NYT: Irácké velké mokřiny se pomalu vrací k životu

Arabská rodina, která žila v tomto rozpadlém domku v oblasti mokřin se jmenovala Tweresh, řekl Hamid Muhamed Hashim a opatrně přecházel v kožených sandálech přes rozpadlé cihly. Navštěvoval je, jeho bratranec žil kousek odsud, vypráví pan Hashim a ukazuje k dalším ruinám. Zůstaly sutiny a rozpadlá střecha, rámy oken a dveří vytrhali ze zdí zloději, kteří místo plenili, nebo rodiny, které odtud prchaly.

„Toto byl hlavní pokoj pro hosty,“ říká tiše, jako by tu majitelé stále byli. Hráz, kterou dokončila vláda Saddáma Husajna před devíti lety, vysušila celou mokřinu, jež byla odjakživa součástí unikátního ekosystému pokrývajícího 7000 čtverečních mil jižního Iráku, který diktátor systematicky ničil. Po utěsnění této hráze dala vláda obyvatelům 24 hodin na to, aby se sbalili, odešli a již se nevraceli, vypráví Hashim. Rozpadlé domy pak zůstaly na malých prašných pahorcích uprostřed vyprahlé neplodné pouště. Tehdy mu bylo 15 let.

Ale Husajnova vláda v dubnu 2003 padla, poté vesničané s pomocí lopat, těžké techniky, ale i vlastních holých rukou vyhloubili v hrázi díry. Od té doby se objevuje něco úžasného - znovu vyrazilo rákosí a orobinec, do vod se vrátily ryby, slimáci a garnáti, na rozeklaných zbytcích zdí hnízdí volavky i čápi a klidně zkoumají krajinu, jako by ani nikdy neodešli.

Satelitní snímek bažin v Mezopotámii v Iráku z družice Landsat. Stav v roce 2000, bažiny jsou již prakticky vysušené.
Foto: /NASA/Goddard Space Flight Center Scientific Visualization Studio

Hashim pomalu schází po blátivém břehu ke své lodi a vzduch naplňuje kakofonie kvákajících žab volajících potencionální druhy. Znovuzrození z drsné irácké pouště ve mně vyvolává pocit, jako bych byl vězněm propuštěným na svobodu, říká Ali Messen, další Arab z močálů pocházející z města Chabaysh. Na některých místech mokřiny znovu ožívají, ale jsou pouze zlomkem toho, čím bývaly. Nyní se týmy vědců financované řadou amerických, britských, italských a iráckých společností snaží určit, za jak dlouho a do jaké míry se podaří uvést přírodu do původního stavu. Práce zahrnují odběry vzorků půdy a vody, počítačové modelování toků, školení tamních vědců a vysazování místních druhů ryb. Jeden program také nabízí veterinární a zdravotnické služby pro místní Araby.

V cestě za výzkumem musí vědci opatrně postupovat kolem kmenových hranic, vyhýbat se neustálým povstáním, extrémním vášním a politickým názorům, které mokřiny v jižním Iráku vzbuzují. „Tradiční rodová příslušnost uchovaná díky dlouhé izolaci regionu je faktor, který nelze přehlížet,“ podotýká Azzam Alwash, americký civilní inženýr pocházející z Iráku, který v jednom z týmů pracuje. „Říkal jsem mokřinám Sherwoodský les,“ říká Alwash, který je vedoucím výzkumných organizací Eden Again a New Eden z Washingtonu. „Bylo to útočiště pro lidi, kteří nechtěli být pod dohledem vlády.“

Husajnova posedlost programem odvodnění byla ve skutečnosti řízena záměrem zničit hlavní útočiště dezertérů z vlastní armády a členů jižních šíitských geril, kteří bojovali proti vládě dlouho předtím, než přišli Američané. „Přes problémy, které v regionu jsou, zastavení Husajnova plenění a znovuzavedení základního zdroje - vody - je alespoň první krok ke změně,“ říká Thomas E. Rhodes, zástupce Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj, která některé práce financuje. „Rozhovory začaly, jelikož je zde voda,“ říká Rhodes, „a debata se řídí tím, kolik té vody je. Pak už je tu každý sám za sebe.“

