Uprostřed pouliční války
Všichni to věděli. Demonstranti chtějí dobýt Kongresové centrum. V den D, 26. září, nikdo, ani sami organizátoři, do poslední chvíle nevěděl, jakým způsobem toho chtějí dosáhnout, když bankéře v jejich sídle střeží celé kordony policistů.
Plán demonstrantů se začal vyjasňovat krátce po poledni, kdy se protestující rozdělili do tří průvodů, označených jako modrý, růžový a žlutý. Všechny se vydaly pokořit Kongresové centrum.
Náhodně jsem si vybrala tzv. "blue march", modrý průvod, a začlenila se do davu. Je po třinácté hodině, kolem mě pochodují hlavně Italové, Němci a nečekaně mnoho Čechů. Na první pohled ale vypadají všichni podobně, ze všech hlav koukají jen oči, zbytek hlavy mají zakrytý buď kuklami nebo kapucí a šátkem. Někteří mají na rukou kožené rukavice i přesto, že slunce svítí o sto šest, mnoho z nich si nese metrové dřevěné hranoly, ale nezdá se mi, že by šli na baseball. Jsou mezi nimi i tací, kteří vypadají mírumilovně. Květinové věnečky na hlavách nebo zamilované dvojice. Jedna taková přede mnou je ale terčem ostatních: "Hele, vole, vypadáš, že jdeš spíš na milostnou procházku než do bitvy." "To taky jo, chci těm teploušskejm bankéřům ukázat, jak má vypadat milostnej život", odpoví zakuklený mladík.
V čele průvodu vyhrává kapela, její tóny ale zanikají v řevu demonstrantů: "Internazionalle solidarität!" Čím více se blížíme ke Kongresovému centru, tím víc se igelitové tašky z Tesca začínají plnit dlažebními kostkami. Na konci ulice Na Bučance už stojí sešikovaný kordon policistů v bílých přilbách. Za nimi je vidět obrněný transportér a vodní dělo. Demonstranti se s řevem rozbíhají přímo na ně. Někteří z nich uhýbají ze silnice a derou se do kopce mezi stromy, aby se tak dostali k plotu, za nímž stojí jejich cíl. Přidávám se k nim, nakonec mě dva z nich vytáhnou na červenočerném anarchistickém praporu.
Krátce po třinácté hodině začínají mezi policisty dopadat první zápalné lahve. Vypuká velký požár. Najíždí auto s vodním dělem, ale používá ho k hašení požárů. Zatím. Během okamžiku se ale policisté ocitají v palbě dlažebních kostek. Policisté bez štítů za velkého jásotu "vrhačů" utíkají. Rozhodně se ale nevzdávají a nasazují vodní děla, zatím ale jen na deset procent výkonu. Nezdá se však, že voda by odpůrcům nějak vadila, hází hranoly, kameny, cihly, vše co jim přijde pod ruku slouží jako útočná zbraň. Za volání "My vám to nandáme, hajzlové!" skupina asi deseti Čechů rozbíjí cihlovou zeď, aby získala další střelivo, pohotové Italky je v taškách odnášejí na bitevní pole. Internacionale solidarite..., říkám si. Policisté zatím stojí na místě, snaží se demonstranty zatlačit pomocí granátů se slzným plynem, kombinují to s vodními děly. Vybavení demonstranté nasazují plynové masky a bojují dál. Jejich agresivita se stupňuje, jde z nich strach. Raději si sundávám novinářskou vestu.
Potřebuji být nenápadná, někteří totiž mizí v jakémsi tunelu, v domnění, že jde o nějakou samostatně operující skupinku, se vmísím mezi ně. Tunel je však ukončen kovovou mříží, za níž jsou narovnány pytle s pískem a pochodují tam dva policisté. Jsou vděčným cílem demonstrantů. Od mříží se odráží jedna kostka za druhou, občas nějaká prolétne. "Pojď, jdem je provokovat", domlouvají se dvě asi šestnáctileté dívky. "Pojď taky", vyzývají mě ke spolupráci. S díky odmítám.
