Nosorožci na hraně zániku - Zoo Dvůr Králové chce svoje nejvzácnější zvířata převézt do Afriky

V červnu letošního roku Světový svaz ochrany přírody (IUCN) informoval, že severní forma nosorožce tuponosého se v divoké přírodě blíží vyhubení. Nepřímo tak zdůraznil, jak cenní jsou jedinci tohoto poddruhu ze zoo ve Dvoře Králové nad Labem - v současné době tam totiž žije celá polovina ze všech dvanácti zvířat, která dosud (možná) chodí po světě. V zajetí se je ovšem daří jen velmi špatně rozmnožovat, a proto se vedení zoologické zahrady rozhodlo přemístit je na soukromou farmu do Jihoafrické republiky. Odpůrci přesunu však namítají, že to nosorožce, nezvyklé na tamní klima a nemoci, může stát život.

Ve Dvoře Králové žije naprostý unikát – největší skupina nosorožců bílých severních na světě. Na snímku pravděpodobně jeden ze samců. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Na světě dnes žije pět druhů nosorožců - tři druhy v Asii (nosorožec indický, sumaterský a jávský) a dva v Africe (nosorožec dvourohý a tuponosý). Populace afrického nosorožce tuponosého (jiným názvem taky nosorožec bílý nebo nosorožec širokohubý) je pak biology dělena ještě na dva poddruhy, severní a jižní. Počty zvířat obou poddruhů v posledních sto dvaceti letech paradoxně prošly úplně opačným vývojem. Jižní forma se totiž ocitla už na konci 19. století na pokraji vyhubení a v jižní Africe zbývalo v roce 1895 posledních přibližně 20 kusů. Ty se ovšem podařilo ochránit a počet zvířat v místě dnešního jihoafrického parku Hluhluwe-Umfolozi utěšeně rostl až do začátku 60. let minulého století. V tu dobu už jich bylo tolik (a navíc došlo ke zlepšení transportních technologií), že nadbytečná zvířata začala být přesunována do jiných oblastí. Dnes tak jižní forma nosorožců bílých ve volné přírodě žije v dalších sedmi zemích, jejich počet dosáhl v roce 2007 přibližně čísla 17 500 a jejich záchrana je považována za jeden z největších úspěchů ochranářského hnutí.

Severnímu poddruhu, který žije v centrální Africe, se naproti tomu dnes daří podstatně hůř - přitom v době, kdy lidé začali jižní formu chránit, věda o té severní ještě ani nevěděla. "Objevena" byla v roce 1903 a v tu dobu se severní bílí nosorožci zdáli být poměrně běžní, i když na relativně malém území. Už z 20. let minulého století jsou ovšem známy zprávy o jejich rozsáhlém vyvražďování kvůli masu, rohům nebo kůži. Z důvodu jejich ochrany byl pak v roce 1938 vyhlášen na území dnešní Demokratické republiky Kongo (DRK) národní park Garamba a o rok později i Jižní národní park v Súdánu. Počet kusů severní formy se ovšem postupně snižoval, až jich nakonec v roce 1984 zůstalo pouhých 15 v jediné zemi, Kongu. Následovaly značně nákladné snahy ochranářských organizací o jejich záchranu a vynaložené úsilí přineslo ovoce - v roce 1995 jejich počet stoupnul na 31. To však ve značně nestabilním regionu zmítaném občanskými válkami a dalšími ozbrojenými konflikty netrvalo dlouho a z 30 zvířat potvrzených ještě v roce 2003 zůstala kvůli pytlačení v parku Garamba v roce 2006 poslední čtyři zvířata. Skupina specialistů na africké nosorožce při IUCN (AfRSG - African Rhino Specialist Group) dokonce ve své tiskové zprávě v červnu letošního roku uvedla, že při posledním průzkumu nebyla přítomnost žádných zvířat zjištěna. Vyhynutí severní formy v divoké přírodě ovšem ještě nebylo potvrzeno a nemalá část odborníků doufá, že v Garambě poslední kusy stále přežívají.

