V Haagu půjde především o mezinárodní emisní spolupráci
Především by se mělo jednat o třech nezávislých mechanismech, které byly deklarovány Kjótským protokolem. Jde o tzv. mechanismus čistého rozvoje (clean development mechanism, CDM), společně zaváděná opatření (joint implementation, JI) a o tzv. obchod s emisemi (emissions trading, ET). Důležitost těchto mechanismů spočívá v tom, že umožňují snižovat emise na základě bilaterální nebo multilaterální mezinárodní spolupráce, a to buď společně realizovanými projekty, nebo mezinárodním obchodováním s emisemi. Protokol totiž umožňuje vytvářet na základě jednotlivých projektů emisní kredity a s těmi obchodovat. V praxi to znamená, že průmyslově rozvinuté země se mohou na plnění svého národního emisního limitu podílet i účastí na projektech zaměřených na redukci emisí skleníkových plynů v rozvojových zemích.
Text schválený v Kjótu však přesně neurčuje, jak by taková praxe měla skutečně probíhat. "V Haagu se proto musí rozhodnout o roli určitých institucí a společností a o účetních pravidlech v otázce přidělování kreditů," píše se dále ve zmíněném tiskovém prohlášení. Zvažuje se, že plejádou projektů, které budou založeny na principu obchodování s emisemi, bude disponovat tzv. Carbon Investment Fund, jehož správcem je Světová banka. V případě CDM a JI se navíc musí vypracovat kritéria pro určitou projektovou způsobilost a stanovit podmínky pro určení míry prospěšnosti každého projektu v rámci redukce emisí.
Krizovým bodem je v případě těchto mechanismů určení, kolik emisních kreditů mohou jednotlivé země "vyobchodovat". Základní podmínku, byť neurčitou, stanovuje už Kjótský protokol, který říká, že toto emisní obchodování může být využíváno jen jako doplněk k domácím akcím. Některé vlády se proto dožadují, aby bylo konkrétním číslem stanoveno maximum, kolik kreditů lze z emisních projektů získat. Jiné země se však určení tohoto stropu brání. Navíc Rusko a Ukrajina argumentují tím, že země, které budou obchodovat s emisními kredity, přestanou vyvíjet tlak na domácí redukci emisí a na veškeré změny v jejich vlastním dlouhodobém emisním trendu.
Důležitým bodem haagské konference bude také otázka do jaké míry mohou země využívat pro splnění svých emisních cílů investice do tzv. "propadů" ("sinks", což se někdy překládá také jako "ponory", "absorbéry" či v mezinárodním žargonu LULUCF). "Propady" jsou jakýmisi pohlcovači uhlíku na zemském povrchu, počítáme mezi ně živé organismy, půdu a oceány. Všechny suchozemské organické propady pohltí ročně kolem 102 gigatun (Gt) uhlíku ve formě CO2 spotřebovaného fotosyntetickou asimilací (produkcí organických molekul z CO2 a vody za spoluúčasti slunečního záření). Toto množství představuje přibližně 14 % celkového atmosférického uhlíku. Dýcháním těchto organismů, tedy produkcí CO2 se však necelá polovina takto vstřebaného uhlíku do atmosféry vrací. Podobně oceány odčerpají rovněž na základě chemických a biologických dějů z atmosféry 92 Gt uhlíku, přičemž plných 90 Gt zase povrchové vrstvy vody do atmosféry vrátí.
Pro některé země by výsadba nových lesů mohla být levnější než redukce průmyslových emisí. "Protože je těžké odhadnout, kolik daný strom nebo les pohlcuje uhlíku, je na haagském setkání, aby iniciovalo vytvoření pečlivého systému, který toto bude určovat," uvádí tiskové prohlášení k cílům COP6. Také je potřeba jasně definovat, co se mezi ponory počítá, nebo bude složité určit, co je přirozeným absorbérem a co je propadem vzniklým záměrně lidskou aktivitou. V Haagu by se také mělo rozhodnout, zda se budou udělovat emisní kredity i za projekty na propadech nelesového charakteru (zemědělství).
V neposlední řadě bude jedním z cílů COP6 nastartovat spolupráci mezi státy severní a jižní polokoule, tedy mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Od Haagu se v tomto směru především čeká vytvoření základů pro finanční a technologickou mezinárodní spolupráci.
Počínaje pondělkem čeká na ministry a diplomaty sto šedesáti vlád světa celkem dvanáct konferenčních dnů.
reklama
