Vesmír: Neolit skončil, zapomeňte!

Expanze přece znamená úspěch. V důsledku změn podmínek života jeden rostlinný druh prosperuje a rozrůstá se, a to na úkor jiného. Neúspěšné druhy se naopak stávají ustupujícími, vzácnými a vymírajícími. Je správné mizející vegetaci bránit, ale musíme si uvědomit, že expanze jako nutná součást vegetačních dějin posouvají vývoj krajiny dál, jsou motorem jejího vývoje.

Krajina se vyvíjí neustále, není to výmysl moderní doby. Ostatně i krajina, kterou známe a kterou se vehementně snažíme udržet ve stávajícím stavu, vznikla jako výsledek expanzí apofytů. Např. vznik rybníků byl přece velmi závažným zásahem do krajiny.

V historii krajiny nalezneme tři zásadní období změn. Tím prvním je neolit (v Čechách spíše až eneolit, po roce 4000 př. n. l.), ve kterém vznikala pole. Druhá vlna změn zasáhla naše území zhruba ve 13. století, kdy vznikla zemědělská krajina parkového rázu. Třetí přelomové období zažíváme v současné době.

Z toho plyne, že nezažíváme nic nového. Krajina se musí vyvíjet. Období klidu se střídá s obdobím změn, dynamiky. A protože k té změně došlo hlavně v průběhu druhé poloviny 20. století, žijeme dnes v dynamické fázi.

Změny krajiny, které prožíváme jsou zásadní. Podle britského historika E. Hobsbawma končí neolitický, tzn. zemědělský pohled na krajinu. Dvacáté století znamená radikální posun a přelom. V době „globální vesnice“ se příroda-živitelka změnila v přírodu-jeviště, na kterém inscenujeme naše aktivity.

Přesto se tato doba vyznačuje některými charakteristikami, které vypovídají mnohé o nás i o našem vztahu k přírodě a krajině. Kromě často zmiňovaného globálního oteplení je to i eutrofizace dusíkem a fosforem, zvýšená role disturbancí a migrací. Migrace se již neomezují vzdáleností, běžný je přesun až na úrovni kontinentu. Dalším znakem je mizení člověka z přírody, přestože její podoba je výsledkem lidské aktivity. Lidstvo disponuje vyspělou technikou, stejný objem půdy obhospodařuje mnohem méně zemědělců, polní krajina se vylidňuje. Člověk je přítomen jen virtuálně, prostřednictvím důsledků svých činností.

Krajina naší doby se stává syntetickou. Člověk se nespokojí jen se zásahy do vzhledu krajiny, ale ovlivňuje i genetickou výbavu druhů, tvoří umělé živočišné a rostlinné druhy (šlechtění) i umělou krajinu (skanzeny). Na druhé straně ale člověk rituálním způsobem brání zachování přírody.

Převládajícím typem krajiny je periferie města. Zahrnuje totiž všechny typy krajiny - město s průmyslovými komplexy, polnosti i parky a také poměštělé vesnice. Přestává být hranicí venkov-město a stává se centrálním typem krajiny.

Podle článku Jiřího Sádla a Petra Pokorného, Vesmír 7, r. 83 (134), 2004, s. 398-403