V této situaci o záchraně severního poddruhu nosorožců bílých opakovaně jednají nejen "klasické" ochranářské organizace jako IUCN, ale například i UNESCO. To letos na začátku července na zasedání v kanadském Quebecu požádalo své národní zastoupení v ČR, aby pomohlo zapojit královédvorskou zoo do projektu na jejich záchranu. Bývalý ředitel a zakladatel safari Josef Vágner totiž do Dvora Králové v polovině 70. let minulého století přivezl dva samce a čtyři samice severní formy, z nichž zde dvě zvířata ještě stále žijí, tři zemřela a jedna samice je půjčena do zoo v americkém San Diegu (kde s ní žije ještě jeden samec, kterého se podařilo získat ze zoo v súdánském Chartúmu). V průběhu let se přitom jako jediné na světě podařilo dvorské zoo mladé severní bílé nosorožce odchovat, takže dnes tady stále pečují o šestihlavé stádo, v němž jsou i dvě mladé samice Najin a Fatu. Jelikož tedy v divoké přírodě žijí možná čtyři a v San Diegu dvě zvířata, je dvorský chov naprostý světový unikát a pro přežití poddruhu mají Najin a Fatu zcela zásadní význam.

UNESCO ve své žádosti o spolupráci vycházelo z podkladů, které loni v září představila AfRSG. Ve studii, jež byla založena na předpokladu, že v Garambě ještě žijí dva samci a dvě samice, došel Richard Emslie z AfRSG k závěru, že jediná šance pro přežití poddruhu je jeho naprostá ochrana v příštích 50 letech, přičemž by nemělo dojít ke ztrátě ani jednoho zvířete. Možnost přežití populace se podle modelů ovšem výrazně zvyšuje, pokud by se do rozmnožování zapojily další jedna nebo dvě samice. Experti došli rovněž k závěru, že jediná možnost, která posledním nosorožcům žijícím v divočině poskytuje dostatečné záruky přežití, spočívá v jejich odchycení a přesunutí na jiné místo vně konžských hranic. V této souvislosti byl pak zmíněn i Dvůr Králové a možnost získat dvě dvorské samice ke křížení s jedinci odchycenými v Garambě.

Nezávisle na AfRSG hledala společně se zástupci organizace Back to Africa, která se specializuje na přesuny zvířat do Afriky, místo pro dvorské nosorožce i ředitelka Zoo Dvůr Králové Dana Holečková. V červnu letošního roku ještě s komunistickým zastupitelem Královéhradeckého kraje Otakarem Rumlem (zoo je ve vlastnictví kraje a o záměrech zoo tak rozhoduje představenstvo, které je z naprosté většiny složeno z krajských zastupitelů - pozn. aut.) navštívila JAR, kde se byli podívat na soukromou farmu Rooipoort Nature Reserve v oblasti Kimberley. Nakonec se pro toto chráněné území rozhodli a jako nový domov části dvorských nosorožců figuruje Rooipoort i v tzv. akčním plánu na záchranu severní formy nosorožců bílých, který byl projednán a na semináři ve Dvoře Králové 2. září letošního roku.

