Ptačí chřipka: co ji šíří?

Tématu ptačí chřipky se věnuje také článek Ekolistu Ptačí chřipka: noční můra drůbeže z 15.8.2007, který se zabývá vybíjením nakažených chovů.

Mají ptačí chřipku? Berneška a labuť.
Ilustrační foto: Pavel Moulis/ZO ČSOP Rokycany

Na internetových stránkách SVS se píše: „Dosud nemáme definitivní znalosti o způsobu zavlečení nákazy z Asie do Evropy, ale za nepravděpodobnější považujeme migraci volně žijících ptáků.“ Tuto informaci doplňuje mluvčí SVS Josef Duben: „Myslíme si to na základě poznatků z ostatních zemí, kde se virus vyskytuje“. Také k tomu připomíná, že u nás jsou stále nacházeni uhynulí volně žijící ptáci a to pozvolna ve směru od východu na západ.

„Je jasné, že někde v přírodě se virus vyskytuje a stále se nacházejí volně žijící ptáci, kteří na ptačí chřipku uhynuli. Nakažení ptáci buď zemřou nebo se stanou bacilonosiči. Tak se asi dostal virus ptačí chřipky z jihovýchodní Asie do Evropy,“ říká Duben. Jak ale dodává, další pravděpodobnou teorií je, že se chřipka do Evropy dostala nelegálními dovozy ptáků. „Zajímavé je, že v Německu byly zjištěny stovky nakažených divokých ptáků, ale do velkochovu se nákaza nedostala. Je vidět, že preventivní ochranná opatření v chovech mohou být účinná,“ myslí si Duben. V tom je i rozdíl oproti rozšíření kulhavky a slintavky. „Ve Velké Británii v roce 2001 chvíli trvalo, než přijali razantní zákaz přesunu veškerých zvířat. Místní veterinární správa nedokázala zabránit pohybu lidí a proto došlo k rozvlečení slintavky a kulhavky o celé Británii. Důležité je včas přijmout odpovídající veterinární opatření,“ tvrdí Duben.

Josef Holešovský, vedoucí katedry chovu zvířat a potravinářství v tropech a subtropech na České zemědělské univerzitě a bývalý ředitel SVS, píše v odborné zprávě vypracované pro organizaci Nadace na ochranu zvířat, že právě přežívající migrující kachnovití ptáci, jejichž klinické příznaky onemocnění jsou téměř nerozeznatelné, mohou šířit virus na obrovské vzdálenosti. „Předběžná biologická srovnání genových sekvencí virů ptačí chřipky izolovaných v nedávné době v Německu a u nás poukazují na jejich velmi blízkou příbuznost s viry ptačí chřipky izolovanými v Mongolsku, ruském Krasnodaru a na jižní Sibiři,“ uvádí. To podle něj dokazuje úlohu migrace ptáků v šíření chřipkové epidemie.

Ornitologové s těmito argumenty nesouhlasí, podle nich je více možností, jak mohl vir putovat. Nepřímé důkazy podle nich ve většině případů ukazují, že vir byl přenesen z chovů na volně žijící ptactvo. „Když se vir objevil v Rusku, bylo to poblíž hlavní transportní cesty, kde se převáží drůbež. V západní Africe se zase ukázalo, že se tam nelegálně pašovala drůbež z Číny,“ říká ornitolog Petr Voříšek z České ornitologické společnosti. Za většinou dosavadních výskytů viru H5N1 v chovech stál transport nakažené drůbeže a produktů z ní či nelegální obchod s volně žijícími ptáky, uvádí se v tiskové zprávě České ornitologické společnosti. Podle Josefa Dubna se zatím neprokázal žádný nelegální obchod či dovoz, jehož prostřednictvím by došlo k zavlečení ptačí chřipky. „Možná, že je to ale jen otázkou času,“ říká Duben.

Petr Voříšek se také zmiňuje o případu labutí, které chytly vir v oblasti Černého moře. „Za normálních podmínek by s tím virem daleko nedoletěly, ale do oblasti přišla studená vlna a tak se celá zimující populace labutí hnula na západ a tím pádem se to dostalo dál,“ popisuje Voříšek.

Jak se tedy dostal vir do českých chovů? Petr Voříšek zpochybňuje teorii, podle které byla zdrojem nákazy podestýlka znečištěná trusem od volně žijících ptáků. „V červnu naši ptáci prakticky nemigrují a pokud tam nákaza byla dříve, proč se to projevilo až teď? Ptáci, kteří se většinou vyskytují u stohu, jako strnad, zvonek, vrabec polní, jsou druhy, které jsou v našich podmínkách extrémně stálé, nikam nelétají a navíc to jsou pěvci, kteří tu chřipku mají spíše méně než více. Chřipka u volně žijící ptáků je spíše problémem kachen nebo labutí a přijde mi nepravděpodobné, že by se kachny nebo labutě zdržovaly ve stohu uprostřed pole.“

Další nepřímý důkaz, zpochybňující tuto teorii, je podle něj to, že všude v okolních vesnicích je plno volné domácí drůbeže. „Ta určitě přijde do kontaktu s ptáky, minimálně s vrabci, kteří se tam živí zrním. Jak to, že ani jeden z případů ptačí chřipky nebyl u malochovatelů?“, diví se Petr Voříšek.

