Po pravých neštovicích byl před deseti lety vymýcen i mor skotu
Generální ředitel Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) Jacques Diouf na sympoziu věnovaném eradikaci této choroby v říjnu 2010 v Římě prohlásil: "Je to poprvé, co bylo na světě eradikováno onemocnění zvířat, v lidské historii byly dosud eradikovány jen pravé neštovice." Světová organizace pro zdraví zvířat toto vymýcení poté v květnu 2011 potvrdila.
Podobně jako u pravých neštovic vedla cesta k eradikaci (eradikovat znamená zničit i s kořeny) moru skotu přes vakcinace. Od začátku 20. století byly patrné snahy vytvořit účinnou vakcínu proti moru skotu, v šedesátých letech se pak začala vakcína s virem atenuovaným v buněčných kulturách široce používat v Africe a díky tomu se podařilo mor skotu téměř vymýtil z tohoto kontinentu. Nicméně politická nestabilita, nedostatek prostředků a perzistence některých méně virulentních kmenů viru vedly v osmdesátých letech k opětovnému vzplanutí onemocnění. Vakcinace zůstala i nadále nejlepší cestou k tlumení této nákazy. V roce 1990 vyvinul americký vědec Jeffrey Marriner novou termostabilní vakcínu. K udržení její účinnosti při terénních aplikacích již nebyla potřebná lednička jako u dříve používaných termolabilních vakcín. To se ukázalo při zásazích v odlehlých a často i boji zmítaných oblastech Afriky, kde proti moru skotu působili i duchovní a vyškolení laičtí vakcinátoři, jako klíčové.
Mor skotu patří mezi historicky nejdříve známé a literárně nejobsáhleji zpracované zvířecí nákaze. Nejstarší literární záznam o moru skotu pochází z papyru nalezeného v městě Kahun ve středním Egyptě, jehož původ byl odhadnut na třetí tisíciletí před naším letopočtem. Do Evropy byl zavlečen z Asie. V dalších stoletích býval vždy mor skotu průvodním jevem asijských invazí do Evropy. Nákaza se šířila vždy od východu z oblasti Kaspického moře, nebo z ruských a maďarských stepí podél dunajského údolí na západ.
Během vlády Karla Velikého došlo v roce 809 k velkému propuknutí nákazy, během níž vyhynul na území jeho říše téměř všechen původní dobytek. Další zprávy o katastrofálním vzplanutí nákazy jsou z 10., 11., 13. a 14. století. V roce 1514 nákaza zachvátila v neobyčejně prudké formě Itálii, Německo a Francii. V 17. století během třicetileté války (1618–1648) došlo ke katastrofálnímu rozšíření moru skotu v Evropě, kdy opět téměř vyhynul veškerý domácí skot ve střední Evropě. Kulminačního bodu dosáhly morové rány v 18. století, odhaduje se, že v Evropě padlo za oběť moru během století okolo 200 milionů kusů skotu. Následkem ztrát byly hladomory. Potřeba potírat mor skotu byla bezpochyby významným faktorem při zakládání prvých veterinárních škol v Evropě. Ve dvacátém století se nákaza na evropském kontinentě vyskytovala již jen sporadicky.
Potřeba soustředění internacionálních sil k tlumení moru skotu byla podnětem ke svolání prvního mezinárodního veterinárního kongresu do Hamburku v červenci 1863. Další vzplanutí choroby v Evropě v roce 1920 vedlo k založení Mezinárodního úřadu pro nákazy v Paříži, pozdější Světová organizace pro zdraví zvířat (OIE). A v roce 1994 byl zahájen program na eradikaci moru skotu, který zaštítila právě OIE. Poslední vzplanutí moru skotu bylo zaznamenáno v Keni v roce 2001. V říjnu 2010 pak FAO prohlásila, že mor skotu byl ve světě zcela vymýcen, což 25. května 2011 potvrdila OIE.
Pravé neštovice, také černé neštovice, které jen během 20. století zahubily 300–500 milionů lidí, byly díky soustředěnému programu očkování prohlášeny WHO 8. května 1980 za zcela vymýcené.
reklama