Na něm se na začátku září sešli ve Dvoře zástupci snad všech významných institucí, které k problému mají co říct. Přijel Richard Emslie ze Skupiny specialistů na africké nosorožce při IUCN (AfRSG), ředitel Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA) Peter Dollinger, zástupci berlínského Institut pro výzkum zoo a divokých zvířat (IZW), kteří se pokoušejí o umělé oplodnění dvorských nosorožců, odborníci z Veterinárního institutu ve Vídni i Lars Versteege, který je současným koordinátorem evropského záchranného programu bílých nosorožců při Evropské asociaci zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Většina účastníků semináře nakonec souhlasila s tím, že když se nedaří bílé nosorožce dostatečně rozmnožovat v Evropě, je lepší převézt je do navržené rezervace v Africe. Podle ředitelky zoo Dany Holečkové přitom není Rooipoort rezervací určenou pro návštěvy turistů, ale chovnou rezervací, která slouží k ochraně zvířat. Z internetových stránek rezervace naopak vyplývá, že ji turisté navštěvovat můžou, dokonce se jim nabízí ubytování přímo v místě a rezervace je součástí tzv. Diamantové turistické cesty, která propojuje několik lokalit v JAR. Území patří firmě De Beers, kterou zase vlastní známí miliardáři Oppenheimerovi. Ti jsou stejně jako Zoo Dvůr Králové uvedeni mezi sponzory organizace Back to Africa. Jak Ekolistu ředitelka Dana Holečková řekla, 4-5 dvorských nosorožců (záležet bude na jejich zdravotním stavu) bude do Jihoafrické republiky převezeno i v případě, že se v Garambě žádní nosorožci nenajdou anebo nebude možné získat pro jejich převoz souhlas konžských autorit.

	K nosorožcům se návštěvníci můžou dostat opravdu blízko. Na snímku nosorožec bílý severní v zoo Dvůr Králové. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
	Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

S tím ovšem zásadně nesouhlasí Kristina Tomášová, bývalá dlouholetá zaměstnankyně Zoo Dvůr Králové, která víc než deset let dělala koordinátorku evropského záchranného programu bílých nosorožců při EAZA a právě o dvorské nosorožce dlouhé roky pečovala. Ze zoo odešla na konci roku 2006, protože pro svou práci už neviděla další perspektivu. "Nosorožci, kteří se spolu nerozmnožují tam, kde jsou, se spolu nezačnou rozmnožovat ani někde jinde. Změna prostředí byla pochopitelně to první, co jsme zkoušeli, ani v jednom případě ale k zabřeznutí nedošlo," říká Kristina Tomášová. Pro úspěšnou reprodukci je podle ní nutné, aby zvířata byla zdravá a aby byly změněny jejich sociální vztahy. "Dokud jsem byla v zoo, měla jsem určitou vizi, jak je trochu sociálně přeskupit, bylo mi ale přikázáno, že musím postupovat přesně podle příkazů paní ředitelky." Po 33 letech práce pro zoo tedy radši odešla. Podle Tomášové jsou dvě možnosti - buď se intenzivně snažit o umělé oplodnění, anebo zvířata spojit s těmi s Garamby. Jenom je převézt do JAR považuje za nebezpečný nesmysl. JAR totiž leží zcela mimo oblast, v níž podle vědců nosorožec tuponosý severní žil. Podle všeobecně přijímané studie z roku 1965 se severní forma objevovala na území dnešní Středoafrické republiky, na jihu Čadu a Súdánu, na severovýchodě Demokratické republiky Kongo a na severozápadě Ugandy. "V jižní Africe je úplně jiné klimatické prostředí, než je jejich přirozené. Kdyby to bylo do jejich původního prostředí nebo aspoň do stejného klimatu, třeba do Keni, bylo by to něco jiného," zdůrazňuje Kristina Tomášová.

Ředitelka zoo Dana Holečková v tom však nevidí problém a upozorňuje na skutečnost, že v JAR se dobře daří jižnímu poddruhu nosorožců bílých. Argumentem pro převoz by ostatně mohlo být i to, že jižní forma dnes žije rovněž v Pobřeží slonoviny nebo v Keni, tedy na územích, které jsou pro ni podobně nepřirozené, jako je pro severní poddruh JAR. Hlavním argumentem pro JAR je ovšem podle Dany Holečkové pytláctví. "Jediná šance na rozkvět nosorožců je tam, kde nejsou pytláci - což je jižní Afrika. V původní oblasti výskytu severní formy území, kde by nebyli pytláci, vůbec neexistuje. V Keni je dokonce nachystaná rezervace, jenomže se v téhle oblasti pytlačí - například letos v lednu tam byli dva nosorožci zabiti," vysvětluje Dana Holečková a přidává argument o početnosti jednotlivých poddruhů bílých nosorožců. "Jižních, kteří žijí na jihu Afriky, bylo v minulém roce asi 17 500, zatímco severních, kteří žijí ve střední Africe, možná čtyři kusy. To je jasná odpověď na otázku, proč do JAR, a ne do Keni."

