Na čem se dohodli v Bonnu signatáři Kjótského protokolu?
Uhlíkové propady
Prvním zásadním bodem, z nějž musela EU ustoupit, byla její nechuť k využití tzv. "uhlíkových propadů" (carbon sinks) jako nástroje ke snižování národních emisí skleníkových plynů. Mezi "propady" patří například lesy, které jsou schopny pohlcovat CO2 z atmosféry. Ovšem mnozí odborníci a ekologické iniciativy poukazují na to, že je velmi obtížné přesně stanovit, jak velký objem CO2 lesy skutečně pohltí. Stanovisko EU bylo vůči využití "propadů" negativní zejména proto, že podle EU dávaly "propady" možnost alibistického přístupu zemím, které je využijí. Máme hodně lesů, započítáme si je a pak už nebudeme moci nic dělat - podobných stanovisek se EU bála.
Nakonec se ovšem využití "propadů" do konečného znění dohody podařilo prosadit. Zasloužila se o to především tzv. "Umbrella group" ("Deštníková skupina"), kam patří Japonsko, Rusko, Kanada a Austrálie. Země, jejichž povrch je zalesněn zhruba ze 70 procent.
"Japonsko využilo velice silné vyjednávací pozice, kterou na summitu mělo. Poté, co bylo jasné, že se nepřipojí USA, bylo Japonsko naprosto klíčové pro přežití Protokolu a tak si mohlo klást podmínky. Teď je možné říct, že Japonsko je zcela jasným vítězem," komentoval výsledek jednání v tomto bodě pro britskou BBC John Lanchbery z Královské společnosti na ochranu ptactva.
Nezávazné závazky?
Rozporuplným výsledkem také skončila jednání o skutečné závaznosti povinností, vyplývajících z Kjótského protokolu. Delegáti konference se dohodli, že bude vytvořen speciální výbor, který bude kontrolovat naplňování závazků z Kjóta (respektive upravených závazků podle bonnské konference), ovšem nebyly stanoveny prakticky žádné vymahatelné sankce.
Podařilo se prosadit jediné opatření - za každou tunu CO2, o kterou konkrétní země v roce 2012 bude překračovat svůj závazek (o kolik tun CO2 vyprodukuje víc, než měla uloženo), musí po roce 2013 snížit své emise o 1,3 tuny. Není ovšem stanoveno ani co se stane, pokud tuto sankci nedodrží, a dokonce není ani stanoveno, jakými způsoby se toto dodatečné snižování emisí bude provádět. To je podle bonnské deklarace záležitostí jednání, která se odehrají až poté, co Kjótský protokol vstoupí v platnost.
Rozvojové země - peníze budou. Bude to stačit?
S rozporuplnými pocity asi z Bonnu odjížděli zástupci států rozvojového Jihu. Těm Kjótský protokol nepřikazuje žádné snižování emisí skleníkových plynů a ony na druhou stranu v současnosti nepatří k jejich významným producentům. Ovšem vzhledem k slabosti svých ekonomik a k přírodním podmínkám to budou právě rozvojové země, kdo bude nejvíc trpět negativními důsledky klimatických změn - zvyšováním hladin řek, povodňovými vlnami, hurikány a rozšiřováním pouští.
Proto právě chudé ostrovní státy jihovýchodního Pacifiku odjížděly z Bonnu velice rozladěny. Podle propočtů světových ekologických organizací WWF a Friends of the Earth totiž dohoda z Bonnu znamená snížení celkového kjótského závazku snížit emise skleníkových plynů o v průměru 5,2 procenta na zhruba třetinový závazek necelých dvou procent. A to je podle delegací zemí skupiny G77 (rozvojové země plus Čína) zoufale málo. S tím souhlasí i ekologické iniciativy a klimatologové. Člen Mezivládního panelu pro klimatické změny (Intergovernmental Panel for Climatic Change, IPCC) klimatolog Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu už před časem EkoListu potvrdil, že k zastavení procesu klimatických změn by nestačil ani původní závazek z Kjóta, tedy snížit emise o 5,2 procenta. "Hlasy, které hovoří o nutnosti až šedesátiprocentní redukce během historicky krátké doby se asi blíží pravdě," řekl tehdy EkoListu Jan Pretel.
Přesto se rozvojovým zemím podařilo dosáhnout nesporného úspěchu. Hospodářsky rozvinuté země se zavázaly k založení dvou nových fondů - zvláštního fondu klimatických změn a fondu pro rozvojové země. Do obou těchto fondů by měly rozvinuté země přispívat finančně podle objemu svých emisí skleníkových plynů v roce 1990. Z těchto fondů by měly být hrazeny projekty, které pomohou rozvojovým zemím jak snížit emise skleníkových plynů, tak i připravit se na zvládnutí negativních následků klimatických změn.
Co bude dál?
Vrcholná část zasedání v Bonnu skončila v noci z neděle na pondělí. Až do pátku 27. července budou pokračovat jednání jednotlivých technických a odborných součástí Rámcové konvence OSN o změnách klimatu (UNFCCC), které by měly dojít ke konkrétním legislativním předpisům, upravujícím implementaci Kjótského protokolu do praxe. K dalším jednáním se sejdou signatáři Kjótského protokolu na podzim v marockém Marrákeši. Bude se jednat i o tom, za jakých okolností se k celosvětovým snahám zastavit změny klimatu připojí znovu i Spojené státy. "Všichni bychom rádi viděli USA znovu na palubě. K tomu jsme ale nejdřív nějakou palubu museli mít. to se nám teď v Bonnu splnilo a já doufám, že debata s USA teď bude jednodušší," neskrýval své naděje v pondělí šéf delegace EU, belgický ministr životního prostředí Olivier Deleuze. Podle něj je po bonnských jednáních šance, že Kjótský protokol vstoupí v platnost v roce 2002.
K tomu je třeba, aby jej ratifikovaly parlamenty minimálně 55 zemí světa, které svými emisemi budou reprezentovat minimálně 55% podíl světových emisí skleníkových plynů. Do dnešního dne Protokol ratifikovalo 36 zemí. Ovšem pouze jedna z nich je počítána mezi hospodářsky rozvinuté - Rumunsko.
reklama
