The Guardian: Šest stupňů ke katastrofě
Období permu, před 268 až 251 milionem let, nebylo donedávna jasně určeno, protože vědcům chyběly přesné geologické údaje. Teprve před třemi lety se paleontologové shodli na konečném datu, což umožnilo nastartovat rozsáhlá zkoumání hornin v nejrůznějších částech světa. Když se vědci zaměřili na tento výsek historie, jejich zkoumání přinesla překvapivý výsledek. Všechny horniny z Číny, Jihoafrické republiky, Austrálie, Grónska a Ruska vykázaly stejné stopy událostí, které se neodehrály pozvolna ale naopak velmi rychle. Tyto změny na geologickém materiálu prokazují, že došlo k procesům, které málem zničily veškerý život na Zemi. Podle Michaela Bentona lidstvo svojí aktivitou napodobuje stejné procesy, které vedly až k rozsáhlé přírodní katastrofě.
Podle mořských sedimentů z konce permu se odehrály dvě náhlé změny. Zaprvé červené, zelené či šedé horniny, vzniklé za přítomnosti kyslíku, byly náhle nahrazeny černým bahnem, které dokládá prudký pokles koncentrace kyslíku v atmosféře. Zároveň došlo k okamžité změně v poměru izotopů uhlíku v usazeninách, z čehož vyplývá, že se radikálně změnila koncentrace plynů v atmosféře. Stejně dramatické změny nastaly i na souši, kde období vápencových hornin vystřídalo moře oblázků a balvanů. Geologické změny však nejsou zdaleka tak hrozivé jako to, co se stalo se zvířaty a rostlinami.
Perm byl jedním z nejrozmanitějších období života na Zemi. V krajině pokryté lesy se proháněli jak býložravci, tak jejich masožraví lovci, moře bylo plné korálových útesů i nejrůznějších druhů ryb a korýšů. A najednou na planetě nebylo nic, fosilní zbytky ukazují, jak blízko byl život úplnému vyhynutí. Kolem 90 % druhů náhle zmizelo a neobjevilo se několik milionů let. Jediní, kdo přežili, byli vodní živočichové, kteří nepotřebovali ke svému životu téměř žádný kyslík. Ekosystém planety se jen velmi pomalu obnovoval, první korály se objevily po 10 milionech let, celková biodiversita se v celé šíři obnovila po 150 milionech let.
Podle vědeckých zkoumání z devadesátých let je velmi pravděpodobné, že katastrofální změny v životě planety Země způsobila série obrovských sopečných erupcí na Sibiři. Podle posledních poznatků k hlavním erupcím došlo před 251 miliony let, přesně v době, kdy život na planetě téměř skončil. Při sopečné činnosti se uvolnilo množství oxidu siřičitého a oxidu uhličitého. Kysličník uhličitý nastartoval skleníkový efekt, v jehož důsledku došlo k ohřátí natolik vysokému, že začal tát velmi koncentrovaný zmrzlý plyn, hydrát metanu, který je uložen ve vrstvách v polárních mořích. Uvolněním tohoto plynu do atmosféry se vysvětluje náhlý vzrůst koncentrace izotopů uhlíku. Metan způsobuje skleníkový efekt ještě daleko silnější než oxid uhličitý. Kvůli klimatickým změnám, včetně silných kyselých dešťů, došlo k vyhynutí celé zemské flóry. Nedostatek potravy vyhubil téměř veškerá zvířata. Kvůli většímu množství vody v oceánech došlo ke zpomalení mořských proudů a k nižšímu zásobování kyslíkem pro vodní rostliny. Na souši došlo v důsledku vyhynutí rostlinstva k rozsáhlým erozím.
Podle změn v podílu izotopů kyslíku došlo na Zemi k oteplení o pouhých šest stupňů Celsia. Podle nejvyšších odhadů odborníků OSN, kteří se sešli v Mezivládním panelu pro klimatické změny (IPCC), má dojít k oteplení zemského povrchu o šest stupňů do roku 2100. Vědecká konference, která se minulý měsíc konala v Berlíně, dospěla k závěru, že hodnocení IPCC je podceněné, a předpokládá, že do roku 2100 by mohlo dojít k oteplenízemského povrchu až o 7-10 stupňů. V těchto úvahách však není započtená možnost roztaní ložisek metanu v polárních mořích.
Podle článku George MonbiotaThe Guardian 01. 07. 2003.
reklama