Kristina Tomášová ovšem argumenty Dany Holečkové zpochybňuje. "Tato zvířata stejně nemůžou být v nějakém obrovském, volném prostoru, s nimi se musí pracovat. Já sama znám nejmíň tři rezervace, kde vyhovuje klima a jsou v nich zároveň absolutní bezpečnostní záruky. Pokud by šli nosorožci do Keni nebo do východní Afriky, tak by šli do oblasti, na kterou je jejich fyziologie stavěná," trvá na svém Tomášová.

Obě strany se přitom shodnou na tom, že nejlepším řešením by bylo spojení dvorských jedinců se zvířaty z Garamby. Jeho uskutečnění je však značně nejisté. O převezení garambských nosorožců na jiné místo totiž ochranáři usilují roky a zatím se to nepodařilo. V minulých letech například o přesunu pěti zvířat do Keni jako o hotové věci psal server afrol News, dokonce uvedl, že s ním souhlasí vláda DRK. "Tenkrát s tím nakonec nesouhlasili úřady na úrovni regionu, pod který Garamba spadá," vysvětluje ředitelka zoo Dana Holečková. V podkladech UNESCO je navíc uvedeno, že prezidentský úřad Demokratické republiky Kongo ochranářům letos v únoru 2008 poslal dopis, v němž uznal, že je nutné okamžitě zlepšit opatření k ochraně nosorožců, zároveň dal ale najevo přání, aby byli poslední nosorožci při případném přesunu převezeni na jiné místo uvnitř konžského území, nikoli za hranice. K tomu je pak nutné připočítat nejistotu, zda vůbec nějaký nosorožec ještě v Garambě žije.

