Třeboňsko je zemí vody a ptáků
CHKO Třeboňsko znají turisté především z posedu v kánoi a z povalování na březích rybníků či štěrkových jezer. Na orosených, popelem čpících tábořištích se pravidelně každé letní ráno, především na počátku července, probouzejí zmuchlaní vodáci. Jejich: „Ahóóój“ pak celý den rezonuje zarostlými meandry Lužnice. Loď není pro putování Třeboňskem špatný nápad, protože se na ní dostanete i do některých tzv. Ramsarských lokalit, tedy do míst, která byla zařazena na seznam mokřadů mezinárodního významu chráněných Ramsarskou konvencí. Ta přitom patří k nejcennějším partiím celé oblasti. Pokud se při sjíždění Lužnice rozhodnete pro Starou řeku, podíváte se třeba do Národní přírodní rezervace Stará řeka, rozsáhlého území plného meandrů a slepých ramen, kde se nacházejí zbytky původního tvrdého luhu a kde žijí vydry říční. Vydáte-li se Novou řekou, proplujete rezervací Novořecké močály, pravidelně přeplavovanými bažinami, které vznikly v důsledku výstavby největšího českého rybníka, Rožmberka. Z lodí byste ovšem v těchto končinách vůbec neměli vystupovat, jinak si říkáte o pokárání od bdělých ochranářů.
Putování po vodě má své kouzlo, s kolem si ale přece jen dopřejete lepší podívanou. Sice asi poznáte míň nových kamarádů, zato si častěji vychutnáte tichou, uvolněnou, samotářskou radost při pozorování volavek či ondater. Tedy pokud občas zastavíte. Přímo k tomu láká dobře vyznačená, téměř čtyřicetikilometrová cyklistická stezka „Okolo Třeboně“. Po poctivém prostudování jejích víc než dvaceti informačních tabulí budete o mnoho chytřejší, není však od věci sem tam ze stezky odbočit, abyste toho nevěděli až moc a nezapomněli se také dívat vlastníma očima. Ochranářům dle slov Josefa Hláska, vedoucího Správy CHKO Třeboňsko, na jakékoli pevné cestě nevadíte, ba dokonce vás prý rádi uvidí. Jen nesmíte vjet na povalové chodníky. „Tam cyklistům vjezd zamezujeme, protože chodníky ničí,“ říká. Jeden takový vede kolem rybníka Svět a přes zákaz vjezdu dostával od cykloturistů pěkně zabrat. Nyní už se podle vzoru okouknutého ve Švédsku dělají chodníky rafinovaněji. „Když po něm jedete, bezpečně vám do něj zapadne kolo,“ vysvětluje pan Hlásek. „Je to pohodlnější pro údržbu i opravu, ty předtím byly neustále rozbité.“
Rybník Svět, který byl původně kvůli potížím při výstavbě nazván Nevděk, je první zastávkou výše zmíněné cyklostezky. O kus dál si můžete prohlédnout rašeliniště, z jehož části se těží rašelina pro potřeby lázní. Pokud ovšem patříte mezi skutečné fanoušky flóry a fauny rašelinišť, pak si udělejte výlet do Národní přírodní rezervace Červené blato, kde vás naučná stezka provede (pěšky) jednou z nejvzácnějších oblastí Třeboňska. Obdivovat tu můžete třeba masožravou květinu rosnatku okrouhlolistou nebo původní porosty borovice blatky.
Stezka od rašeliniště pokračuje k můstku přes Zlatou stoku. Tento jedinečný, víc než 40 kilometrů dlouhý, středověký vodní kanál propojuje Lužnici s četnými rybníky a napájí je vodou. Travnaté břehy Zlaté stoky (nazvané podle užitku, který přinášela) tady, v obklopení jehličnatými lesy, vytvářejí jedno z nejhezčích míst celé cyklostezky.
Nedaleko se rozkládá přírodní památka Soví les, v němž hnízdí relativně hodně vzácných ptáků včetně sov. Se sovami pálenými to ovšem na Třeboňsku v současné době vypadá bledě, protože je podle pana Hláska zřejmě zlikvidovaly kuny skalní. Podobný osud asi potkal i sýčky. Jiné sovy už jsou na tom lépe. „Kulíšek je na Třeboňsku poměrně běžný,“ tvrdí Josef Hlásek. „Žije tu také několik párů výra velkého,“ vypočítává dál, „kalous ušatý, puštík obecný a sýc rousný tady také jsou, a když se přemnoží hraboši, objeví se tu občas také kalous pustovka.“ Celkem na Třeboňsku hnízdí na 170 druhů ptáků.
