Ohniví mravenci přežijí povodeň tak, že z vlastních těl postaví plovoucí ostrov
Obyvatelé Spojených států amerických věnují zprávám o tomto nepůvodním druhu značnou pozornost. Mravenec Solenopsis invicta, nazývaný zjednodušeně „red imported fire ant“ (červený zavlečený ohnivý mravenec) neboli RIFA, totiž ročně nepříjemně zraní na 14 milionů lidí. A zhruba 80 z nich na následky alergické reakce zahyne. O tom, jak tento poněkud nepříjemný žahavý potenciál odvozený od piperidinových alkaloidů využít v medicínské praxi, už bylo napsáno mnoho. Stranou odborného zájmu dosud stálo neobvyklé chování tohoto druhu, zejména když přijde na nečekaný déšť a povodně.
Poprvé o tom obsáhleji referovali výzkumníci teprve loni. Povšimli si, že jihokarolínské kolonie těchto mravenců během přívalových dešťů vytváří na rychle se zvedající hladině celé prámy, tvořené vlastními těly. Kolonie, čítající 150-250 000 jedinců se jednoduše shlukne a těsně propojí, aby dokázala vybudovat plovoucí záchranný raft. Ponton, složený z mravenčích těl, je schopen nechat se unášet na hladině celé dny až týdny, než narazí na pevninu, u které může znovu v bezpečí založit novou kolonii.
Aktuální objev Craiga Toveye z Technické univerzity v Georgii tento původní poznatek posouvá na další úroveň. Dosud totiž měli myrmekologové za to, že zmíněný záchranný raft je jakousi formou „obětí jednotlivců pro zachování celku“. Střed živého mravenčího ostrůvku je totiž naplněn vajíčky a hlavně mravenčí královnou, která je pro další přežití kolonie nezbytná. Utonulí mravenci během této akce byli považováni za přijatelnou ztrátu, protože královna dokáže vyprodukovat za svůj život tři miliony dalších. Jenže s „utonulými“ mravenci to tak divoké není. Jak to?
„Živý ostrov je velmi dynamickým útvarem, v rámci kterého se mravenci neustále přesouvají z vnitřních a okrajových částí, vyměňují si neustále místa a tak se vlastně téměř neutopí,“ vysvětluje Tovey. K tomuto poznatku došel z poněkud nečekané strany: není totiž biolog ani specialista na hmyz. Zajímá se spíše o aplikovaný systémový inženýring a ohniví mravenci ho fascinovali především systémem nikým neřízené a přesto vysoce koordinované spolupráce. Proto u několika mravenčích plovoucích kolonií spolu s kolegy instaloval kamery, aby se podrobněji podíval na mechanismus jejich sebezáchovné aktivity.
Jednu kameru ale v terénu zapomněl a teprve když si z ní po čase záběry pustil zrychleně, zjistil velmi zajímavou věc. Na videu se mravenci z ostrůvku přidržovali stonku rostliny a vytvářeli kolem ní věž z vlastních těl. „Měli jsme za to, že ta stavba bude statická, ale nebyla,“ říká Tovey. „Její vrchol se postupně propadal a narůstal, společně s tím, jak uvnitř a vně rotovali mravenci. Postupně tato záchranná věž narůstala a zužovala se, aby z ní s pomocí vlastních těl vybudovali stabilnější strukturu.“
Čím je taková věž z mravenčích těl vyšší, tím větší váha těl působí na mravence u její základny. Proto se tito mravenci ze spodní části přesouvají výše, zužují profil a zvyšují výšku věže. A tak pořád dokola. Systém vysoce koordinované, ale přesto zjevně neřízené práce má za výsledek záchranu celé kolonie. Schopnost mravenců odhadnout správnou limitní výšku věže a dynamiku pohybu živého ostrova však nepřestává vědce fascinovat.
reklama
