Tanzánie přechází k nízkouhlíkové ekonomice

Žijí v jednoduchých stavbách a vaří na ohništi s použitím dřevěného uhlí. V domě se pak skoro nedá dýchat a znečištěný vzduch způsobuje mnoha tanzanským ženám zarudlé skvrny v očním bělmu. V zemědělských oblastech jsou pověry na denním pořádku a vzdělání na špatné úrovni, tyto ženy tedy mohou být odsouzeny jako čarodějnice a brutálně zavražděny rozezlenými sousedy.

I v Tanzánii začíná vaření nejčastěji na tržišti. Trh Tengeru nedaleko města Arusha. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic
Foto: Fanny Schertzer /Wikimedia Commons

Obdobné praktiky nejsou neobvyklé. Ale mnohem horším zabijákem je neviditelný jed, který způsobuje zarudnutí očí – toxické znečištění vzduchu, kterému je vystavena většina žen a dětí každý den. Světová zdravotnická organizace (The World Health Organisation, WHO) charakterizovala takto znečištěný vzduch jako větší hrozbu než TBC nebo malárie. V rozvojových zemích peníze na zlepšení podmínek při vaření prostě nejsou, napsal deník Independent.

Hledání ekonomičtějších a ekologičtějších kamen naštěstí přineslo alternativy, které jsou šetrnější k plicím a očím.

Třicetiletá Furaha Johnhaule vyměnila své klasické ohniště za opětovně použitelná kovová kamna v roce 2007. Tradiční ohniště sestává ze tří kamenů umístěných do kruhu na zemi tak, aby na ně bylo možné položit hrnec. Furaha měla bolesti v oblasti hrudníku a silný kašel. Její oči byly zarudlé a zanícené. Po půl roce s novými kamny je její zdravotní stav mnohem lepší. Snížila výdaje za dřevěné uhlí a může vařit rychleji než dříve.

Furaha žije se svým manželem a dvěma dětmi v cihlovém domě. Jako většina místních rodin vaří ve zvláštním přístřešku venku. Nová kamna si pořídila u místního kováře Kisanganiho, který si všiml, že použitím pilin namísto dřevěného uhlí se při vaření významně snižuje množství kouře.

Kamna jsou vyrobená z kovových plátů. Piliny nebo jiné zemědělské odpady jsou pak používány jako palivo. „Sledoval jsem truhláře, jak vyhazují piliny,“ říká Reuben Mtitu, jehož děda založil kovářskou dílnu, kterou dnes spravuje, aby tak poskytl místním mladým lidem kvalifikaci a zaměstnání. „Zajímalo mne, proč jich vyhazují tolik, a začal jsem přemýšlet, jak by je bylo možné využít pro dobrou věc.“

Furaha sbírá piliny z místní drtičky dříví a plní jimi svá kamna dvakrát denně. Kováři od Kisanganiho již prodali 3 500 kamen, poté co jim byla udělena cena Ashden Awards a získali tak finanční prostředky od britských organizací prosazujících obnovitelnou energii, díky nimž mohli rozšířit výrobu.

„Lidi v komunitě jsme přesvědčili, když jsme jim vysvětlili, jak mohou s novými kamny ušetřit. Lidé se pak na kamna upozorňují mezi sebou navzájem,“ vysvětlil Mtitu.

Podle článku Sophie Morrisové zveřejněného 30. ledna 2008 na stránkách deníku The Independent

---

reklama

---