Dana Holečková se domnívá, že tam nosorožci stále jsou. Optimistický je i další zastánce přesunu nosorožců do JAR, zelený poslanec a bývalý ředitel Podkrušnohorského zooparku Přemysl Rabas: "Byl jsem letos v Ugandě a mluvil jsem s lidmi, kteří v tom pátrání byli zainteresovaní. Podle nich tam pobytové stopy nalezeny byly, takže naděje, že v přírodě ještě nějací severní nosorožci bílí jsou, určitě existuje." Sám nejdřív upozorňuje, že jde o hodně složitý problém, pak ale pokračuje v telefonickém rozhovoru. "Závěry semináře ve Dvoře Králové jsou přijatelné i pro mě," říká. Podle něj stojí na jedné straně názor odborníků, kteří se nosorožci zabývají léta, a na druhé straně názor diletantů, kteří jsou schopni zahodit možná jedinou možnost na přežití, kterou severní bílí nosorožci mají. Po upozoronění, že Kristinu Tomášovou, která vedla evropský záchranný program nosorožců bílých, může asi jen těžko označit za diletanta, Rabas uznává, že s ní by se o tom na odborné úrovni snad dalo mluvit. Uvádí ale, že proti jejímu názoru stojí pohled zoologické zahrady, Unie českých a slovenských zoologických zahrad, odborníků z IUCN, ředitele WAZA, veterinářů z IZW i evropského koordinátora pro bílé nosorožce. Naproti tomu Kristina Tomášová ostře kritizuje, že ve skutečnosti je i v těchto institucích málo odborníků na nosorožce: "Za české zoologické zahrady byl na semináři Vladislav Jiroušek a Přemysl Rabas, přitom ani jeden nikdy nosorožce nechoval. Přemysl Rabas do této doby nebyl na jediné schůzi, která by se záchranného programu pro bílé nosorožce týkala. Podobně toho o chovu nosorožců moc neví ředitel WAZA Peter Dollinger - WAZA je totiž organizace, která má napomáhat spolupráci mezi zahradami, tam žádný odborník na nosorožce není." V případě Richarda Emslieho z AfRSG ovšem i Tomášová zdůrazňuje, že jde o naprosto špičkového odborníka, jenomže na nosorožce žijící ve volné přírodě, nikoli na nosorožce, kteří celý svůj život prožili v zajetí. "Odborníky na chov zvířat v lidské péči není možné nahrazovat odborníky na zvířata ve volné přírodě," myslí si Kristina Tomášová. A pokud jde o evropského koordinátora záchranného programu bílých nosorožců, tedy Larse Versteegeho z EAZA, připomíná Kristina Tomášová, že ten už v lednu letošního roku poskytl rozhovor Mladé frontě DNES, v němž prohlásil, že plánovaný přesun bílých nosorožců do Afriky je nesmysl. Lars Versteege byl i na semináři na začátku září a podle ředitelky Dany Holečkové nic takového, jako v novinách, na semináři neříkal. Podle ní prý i EAZA akční plán, jehož součástí je přesun nosorožců do JAR, doporučuje. Sám Lars Versteege Ekolistu napsal, že největší úspěch, kterého se na semináři podařilo dosáhnout, podle něj spočívá v tom, že veterináři z berlínského IZW budou mít znovu přístup k nosorožcům ve Dvoře Králové, aby se pokusili umělým oplodněním přivést do jiného stavu dvě dvorské samice. Možný přesun dvorských nosorožců do Afriky odmítl jakkoli komentovat. Jak napsal, "ačkoli mnoho lidí rozhovor v Mladé frontě DNES potěšil, někteří s ním nesouhlasili", a on už dál nechce vystupovat v médiích v souvislosti s touto kauzou.

Kromě Kristiny Tomášové jsou rozhodnými odpůrci přesunu nosorožců rovněž občanské sdružení SafariArcha 2007 a Nadace Josefa a Zdeny Vágnerových. Obě organizace vyčítají současnému vedení Zoo Dvůr Králové spoustu věcí a přemístění nosorožců patří mezi ně. Předsedkyně správní rady nadace Lenka Vágnerová, která je dcerou Josefa Vágnera, dokonce se svými sourozenci Janou Hetfleischovou a Pavlem Vágnerem vypracovala projekt na záchranu nosorožců bílých severních. Datován je v srpnu 2008 a autorka v něm přiznává, že ji vedla mimo jiné snaha, aby nakonec nebyl plán Zoo Dvůr Králové na přesun nosorožců do JAR akceptován jen proto, že je jedinou alternativou, co v budoucnu s nosorožci dělat. Nadace ve svém návrhu konstatuje, že se nosorožci bílí na středoevropské klima aklimatizovali a mláďata narozená v zoo ho dobře snášejí. "Zvířata jsou plně přivyknutá čerstvé zelené píci v létě a kvalitnímu senu v zimě, mají bezvadný ošetřovatelský i veterinární servis a nereagují stresem na tisíce procházejících návštěvníků zoologické zahrady v letní sezoně," stojí ve studii. Nadace proto navrhuje, aby se zvířata nikam nestěhovala a byla jim ponechána volná část dvorského safari zvaná Údolíčko. Na ploše přesahující 35 hektarů obehnané masivním betonem - se systémem rybníků a s potokem protékajícím celým územím, s lehce zvlněným povrchem a mírnými ozeleněnými svahy - by podle nadace nosorožci našli ideální prostor pro chov a reprodukci. Sice by se místo muselo trochu dobudovat, například by musel být instalován kamerový systém, který by nosorožce neustále sledoval, ošetřovatelé by museli mít opancéřovaný terénní automobil atd., i tak by ale bylo podle nadace využití Údolíčka velmi levnou variantou záchrany nosorožců. Dalším plusem by byla i snadná dostupnost kvalitní veterinární péče a nepřerušená spolupráce s vědeckými institucemi, které se snaží dvorské nosorožce oplodnit. Stejně tak podle nadace ve Dvoře neexistuje hrozba vážných infekčních onemocnění přenášených tropickým hmyzem a v případě nenadálých zdravotních komplikací můžou být nosorožcům snadno odebrány vzorky nebo můžou být relativně snadno přesunuti do pavilonů. Pokud by navíc byla do Dvora převezena i zvířata ze San Diega (což nadace navrhuje), došlo by podle autorů studie ke zvýšení pohlavní aktivity nosorožců. Proti přesunu do Afriky naopak vznáší nadace námitky: "Oficiální vědecky podložené argumenty o výhodnosti přesunu a seriózní materiály o společnosti De Beers ve vztahu k záchraně ohrožených druhů zvířat chybí."

