Větrníky v krajině: Hrůzostrašné vertikály
 |
|
| Ramzová. | |
| Foto: Jan Storch |
Podporou větrné energie je obecně známé Hnutí Duha. Na svých internetových stránkách uvádí, že hyzdění krajiny větrnými elektrárnami patří spíš mezi pověry. Umístění větrných elektráren do krajiny prý musíme vnímat v kontextu. Daleko větší vliv na krajinný ráz mají podle Hnutí Duha velké uhelné a jaderné elektrárny, ať už samy o sobě nebo svými dopady, například rozsáhlou těžbou hnědého uhlí či kyselými dešti ze spalování. Petr Holub, vedoucí energetického programu Hnutí Duha, říká, že někomu se větrníky líbí, někomu ne, je to subjektivní záležitost. „Harmonická krajina, jak ji vnímáme, je založena na rovnováze působení člověka a přírody. A větrná elektrárna je často hodnocena jako moderní prvek, který krajinu oživuje: symbol čisté, nevyčerpatelné a dynamické energie větru,“ tvrdí Holub. Připouští ale, že jsou místa, kde by z hlediska ochrany krajinného rázu elektrárny stát neměly, například na významných poutních místech. Při vytipovávání těchto lokalit je podle něj nejlepší vycházet ze znalostí místních lidí.
Místní lidé, kteří se zajímají o krajinu, jsou ovšem obvykle proti výstavbě větrných elektráren. Píše o tom i Josef Štekl, propagátor větrné energetiky, v publikaci Obnovitelné zdroje energie a možnosti jejich uplatnění v České republice, kterou vydal ČEZ: „Do rozvoje větrné energetiky neočekávaným a překvapivě významným způsobem zasáhl negativní postoj obcí.“ Ačkoli firmy slibují příliv peněz do obecní pokladny, nechá-li si obec postavit na svém správním území větrníky, místní občané jsou v mnoha případech proti. Například ze tří obcí na Nymbursku, Loučně, Krchleb a Jíkve, kde chtěla vybudovat větrný park brněnská firma Viventy, vydaly už dvě vesnice kvůli postoji svých obyvatel zamítavé stanovisko a u třetí se ještě čeká na výsledek veřejné ankety.
Podle Petra Holuba se Hnutí Duha konkrétním záměrům na výstavbu větrných elektráren nevěnuje, organizace se tedy zabývá propagací větrných elektráren jen na teoretické a politické úrovni. Jak Ekolistu řekl, jemu osobně se elektrárny v krajině líbí. Na přímé otázky, kde konkrétně by větrníky mohly být považovány za vyložené obohacení krajiny a naopak jestli se už někdy ocitl v situaci, že by považoval umístění elektráren za nevhodné z krajinářského hlediska, neodpověděl.
Jeden z větrných parků má vyrůst rovněž v Sedlci na severním Plzeňsku. Tento záměr vyvolal velkou vlnu protestů zejména proto, že zde mají elektrárny vyrůst blízko významné krajinné i kulturní dominanty, barokního poutního komplexu v Mariánské Týnici. Mezi hlavní odpůrce větrného parku patří Irena Bukačová, ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska, které v Mariánské Týnici sídlí. „Po našem protestu, který se objevil v televizi, se v Mariánské Týnici ohlásili zástupci zpracovatele projektu s tím, že chtějí vedení muzea informovat o svém záměru. Pokoušeli se zviklat odpor muzea k výstavbě větrných elektráren argumenty už uvedenými v záměru, které doplnili výhrůžkami,“ vypravuje Irena Bukačová. „Protože se jim nelíbila mediální prezentace záměru výstavby, slíbili, že dodají podrobnou dokumentaci a vlastní vizualizaci projektu. Dosud to ale neučinili.“ Mezitím probíhaly veřejné petice proti elektrárnám v okolních obcích. „V Sedlci samotném pokračovala naopak propagace elektráren, a to zejména ze strany vlastníků pozemků, kteří měli v úmyslu na projektu vydělat,“ popisuje ředitelka muzea atmosféru v dotčených obcích. Podle ní je, aspoň co se týče větrných elektráren, pojem „krajinný ráz“ chápán pouze formálně. „Ačkoli je na hodnocení krajinného rázu a posouzení vhodnosti záměru zpracována metodika, není záruka, že vyjádření odborné instituce, která by měla nad krajinou bdít, postihne všechny aspekty problému. Ukázalo se, že orgány, které mají za úkol hájit krajinu z pohledu ochrany přírody, vydávají velmi benevolentní stanoviska, která hraničí až s nezájmem se ve věci angažovat,“ říká Irena Bukačová. „Z tohoto úhlu pohledu jsou ke kulturní krajině a jejím historickým hodnotám naopak mnohem citlivější památkáři.“
 |
|
| Mariánská Týnice. Tady o doplnění horizontu větrnými elektrárnami nestojí. | |
| Foto: Muzeum a galerie severního Plzeňska |
Jak píše Josef Štekl ve zmíněné publikaci, nejrozšířenější stožáry větrníků jsou mírně kónické ocelové tubusy. Pro výšky nad 100 metrů se však objevují v nabídkách dodavatelů i stožáry betonové nebo příhradové konstrukce. „Příhradové stožáry bývají nepříznivě hodnoceny pro svůj „neestetický“ vzhled a řada ochranářů jim dala cejch, že poškozují ráz krajiny,“ uvádí Štekl a dodává, že podle názorů jiných lidí zase příhradové stožáry zvlášť při pohledu z větší dálky snadněji splývají s krajinou, minimálně odrážejí světlo a líp se začlení do krajiny, kde jsou už stavby podobného charakteru, například stožáry elektrického vedení. Výhodou je prý rovněž i výrazně nižší spotřeba oceli při výrobě příhradového stožáru a jednodušší doprava a montáž.