Jako možný zdroj nákazy uvádí Petr Voříšek trus z drůbežích velkochovů, který se jako hnojivo dává nejen na pole, ale i do rybníků. Tak se podle něj může virus dostat z velkochovů mezi volně žijící ptáky, na což poukazuje i mezinárodní organizace Birdlife international. Tomu ale oponuje Josef Duben. „Kde jsou u nás chovy, z kterých by se trus nemocných ptáků dostal na pole? Jakmile se objeví podezření z nákazy, je chov okamžitě pod dohledem. Ze zasažených chovů je podestýlka a trus bezpečně odstraněn a prostředí vydesinfikováno. V evropských poměrech neexistuje, aby se z takového chovu něco vyváželo,“ tvrdí Josef Duben.

Voříšek upozorňuje i na velkochovy kachen, které jsou na českých rybnících chovány pro myslivecké účely. Tyto kachny mohou snadno přijít do kontaktu s volně žijícími vodními ptáky a je zde tedy riziko, že chované kachny nakazí volně žijící ptáky a tím dojde k dalšímu šíření. Voříšek však podotýká, že v žádném takovém chovu kachen dosud ptačí chřipka zjištěna nebyla.

Podle zprávy "Role intenzivního drůbežářského průmyslu v šíření ptačí chřipky", kterou vypracovala mezinárodní organizace pro ochranu hospodářských zvířat Compassion in World Farming (CIWF), probíhá vývoj vysoce patogenního kmenu ptačí chřipky ve velkochovech. Velkochov podle CIWF poskytuje optimální podmínky pro mutaci a přenos viru – tisíce ptáků, uzavřených pohromadě v těsném, teplém a prašném prostředí, kteří jsou vysoce náchylní k přenosu nakažlivých chorob. Svou roli hraje i méně odolný imunitní systém a vysoký stupeň genetické uniformity v populaci.

Podle této zprávy mají i divocí ptáci, domácí dvorky a farmy s výběhem svůj podíl na šíření současné epidemie, ale současná opatření prý ignorují vzrůstající důkazy o jiných a důležitějších cestách šíření viru. Směr šíření kmenu ptačí chřipky H5N1 z Číny do Evropy a Afriky spíše odpovídá hlavním obchodním trasám, než migračním tahům ptáků. Řešení proto CIWF vidí v ukončení intenzivního chovu a nastolení humánních podmínek v chovech. „Máme zdokumentováno několik případů, kdy se nízko patogenní vir změnil ve vysoce patogenní poté, co se dostal do velkochovu – Itálie 1999, Chile 2002, Nizozemí 2003 a Kanada v roce 2004,“ uvádí CIWF ve své zprávě.

Výskyt ptačí chřipky v ČR. Pro větší rozlišení klikněte na mapu. Data: Státní veterinární správa. Zveřejněno pod licencí GFDL, viz www.en.wikipedia.org/(...). Mapa ČR je převzata z www.commons.wikimedia.org/(...).
Foto: Radek Svítil, Miraceti, Tlusťa/Ekolist a Wikimedia Commons

Duben vysvětluje, proč se nákaza vyhnula malochovům. „Drůbež, která je chovaná ve výběhu, má dostatek čerstvého krmení, zejména pastvy, a je jistě ve velmi dobré kondici. Způsob jejího chovu není tak intenzivní jako ve velkochovech. Její odolnost bude přirozeně větší než u hybridů chovaných ve velkochovech. Ti jsou šlechtěni na co největší užitek a nejsou vystaveni vlivům vnějšího prostředí, kvůli čemuž jsou méně odolní než slepice z dvorku,“ říká Duben

Dita Michaličková ze Společnosti pro zvířata si myslí, že u každé vesnice a města by mohl být malochov, který by zásoboval okolí a nebyl by takovou hrozbou jako velkochov. Podle ní stačí tak sto jedinců v kurníku, který se dá přesunovat, aby se výběh mohl vyčistit. U některých velkochovů existuje podle ní i alternativní chov, kde má drůbež výběh buď přímo v hale, nebo jsou ve voliérách. „V takovém alternativním chovu, který má řekněme několik tisíc jedinců, si ptáci neudělají svou hierarchii, slabší jedinci tam trpí a je to pro ně stresující,“ namítá Dita Michaličková.

Jinak to s malochovy vidí Richard Sovják, předseda Ústřední komise pro ochranu zvířat (UKOZ) a pedagog na České zemědělské univerzitě, který je považuje za neekonomické a neschopné vyprodukovat levná vejce. Rizikový je podle něj i venkovní výběh malochovů, kde může dojít k nákaze. Jako ochranu proti nemocím se mu jeví nejlepší chov v hale na podestýlce, který rovněž odstraňuje zásadní nedostatky životních podmínek nosnic v klecovém chovu. Část povrchu podestýlky je zde perforovaná kvůli sběru trusu a v hale jsou rozmístěny hnízda pro sběr vajec. Také brojleři se chovají na podestýlce a jejich počet je omezen hmotnostně 33 kg na m2.

Ve velkochovech už podle Sovjáka zbývá jen devět farem s klasickými klecemi, ostatní už mají tak zvané obohacené klece. Ty oproti současným klecím nabízejí slepicím o něco větší prostor, bidýlko a možnost broušení drápů. Obohacené klece budou povinné pro všechny chovatele od roku 2012.