. Se Světovou bankou podepsala dohodu již i ČR a finanční prostředky by v nejbližší době mohla získat např. Thomayerova nemocnice, díky zateplení svých budov.
Mezinárodní emisní obchodování
Posledním mechanizmem je tzv. Mezinárodní emisní obchodování (International Emissions Trading), které by mělo fungovat podobně jako obchodování s cennými papíry. Obchod by se měl odehrávat na úrovni států a není vázán na konkrétní projekt. V praxi se předpokládá, že mezi prodávajícími budou státy disponující přebytky emisních úspor a na druhé straně budou ty státy, jejichž emise budou překračovat redukční závazek. Řada zemí již projevila zájem o nákup i od ČR. (Jedná se především o Japonsko, Rakousko, Nizozemí, Německo nebo Dánsko a cena se pohybuje v rozmezí 3-8 dolarů za tunu.)
Obchodování v rámci EU
Z tohoto kjótského modelu obchodování vychází také pravděpodobně nejrozsáhlejší dobrovolná aktivita v oblasti snižování emisí, kterou je legislativa Evropské unie. Díky té by se v rámci členských států mělo obchodování s emisemi již brzy uvést do života. Obchodování je v současné době upraveno směrnicí, kterou na podzim 2003 schválila Evropská komise. Ta ale ještě musí projít schválením Radou a Parlamentem EU, což může navržený mechanizmus výrazně pozměnit, případně i zcela odmítnout.
EU se rozhodla vytvořit jakýsi domácí nástroj k redukci emisí skleníkových plynů, který by měl pomoci splnit závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Podle komisařky pro životní prostředí Margot Wallstrőmové se jedná o "největší schéma obchodu s emisemi na světě, které bude od roku 2005 realitou. Systém, který předvídal Kjótský protokol, ožívá." Evropská unie se tak pravděpodobně stane prvním, ale podle některých názorů pravděpodobně také jediným velkým seskupením států, které se bude řídit závazky vyplývajícími z protokolu.
Model EU je založen na principu, že nositelem závazku vzhledem k protokolu nejsou jednotlivé státy, ale celá Unie. V případě splnění celkového závazku EU totiž nebude přihlíženo k závazkům jednotlivých států samostatně. Takto definovaný závazek dává možnost rozdělit závazky jednotlivých členských zemí jinak, než definuje protokol, a přerozdělit je vzhledem k ekonomické výkonosti jednotlivých států. Pro některé z nich jsou tak stanoveny přísnější limity, než jaké vyplývají z Kjóta (např. pro SRN nebo Dánsko), ale naproti tomu jiné mají závazky sníženy (např. Španělsko a Portugalsko).
Břemeno bude ležet na podnicích
Výrazným rozdílem oproti kjótskému systému je to, že závazky a tedy i obchodování je přeneseno ze státu na jednotlivé podniky. Trh se skleníkovými plyny by měl zpočátku fungovat jen pro CO2 (nebude se vztahovat na ostatní skleníkové plyny – např. metan, oxid dusný …) a pro 5 základních oblastí výroby (energetiku, rafinaci ropy, hutnictví, výrobu skla, stavebních materiálů a papíru). Limity na produkci skleníkových plynů se také nebudou stanoveny pro všechny podniky působící v těchto odvětvích, ale půjde asi o 12 000 subjektů, které dnes odpovídají za téměř 50 % evropských emisí CO2.
Obchodovatelnou komoditou budou povolenky, které v prvním roce budou z 95 % zdarma, ale v následujících letech za úhradu. Podniky budou tedy nuceny buď splnit stanovený cíl tím, že sníží produkované emise, nebo nakoupit další povolenky, jejichž celkový počet bude ale předem dán. Povolenky bude vydávat stát a podniky by měly získat vždy méně, než v současnosti potřebují.
Obchod bude pro ČR výnosnou záležitostí
Po vstupu do EU by se tento obchod mohl pro ČR stát poměrně výnosnou záležitostí, protože připravená směrnice nebrala v úvahu odlišnou situaci kandidátských zemí a je tudíž nastavena na situaci, kdy je stát nucen snižovat objem produkovaných emisí. To ovšem v případě přistupujících zemí neplatí. Celou situaci navíc značně znepřehledňuje to, že pro první kontrolní období se systém na tyto státy nevztahuje a ponechává jim jejich kjótský závazek.
reklama