Samice nosorožce bílého severního Najin a Fatu ze zoo ve Dvoře Králové jsou nadějí pro celý poddruh. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz

Poslanec Přemysl Rabas ovšem studii nadace hodnotí jako úsměvnou. Zejména ho zaujal návrh na přesunování zvířat mezi letním výběhem a zimovištěm s pomocí těžké techniky nebo možnost, že by nad safari návštěvníci lítali v balonu. "Zvířata si jakžtakž zvyknou na safari, kde se lidé pohybují kolem nich nebo mezi nimi. Když nad nimi ale něco lítá, tak je to hodně stresuje," uvádí některé své připomínky. Ani ředitelce Holečkové nepřipadá dobré snažit se ze severních bílých nosorožců udělat tahák Zoo Dvůr Králové a usilovat o převezní ostatních kusů do Dvora. "Umíme v zajetí rozmnožovat spoustu zvířat, třeba u nosorožců černých jsme první zoo na světě, která je rozmnožila v 5. generaci. U bílých nosorožců nám to ale nejde - a nejen nám, nikomu na světě. Bílí nosorožci se v zajetí obvykle množí v 1. a 2. generaci a pak už ne. Navíc když do deseti let nezabřeznou, mají samice nemocné pohlavní orgány. Problém je právě u samic, ony se totiž v zajetí jakoby "vypnou". Jednou možná zjistíme, čím to je, jenomže to už pro tyhle nosorožce bude pozdě." Dana Holečková připomíná i rozlohu teritoria, na kterém by se v JAR mohli nosorožci pohybovat: "Jde o oblast o rozloze desítek kilometrů čtverečných, takže si tam samci budou moct držet svá teritoria. Navíc to, že uděláme první krok, strašně zintenzivní snahy získat poslední nosorožce z Garamby," zdůrazňuje ředitelka dvorské zoo a dodává, že nosorožci zůstanou i v JAR majetkem zoo, respektive Královéhradeckého kraje. Přemysl Rabas vidí situaci podobně: "Severní bílí nosorožci jsou ve Dvoře desítky let a nic moc se neděje, mládě se tam narodilo naposledy před osmi lety. Když to takhle necháme a budeme se snažit je uměle stimulovat, máme rozehranou jen jednu cestu. Přesun do Afriky ale znamená otevřít i druhou možnost - dát jim šanci žít v jejich přirozeném biotopu. Přitom možnost jít cestou umělé inseminace a různých stimulací zůstává taky použitelná. Musíme si uvědomit, že jde o poslední zvířata svého poddruhu, která na světě existují. A jediný, kdo může něco udělat, je Česká republika. A proto to musí udělat."