Dalším velkým tahákem na trase je Chlumecká rybniční soustava. Pomalou jízdu po úzké hrázi mezi nedozírnými vodními plochami je těžké vůbec k něčemu přirovnávat. Přímo se pak nabízí pokračovat dál po statnými dubisky lemované hrázi mezi Novořeckými močály a Starou řekou. Zatočit se potom dá k rybníku Ženich, který na svých ostrovech hostí kolonii kormoránů velkých.
Podobný zážitek jako soustava Chlumecká nabízí i soustava Nadějská, jejíž zákoutí jsou díky menší velikosti rybníků ještě romantičtější. Cyklistika je tu ovšem trochu náročnější. Na cestě podél rybníku Naděje se totiž válí polámané stromy, přes které se musí kolo přenášet. Pokud s vámi navíc jede přítelkyně, s níž jste se dosud nestihli pohádat a hodláte ji tedy za kládu dostat také, docela si zacvičíte. Odměna přijde vzápětí. Hlasitým křikem se hlásí hnízdní kolonie racků chechtavých na rybníku Rod. Půvabnou atmosféru trochu kazí, ostatně jako na mnoha a mnoha dalších rybnících, betonové manipulační plato a ocelové silo na krmivo. Necitlivě narušují ráz krajiny, přitom na některých rybnících jsou k vidění úhledné boudy. „Dřív tu na krmení boudy opravdu byly,“ přitaká Josef Hlásek. „Ale rybáři je nemají rádi, protože je neustále někdo vykrádá,“ vysvětluje nástup a výhody kovových monster.
Další atrakce čeká několik kilometrů severně od Rodu. Kolem pěti oddělených štěrkových jezer tu vznikla naučná stezka „Veselské pískovny“, která vám dá opět nahlédnout do tajů přírodních procesů. Pískovny jsou ovšem populární nikoli kvůli ledňáčkovi, dudkovi nebo moudivláčkovi, které tu můžete zahlédnout, ale díky báječnému koupání. Písčité pláže jsou v parné dny obsypány lidmi, a jejich návštěvu je proto vhodnější odložit na pozdní odpoledne. Svá tempa pak kroužíte ve zklidněné atmosféře, přičemž vaše sváteční rozpoložení ještě umocňuje oranžový sluneční kotouč, který se pomalu sklání k věži veselského kostela.
Štěrková jezera u Veselí nad Lužnicí vznikla těžbou štěrkopísku až v druhé polovině minulého století. A podobně kulturní, od raného středověku postupně kolonizovanou krajinou je vlastně téměř celé Třeboňsko. Z původních lesů a močálů tu vznikla mozaika polí, lesů, rybníků, lidských sídel, luk a vodních toků. V přímé závislosti na činnosti člověka se tu měnil i výskyt živočišných a rostlinných druhů. Jeden ze současných symbolů oblasti, orel mořský, z Třeboňska na konci 19. století zcela vymizel. Díky ochranářům se ale před 15ti lety zdařil jeho návrat do zdejší přírody a dnes není nezvyklé ho tu, převážně v zimě, spatřit. V létě, kdy méně přeletuje, je to náhoda, ale stává se to. Můžete pak dopadnout třeba jako autor reportáže a ze setkání s orlem si nakonec odnést směs pocitů, kolísající mezi fascinací zážitkem a mrzutostí z pozorovatelského faux pas.
Vykračujete si takhle po úzké boční hrázi jednoho z rybníků a najednou se z dubu přímo před vámi ozve hlasité pískání a štěkavé kakaka. Vzápětí se ze stromu zvedne ještě tmavý, mladý orel mořský. Překvapením začnete zmatkovat. Orel mezitím uletí. Z dubu se ovšem znovu ozve kliklikli. Tam musí být ještě jeden! Snažíte se pozorně prohlédnout strom. Nic už ale neslyšíte a v koruně dubu taky nic nevidíte, takže usoudíte, že se vám ten druhý hlas zdál. Jdete dál, a vtom to přijde. Na větvi přibližně 10 metrů od vaší hlavy se vykloní obrovský dospělý orel a roztáhne křídla. Jste uneseni jeho krásou, zároveň ale máte pocit, jako by na vás ze stromu padalo divoké prase. Chvilinku si koukáte do očí, pak se orel spustí z větve dolů, nabere do křídel vzduch a zmizí. Hořkost z toho, jak jste ho hloupě vyplašili, v sobě cítíte ještě dlouho potom.
Právě před pětadvaceti lety bylo Třeboňsko zařazeno do sítě biosférických rezervací UNESCO. Ať už se člověk na svém bicyklu zakrojí mezi zlatavé lány pšenice, bude se prohánět mezi hladinami rybníků nebo se nechá překvapit majestátním dravcem, při troše snahy nemůže jeho návštěvy litovat.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Foto: Jan Stejskal/EkoList
CHKO Třeboňsko se věnujeme také v rozhovoru s vedoucím Správy CHKO, Josefem Hláskem. Čtěte zde.
reklama
