Lidé mohou na tmavé obloze pozorovat zvířetníkové světlo

Podle Horálka je zvířetníkové světlo nejlépe vidět v místech, kde je čistý vzduch a minimum umělého osvětlení. "Můžeme jej spatřit přibližně hodinu po západu Slunce nad západním obzorem jako stříbřitý kužel světla táhnoucí se od obzoru do výšky až 60°, kde jej doplňuje poměrně vzácný pohled na planetu Mars nedaleko hvězdokupy Plejády v souhvězdí Býka," popsal astronom.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Malcol / Wikimedia Commons

Podle Horálka je zvířetníkové světlo nejlépe vidět v místech, kde je čistý vzduch a minimum umělého osvětlení. "Můžeme jej spatřit přibližně hodinu po západu Slunce nad západním obzorem jako stříbřitý kužel světla táhnoucí se od obzoru do výšky až 60°, kde jej doplňuje poměrně vzácný pohled na planetu Mars nedaleko hvězdokupy Plejády v souhvězdí Býka," popsal astronom. Lidé podle jeho slov nepotřebují dalekohled, "stačí" jen tmavá obloha.

Zvířetníkové nebo zodiakální světlo je sluneční světlo rozptýlené na částicích meziplanetární hmoty v rovině Sluneční soustavy. Částice, s rozměry 0,001 - 0,1 milimetru, pocházejí hlavně z ohonů komet nebo z drcených meteoritů.

Název podle Horálka jev získal kvůli tomu, že jsou tyto částice rozprostřeny zejména v rovině Sluneční soustavy a ekliptiky - světelný kužel se tak promítá na oblohu do zvířetníkových souhvězdí.

Horálek uvedl, že v oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo viditelné po celý rok, neboť nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo nízko nad obzorem. "Z našich zeměpisných šířek jej můžeme nejlépe sledovat okolo rovnodenností, na jaře večer po soumraku nad západním obzorem a na podzim naopak na východě ráno před rozbřeskem," popsal astronom. V těchto obdobích totiž rovina ekliptiky v našich zeměpisných šířkách svírá s obzorem největší úhel, světlo je tudíž nejvíce vykloněné.

Zvířetníkové světlo, které je podle Horálka sedmdesátkrát slabší než obloha ve velkoměstech, mohou lidé za jasného počasí sledovat například na Vysočině, Šumavě, v Novohradských horách, Beskydech, Jeseníkách, na Manětínsku či v Orlických a Jizerských horách. Na jaře mohou lidé tento jev spatřit ještě od 1. do 14. dubna. Horálek ale upozornil, že se jeho sklon vůči obzoru bude postupně zmenšovat a podmínky pro pozorování se zhorší.

S vědeckým vysvětlením původu zvířetníkového světla podle Horálka přišel nejspíše jako první italský astronom Giovannni Domenico Cassini (1625-1712). Ten v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Podle jiných zdrojů však za popisem jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier (1664-1753), který své práce publikoval o pouhý rok později než Cassini.

"Ať tak či onak, o pouhá tři století později přišla éra pokročilé fotografie a první relativně pěkné snímky kužele zodiakálního světla byly na světě. Bohužel přemíra škodlivého světelného smogu z měst se zasadila i o postupné zneviditelnění jevu z mnoha míst na celém světě," uzavřel Horálek.