Pod ochranou místních šejků, vůdců vesnic, iráckých vědců a chráněných amerických představitelů navštívil v březnu reportér New York Times zavodněné oblasti. Cestoval většinou podél silnice dlouhé asi 75 mil z Basry do města Qurna – podle legendy centra zahrady ráje - a západně od Chabaysh do Nasirije. Putoval místy, kam se pod minimálním nebo žádným dohledem vrací Arabové a budují shluky domků z rákosí v jakémsi mokřinovém ekvivalentu malých prosperujících městeček, a dalšími místy, kde původní osídlení zůstalo opuštěné a strašidelné. Obrovské oblasti pouště jsou stále suché, jiné zase skýtají krásný pohled na vodu posetou úzkými dřevěnými loďkami a rákosím.

Ze silnice vidí pozorovatel lodě naplněné svazky rákosí tak, že se div nepotopí. Arabové ho sbírají a krmí s ním své vodní buvoly nebo jej prodávají na trhu. Ale lodníkům s vrozeným citem pro rovnováhu, stojícím vzpřímeně a odstrkujícím loďku kůly, převrhnutí nehrozí. Ženy se závoji oblečené ve světlých barvách berou na břehu svazky rákosí a nosí je na hlavách podél silnice. „Určitě lze močály obnovit,“ říká Malik H. Ali, vedoucí mořského centra univerzity v Basře, kde některé výzkumy probíhají. Na otázku o kolika procentech původních mokřin hovoří, odpovídá: „Osmdesát procent by bylo přijatelných.“ Jiní však tvrdí, že nemá smysl obnovovat více než třetinu původní rozlohy a Ali dodává, že to bude chtít spoustu politického vlivu.

Ve skutečnosti mají zdejší lidé kromě technického řešení odčinění škod po Husajnovi mnohem hlubší problémy. Přehrady v Turecku, Sýrii a Iráku snížily průtok řek Eufrat a Tigris v soutoku. Tedy v místě, kde vznikají mokřiny. Sousedící bohatá ropná pole jsou důvodem, proč snad žádná síla na zemi nedokáže potlačit podvody a brzy přivést zpět vodu.

Mnoho vyhoštěných Arabů, podle OSN zhruba 350-500 tisíc lidí, žilo po léta v městských centrech v Iráku, Saudské Arábii i jinde a nyní nemají pomyšlení na návrat do izolovaných vesnic bez elektřiny, kvalitních silnic, tekoucí vody a moderních škol. Navíc při stavu zvěře v mokřinách je dnes lov mnohem těžší. Ani mnozí z těch, kteří jsou za omlazení mokřin rádi, se zcela nevrátili k původnímu životu. Messen, bývalý uprchlík, který žil poblíž íránské hranice, je nyní zaměstnancem vlády, pronajímá domy v Chabaysh a tráví část svého času v mokřinách. A Hashim je ve sporu s rodiči, protože navzdory kultuře, která sahá alespoň pět tisíc let zpět a má vazby na starobylé Sumery a Babylóňany, se odmítá nastěhovat se svou 14člennou rodinou zpět do močálů dříve, než tam bude elektřina a silnice. „Právě jsme postavili dům z bláta a rákosu,“ říká a tváří se jako Newyorčan vystěhovaný pod stan. „Nemáme práci. Není co dělat.“ Američan Alwash představil vývoj pilotního projektu, který má ukázat, že moderní služby a mokřiny se nemusí vylučovat.

„Hlavní závěr je, že mokřiny se vrací, obnovují se,“ říká Iráčan Ali Farhan, který řídí projekt monitorování a obnovy financovaný mezinárodní rozvojovou organizací. „Ale i tak to bude obnova pouze částečná,“ dodává. Z okna letadla letícího tento měsíc z Basry do Bagdádu bylo vidět vodu rozlévající se do pouště. Tvořila modrozelený vějíř díky četným trhlinám ve velmi komplikované síti kanálů a hrází, které Husajn nechal postavit k vysušení mokřin.