Stopaři by proto měli přes zimu v Garambě hledat nosorožce a Zoo Dvůr Králové rozjede papírovou bitvu o získání potřebných povolení. Ředitelka Dana Holečková se v této souvislosti už na konci července obrátila na ministra životního prostředí Martina Bursíka osobním dopisem s žádostí o převzetí záštity nad celým projektem. Ministr to ovšem odmítl. "Ministerstvo životního prostředí není kompetentní k posuzování vhodnosti či nevhodnosti konkrétních projektů, a to jak z hlediska své působnosti jako ústředního orgánu státní správy v oblasti ochrany druhů fauny a flóry České republiky, tak i odborného," odepsal Martin Bursík na konci srpna ředitelce Daně Holečkové a doporučil ji, aby podala oficiální žádost o vývozní povolení podle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy (CITES). "Teprve v rámci správního řízení o vydání vývozních dokladů CITES bude moci MŽP oficiálně požádat o stanovisko partnerská ministerstva v JAR, vývoz bude muset schválit Vědecká prověřovací skupina CITES při Evropské komisi i Sekretariát CITES v Ženevě a o dobrozdání požádáme i odborníky na ochranu nosorožců v Africe z IUCN, případně i jiných ochranářských organizací," stojí dál v dopise.

Názory na přemístění nosorožců tak zůstávají rozdílné. Za snahou vedení Zoo Dvůr Králové přesunout nosorožce na soukromou farmu do JAR jsou podle Kristiny Tomášové i jiné důvody než jen pokus o záchranu poddruhu. I proto vidí důsledky jejich přesunu do JAR černě. "Pošlou je tam na smrt. Že se tam ta samá zvířata najednou začnou mít ráda, je úplně utopická představa. Je mi hrozně líto, co se s nimi děje, ale i kdybych v zoo zůstala, nemohla bych to zlepšit."

Naopak Dana Holečková je přesvědčena, že jde o správný krok, a spekulace o vedlejších motivech přesunu označila v pořadu ČT Nedej se za velice ošklivé nařčení. "My bychom tady ve Dvoře možná ještě jedno mládě zplodili, ale to by bylo všechno a skončilo by to tak, že by se za několik desítek let muzea přetahovala, které z nich u sebe bude mít vycpaný poslední exemplář severní formy," řekla Dana Holečková Ekolistu. A nebojí se, že to nosorožci nepřežijí? "Plán na jejich přežití je realistický. Odvážnému štěstí přeje. I v akčním plánu ale jasně stojí: Nosorožec bílý severní přežije jen při stoprocentní ochraně a bude-li mít štěstí."

Sdružení SafariArcha 2007 a Nadace Josef a Zdeny Vágnerových naopak usilují o zachování nosorožců ve Dvoře. "Tento návrh vychází vstříc evropským i českým institucím mít i nadále možnost podílet se na vědeckém výzkumu a nepřerušovat práci odborníků," uvádí nadace. Optimističtí nejsou její představitelé ani v odhadu, jak budou starší a tělesně dospělá zvířata snášet stres z imobilizace a transportu i dlouhodobý aklimatizační stres z jiného klimatu. "Neméně důležitou otázkou je, že šesté zvíře - stará samice - má zůstat jako solitér v dvorské zoo, kde zcela jistě nikoli stářím, nýbrž následkem totální ztráty rodiny uhyne. Je takové rozhodnutí odůvodnitelné, když tímto krokem hrozí ztráta celé jedné osminy populace poddruhu?" ptá se ve svém projektu nadace.

Poslanec Přemysl Rabas je naproti tomu přesvědčen, že navzdory námitkám je přesun v tuto chvíli nejpřijatelnější řešení: "Tuhle situaci nejde řešit srdcem, ale musí dojít ke konsensu velké skupiny odborníků. Nemůžeme si dovolit udělat chybu. Oni ti nosorožci možná stejně vyhynou, dokonce je to velmi pravděpodobné, ale aspoň jim dáme šanci."

---

reklama

---