Všude kolem vybuchují granáty se slzným plynem což připomíná zvuk střelby. Do toho stříkají vodní děla. Všude je křik, jsou první ranění. Přímo přede mnou krvácí dívka zasažená dlažební kostkou, není jediná. Slzného plynu je všude tolik, že se všichni musí stáhnout. Krátká pauza k načerpání nových sil. Vedle mě se baví tři zakuklenci. Česky, ale s moravským přízvukem. "Odkud jste?", začínám nenápadně rozhovor. "Z Brna, vzali jsme si na to dovolenou." "Co se teď bude dít?", snažím se dozvědět zasvěcené informace. "Propukne gerilová válka, to je jasný, ale to zdrhej." Nedá mi to, abych se nezeptala, proč tady vlastně jsou. "Hele my nejsme žádný komunisti ani ochránci želv, my jsme prostě vyznavači absolutní svobody, to znamená dělat jen to, co právě chceme." "Včetně násilí?" ptám se já. "Násilí? Ne, to my nepoužíváme", odpoví mi jeden z nich a na důkaz toho odhazuje železnou tyč. Ještě se stihnu dozvědět, že žádné vůdce nemají, nikoho neposlouchají, "lidi z INPEGu jsou kreténi" a "Dvorská je kráva" (Alice Dvorská je jedna z mluvčích INPEG - pozn. red.).
Jeden jménem Jakub se neustále mobilem domlouvá s kamarády na Nuselském mostě, pak si nasadí plynovou masku a jde do boje. "Kdybys tak ale věděla, co jsme zač...", ozve se zpod Jakubovy masky. Mezitím se rozhořela další bitva, několik demonstrantů před sebou nese obří plechy jako ochranné štíty, některým se dokonce podaří ukořistit policejní štíty.
Z redakce mi volají, že jeden z mých kolegů, Jan Bouchal, byl právě zatčen. Raději si nasazuji rudou novinářskou vestu. Obrněné trasportéry se rozjíždějí, všude je slzný plyn, chci fotit, ale nic nevidím, z očí mi tečou potoky slz, strašně to pálí. Jeden z demonstrantů mi oči vyplachuje, za což jsem mu nesmírně vděčná. Nastává hrozný zmatek, policisté se rozeběhli dopředu. Všichni zbrkle utíkají, všude je hrozný zmatek. Jen se neopozdit...
Teď jsem jedna z davu, novinář nenovinář. Policisté se zastavují. Toho zakuklenci využívají, rvou zábradlí, plechové ploty podpírají dopravními značkami. Za své berou lavičky a větve stromů, budou dobrým palivem. Sleduji klečícího Itala, v ruce má dláto a vyrejpává jednu dlažební kostku za druhou. Počítám to. Za minutu jich má šedesát.
Opět nový běh, policisté se blíží, demonstranti se rozdělují, nemají žádné vedení. Část už je na Výtoni pod železniční tratí, zastavují projíždějící BMW, obstoupí ho, řidiči se nesmírně klepou ruce a po obličeji mu začínají stékat čůrky potu. Po deseti minutách ho ale propouštějí. Později jedoucí žlutý mercedes ale už takové štěstí nemá. Jeho majitel o něm ale mluvit může, dovolí mu auto opustit. Za chvíli už převrácený mercedes končí v plamenech. V zabarikádované ulici se bojuje. Pobíhá tu i jakási Britka a všechny vyzývá: "No violence, please!" "To bych ti tak musel rozumět!" odpoví jí mladík s helmou na hlavě. Než se vydají zaútočit na bankéřské sídlo z jiné strany, stihnou ještě obsadit železniční trať a hodit si pár kostek na projíždějící vlak. Pak nastává ticho přerušované jen houkáním hasičů a sanitek.
reklama