Na rozdíl od Hnutí Duha, které zastává názor, že oproti jaderné elektrárně či uhelným elektrárnám jsou větrníky minimálním zásahem do krajiny, se mnoho lidí naopak domnívá, že je lepší jeden velký zásah do krajiny, například Temelín, než pokrýt vrtulemi celou republiku. Ochranou krajiny před větrnými elektrárnami se zabývá i mnoho občanských sdružení v zahraničí. Například organizace Views of Scotland na svých internetových stránkách uvádí: „Výstavba větrných elektráren způsobuje neospraveditelné a nevratné poškození některých největších skotských hodnot, krajinného dědictví a divoké přírody, ekosystémů a archeologického dědictví.“ Někteří zastánci větrné energie i posuzovatelé projektů skutečně připouštějí, že dojde k poškození krajinného rázu, ale to podle nich předčí celková společenská prospěšnost stavby. Zajímavé na tom je, že v podstatě všichni, zastánci i odpůrci, se shodují na tom, že elektrárny by měly co nejvíc zapadnout do přírody a krajiny a pokud možno nebýt nápadné.
Například podle přírodovědce Jiřího Sádla by se ale k elektrárnám možná nakonec mělo přistupovat úplně jinak. „Dominanty to budou vždycky, ať chceme nebo nechceme, i když je natřeme na přírodně šedozeleno a budeme se snažit, aby byly co nejmíň nápadné.“ Podle něj by bylo lepší z nich udělat záměrně krajinné dominanty, třeba i změnit jejich design. „Například barokní kaple mají velmi bizarní a nepřírodní tvary, kaple a rozhledny z 19. století jsou někdy dokonce z železobetonu, přesto je vnímáme jako součást krajiny.“ Podle Jiřího Sádla můžou dokonce větrné elektrárny dodat krajině vertikální rozměr. Dobrým ilustračním příkladem toho by mohly být například větrné elektrárny v krajině mezi Mikulovem a Vídní. „Jedeme tamní spíš plošší krajinou a najednou vnímáme, že tam stáda (větrných) katedrál tak nějak patří, samozřejmě to má ale blíž ke gotice než k barokní krajině.“ I Jiří Sádlo říká, že elektrárny v krajině působí trochu hrůzostrašně, vrtule budou vždycky trochu ostré, ale stejné je to prý i s obrazy. „Máte obraz, který byste si nad postel rozhodně nepověsili, ale přesto o něm řeknete, že je krásný.“ Velkou roli samozřejmě hraje i síla zvyku, dokladem toho je podle Jiřího Sádla i televizní vysílač na Žižkově. „Nejdřív proběhla vlna nenávisti, pak si lidi zvykli. Najednou je vidět, co umí vertikála. Umí posunout krajinu do dalšího rozměru, aniž by zároveň rušila jiný rozměr.“
Rovněž architektu Janu Storchovi, který vyučuje urbanismus na pražské Stavební fakultě ČVUT, připadá naprosto zbytečné elektrárny natírat jakoby přírodními barvami. Podle něj by se naopak z větrníku mohla stát kinetická plastika. „Dovedu si představit, že by na konkrétním projektu skupiny větrných elektráren, jejich designu, barvě a hlavně umístění do krajiny spolupracovali i výtvarníci, že by se pro takový záměr uspořádala urbanisticko-architektonická soutěž, aby elektrárny skutečně na dané místo reagovaly.“ Dost těžko se totiž dají stanovit obecná pravidla, kde by se větrníky stavět měly a kde ne, je to spíš citová záležitost. Jako mnohem horší zásah do krajiny Storch vnímá vedení vysokého napětí. „Někde je krajina doslova zadrátovaná, spousta lidí si myslí, že to bez toho nejde, ale není to tak. Nemusíme se s tím smířit.“
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 05/2007.
reklama
