SciCornwall: Vápenec by mohl snížit množství CO2 v mořské vodě
 |
|
|
Vápenec by mohl snížit koncentraci škodlivého oxidu uhličitého v oceánech.
Licence: Volné dílo (public domain)
|
|
| Foto: James Walter/NOAA |
Společnost Shell projekt zaujal natolik, že se rozhodla financovat výzkum jeho ekonomické proveditelnosti. „Myslíme si, že je to slibný nápad, řekl Gilles Bertherin, koordinátor projektu na straně Shell. Přínos pro životní prostředí by mohl být veliký – přidáváním hydroxidu vápenatého do mořské vody by se zmírnilo okyselování oceánů.“
Pokud přidáme vápenec do mořské vody, zvýší se její zásaditost, posílí se schopnost vody vstřebávat CO2 ze vzduchu a sníží se její skon k jeho zpětnému uvolňování.
Nápad se zrodil asi před šesti lety, ale kvůli vysokým nákladům a množství uvolněného CO2 během procesu získávání jej nebylo možné realizovat.
Tim Kruger, podnikový poradce londýnské firmy Corven stojí za opětovným vzkříšením projektu. Podle něj by bylo možné plán realizovat v regionech, kde je levný a dostupný vápenec.
Kruger řekl: „Existuje mnoho takových míst. Například Nullarbor Plain v Austrálii by se mohl stát první lokací, protože se zde nachází naleziště vápence o rozloze deset tisíc kilometrů čtverečních a asi 20 MJ/m2 solárního záření denně.“
Při procesu získávání vápence se tvoří CO2, ale po přidání vápence do mořské vody se jej absorbuje dvojnásobek. Podle Krugera by touto metodou bylo možné snížit množství CO2 na úroveň doby před průmyslovou revolucí.
Oceány jsou největšími pohlcovači uhlíku, každoročně jej absorbují 2 miliony tun. Zvýšením schopnosti uhlík vstřebávat o pouhých několik procent, by mohlo dojít k dramatickému snížení množství absorbovaného CO2 z atmosféry.
Podle článku Lime In Seawater May Reduce CO2 To Pre-Industrial Days vydaného na serveru Scicornwall.com dne 21. července 2009.
reklama
Online diskuse
Zvýšenie pH morskej vody - 10. 8. 2009 - FrantišekSypanie vápenca do morskej vody - ako sa to v predmetnom článku "mihlo" - by mohlo mať praktický zmysel jedine z hľadiska znižovania kyslosti morskej vody. Pretože sú tam v značnom množstve obsiahnuté dobre rozpustné chloridy - KCl, NaCl - tento vápenec by prednostne reagoval s prítomnými rozpustnými síranmi kovov na málo rozpustný síran vápenatý (sadrovec), ktorý by sa vyzrážal. Kovy vytesnené zo svojho síranu (napr. železo) by zreagovali s uhličitanovým aniónom na príslušný uhličitan (železo na nerozpustný uhličitan železnatý - limonit, chudobná železná ruda) a tiež by sa vyzrážali. Keďže kyselina sírová je podstatne silnejšia ako kyselina chlorovodíková (tiež však "silná" anorganická kyselina) alebo kyselina uhličitá (veľmi slabá kyselina), vždy dôjde k podobným reakciám namiesto vzniku hydrouhličitanu vápenatého, ak sa vo vode vyskytne nejaký rozpustený síran. Je však zaujímavé, že v prítomnosti kyseliny uhličitej (rozumej v prítomnosti oxidu uhličitého vo vode) vzniká hydrosíran vápenatý, ktorého rozpustnosť vo vode je oproti rozpustnosti síranu vápenatého podstatne vyššia.Záver: Sypanie (jemne mletého) vápenca do morskej vody by malo význam predovšetkým z hľadiska znižovania kyslosti morskej vody, ktorá by bola spôsobená znečistením rozpustnými síranmi kovov (a prípadne ohrozovala koralové útesy). Reakciou by vznikli málo rozpustný sadrovec (síran vápenatý) a málo rozpustné uhličitany kovov, tzn. vyzrážali by sa a usadili na dne. Na bilancii oxidu uhličitého by sa nič nezmenilo, akurát by sa namiesto s vápnikom zviazal s kovom zo síranu (skoro všetky sírany sú vo vode rozpustné) a, ak bol predtým "uväznený" vo vápenci, bol by potom "uväznený" napr. v limonite. |