Cestou lodí s místními vědci po řece Shatt al Arab, která protéká Basrou, tekla voda skrz jednu takovou trhlinu. Byl to 100 stop široký kanál zaříznutý v březích, který vysušil bažinu kolem Hashimovy vesnice. Okolo plující Arab na loďce naložené vysokými stohy rákosí ukazuje AK-47 a říká, že byl u toho, když byly v březnu 2003 hloubeny díry v hrázích. Další skupiny vyhloubily díry na dalších místech, vypráví, a po dobu 48 hodin vtékala dovnitř voda, až dosáhla původní hladiny.

Vědci pokračovali mezerou a začali odebírat vzorky půdy, vody a vodního života v znovuobnoveních mokřinách. Najah A. Hussain, další člen výzkumného projektu univerzity, spokojeně poukázal na hlasité páření žab. „Příroda!“ zvolal s náznakem úsměvu. Tento vědec je také spoluautorem článku ve 25. vydání žurnálu Science, který hovoří o tzv. „potenciálu obnovy“ jižních mokřin. Vědci hlásí, že méně než 10 procent původních mokřin stále funguje jako opravdový mokřad, ale že podle satelitních snímků došlo v březnu 2004 k zavodnění asi dvaceti procent. Vysoký obsah soli v půdě a vodě v některých oblastech obnovu mokřin ztěžuje, uvádí dále článek.

Když členové Hussainova týmu vytáhli za účelem testování bláto a vodní rostliny podobné špenátu ze dna mokřiny, potvrdily se problémy. Nejsilnější rákosí nedosahovalo stále ani z poloviny dřívějšího objemu. Některé rostliny, například lekníny, se vůbec nevrátily.

V průběhu dalšího průzkumu dále na sever předložil starosta obce Qurna, která leží na suché půdě podél břehu řeky Tigris, ale je oklopena zničenými mokřinami, hrubý návrh jejich obnovy - jak po stránce životního prostředí, tak z pohledu sociálního, politického a ekonomického. O něco později při návštěvě nedaleké farmy vyprávěl její urostlý majitel, Muhamed Abdul Saadeh, o tom, jak zde vyrůstal v době, kdy tu ještě byly mokřiny. Přestože vždy respektoval památku svých předků, obnovení mokřin si nepřeje. Dokonce říká, že pokud dojde ke znovuzavodnění, ztratí všechno. „Nenechte je zaplavit naší farmu,“ prosil Saadeh, který dostává podporu z mezinárodní rozvojové organizace, aby mohl na svém pozemku pěstovat ovoce.

Dále na západ po silnici, kde navracející se voda pokryla již téměř vše a zablácení, mokří vodní buvoli polehávali na chodníku, je voda vítána. „Toto je naše království,“ sděluje Afif Muhamed Ali Al-Asad, Arab z mokřin, který učí angličtinu v Chabaysh. Šejk Fadal Douiej, vysušený místní vůdce, který poskytl návštěvníkům všude potřebnou záruku ochrany, v oblasti přece jenom stále leží stín banditů, prohlašoval, že mnoho lidí považuje Chabaysh za irácké Benátky. A místní obyvatelé vytahují své loďky z rákosí na břeh a stavějí rákosové boudy na některém ze zbývajících, předem vybraných, suchých míst.

Šejk svěřil návštěvníky do péče pana Messena a několika dalších místních. Čekala je cesta na malé dřevěné loďce, která byla na přídi vybavena pásovým kulometem na trojnožce. Odstrčili loď od břehu a asi hodinu pádlovali hlouběji a hlouběji do mokřin, až rákosí škrábalo na oba boky lodi. Bylo téměř k neuvěření, že to byla před dvěma lety zcela vyschlá oblast. Kalná voda byla plná zelených vodních rostlin, včetně leknínů, a zanedlouho všechny znaky civilizace zcela zmizely. Bylo jen nebe, voda a rákosí. Občas se z houští vynořila jiná loďka a zase zmizela. Loď klouzala podél páru vodních buvolů klidně žvýkajících svůj žvanec a zírajících na vetřelce. Konečně jsme vypluli na otevřené vodě. Před námi ležela farma na maličkém vyvýšeném kousku půdy. A slepice kdákaly.

Podle článku James Glanze The New York Times 08. 03. 2005. Pro čtení na stránkách NYT nutná bezplatná registrace.

---

reklama

---