VLK: Státní ochrana přírody je impotentní, proto kupujeme lesy

"Živým systémům nemůžeme do hloubky porozumět a nejlepší, co můžeme udělat, je nechat je být. Chceme vytvořit pásy lesů, v kterých se nebude zasahovat," říká náčelník slovenského lesoochranářského sdružení VLK Juraj Lukáč.

EkoList: Jaké jsou na Slovensku největší problémy s ochranou přírody?
Juraj Lukáč: Státní ochrana přírody v Čechách i na Slovensku je úplně impotentní a pravděpodobně pracuje ruku v ruce s lesními hospodáři na trvalém zničení naší přirozené krajiny, což je les.

Juraj Lukáč.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

Když se chce strašit problémy životního prostředí, tak se veřejnosti většinou předkládají oxidy uhlíku, které způsobují globální oteplení, nebo imise, které ničí naše lesy. Veřejnost si myslí, že na každou část života společnosti jsou nějací odborníci a ti se o svou část starají. Když je někdo učitel, tak má učit, když je někdo lesník, má chránit lesy a na životní prostředí jsou zase jiní odborníci atd. Tohle ale není pravda. Trvalo mi víc než dvacet let, než jsem pochopil, že existují velmi silné lobbistické skupiny, které rozkrádají naše životní prostředí způsobem po nás potopa. Lesy nejsou ničeny ani tak nějakými imisemi, kyselými dešti a globálním oteplením. To všechno jsou jen výmluvy, které lobbistické skupiny potřebují k přikrytí svého tunelování. Je velmi lehké říci: "Přišly imise z Polska, nastala kalamita, kterou musíme vyřešit. Proti lýkožroutovi musíme bojovat motorovými pilami." Jak to řeknete, už můžete vyrazit do lesa a kácet hlava nehlava a vždy může deset procent skončit ve vaší kapse. Neznám na Slovensku chudého lesníka a myslím, že ani v Čechách chudí nejsou. Mladí chlapci, co jsou dva tři roky v praxi, už mají postavené domy a nová auta.

Jenomže je tu jeden velký problém, který souvisí s evolucí. Živé systémy jsou velmi složité a mají vypracované mechanismy, jak ledacos přežít. Když se v přírodě něco pokazí, tak se to dokáže i "opravit" a vždy je to v čase stále dokonalejší - a bohužel i složitější. Je to tak složité, že živým systémům nemůžeme do hloubky porozumět a nejlepší, co můžeme udělat, je nechat je být. Snaha okolní životní prostředí neustále vylepšovat mi připadá, jako kdybychom se snažili vylepšovat člověka. Člověk je také složitý systém a nikdo se nesnaží nahrazovat jeho "části" umělými výrobky. To se dělá jen výjimečně, pouze v případě, že člověk jinak nemůže přežít, a i tak jsou s tím problémy a náhrady nikdy nejsou dokonalé. V lese ale žádné problémy nemáme. Tam to všechno v pohodě vykácíme, podle vlastních představ vysadíme něco jiného a pak se divíme, že to nefunguje. To je jako kdyby celé týmy člověku hned po narození uřízly hlavu a daly mu jinou, vyměnily ruce, protože my přece víme, jak mají vypadat skutečné ruce, my přece víme, jak má vypadat pořádně pracující mozek, ne? My přece víme, jak má vypadat noha, naše zkonstruované protézy jsou lepší než přírodní a člověk je pak výkonnější! V případě člověka každý ví, že to není pravda, ale v případě lesa to lidem nedochází.

Co proti tomu chcete dělat?
Dlouhodobě se snažíme, aby byl aspoň někde ve středoevropském prostoru, především v Karpatech, ponechán prostor pro přirozený vývoj organismů. Les je v našem prostoru dominující prvek, před několika tisíci lety pokrýval prakticky 99,9 % území. Je to velmi stará bytost, která má zakódované různé vzorce chování. On se za stovky milionů let své existence leccos dobrého naučil. Na Zemi dopadaly meteority, měnily se tu magnetické póly, s biosférou to dělalo psí kusy, ale lesy to všechno přežily. Nikdy se jejich kontinuita nezměnila, všechno si to pamatují a mají to v sobě uložené - zvlášť lesy středního pásma. Tropické dešťové pralesy nikdy nebyly vystaveny takovým stresům, žily si jako v bavlnce a teď se položí při sebemenším lidském náporu. Kdežto evropské lesy mírného pásma toho musely přežít hodně, a proto jsou odolné. Člověk to ale zneužívá.

	Rezervace Vlčí.
	Foto: Jan Stejskal/EkoList

Na Slovensku je nyní celé území republiky rozděleno na pět stupňů ochrany. Jednička je nejmenší, pětka nejpřísnější ochrana. Pětka a čtyřka, což je asi 600 přírodních rezervací a národních přírodních rezervací, představují 2 % území státu. Požádali jsme, abychom mohli být účastníky řízení jen na těchto 2 % - a na nich se za minulý rok projednávalo víc než 1300 výjimek! Jsou rezervace, kde bylo 26 velkých výjimek za jeden rok! Do 501 rezervací se za rok zasáhlo minimálně jednou. Když říkám zasáhlo, znamená to, že se tam kácelo, chemicky postřikovalo apod. A to jsou jen 2 % území, to vůbec nemluvím o zbývajících 98 %. To vše se dělo se souhlasem státních ochranářů.

Naším cílem je zachránit v prvním kole aspoň ta 2 % území, aspoň na nich zabránit zásahům. Odpůrci nás obviňují, že bychom všechno chránili a pak už se nebude smět na Slovensku nic dělat. Ale tak to není. Ať si každý dělá, co chce, na 98 % území. Jen na těch 2 % ať je svatý pokoj pro přírodu.

Ale i to je obrovský problém, a to hlavně v očích státních ochranářů. Člověk ví přece nejlíp, a ochranáři už vědí vůbec nejlíp, jak to má v lese vypadat. Je to i silný psychologický problém. Jde asi o důsledek protestantské filozofie, samozřejmě myšlený v dobrém: Člověk, který nechává bordel na dvoře, je líná lemra, a ten, co stále něco dělá na zahrádce, je poctivý člověk. Což v podstatě může být i pravda, ale ne v přírodě. Když lidé s touto výchovou přijdou do lesa, hned by to tam všechno uklízeli.

Týká se to i státní ochrany přírody, protože z oněch 1300 výjimek o 700 požádala Státní ochrana přírody - to znamená, že absolutní většina žádostí pocházela z řad ochrany přírody! Žádostí o výjimky v rezervacích od lesníků je jen asi 40. Jsou velké, to je pravda, týkají se například Tater, ale žádostí ze strany státní ochrany přírody je nesrovnatelně víc. Například auta - není možné, aby se po rezervacích jezdilo autem. Ochranáři o to ale žádají. Přitom když někoho chytneme, jak jede na motocyklu nebo na čtyřkolce po rezervaci, tak nám každý druhý řekne: "Vždyť sem ochranáři taky jezdí." A má pravdu. Nebo přejezd ochranáře přes rezervaci na rozdíl od jiných lidí neškodí?

V některých rezervacích jsou ale chráněné například kytky, které by bez péče člověka zmizely.
V tom vedeme spor s ostatními nevládkami. Lidé vidí, že je něco špatně, chtějí s něčím pomoct, a tak vznikají nevládky. I na nás se nabalili lidé, kteří chtějí pomáhat přírodě. Přišli jsme do lesa a oni hned chtěli něco dělat. To je ale obrovský problém - dát jim nějakou práci, aby měli pocit, že pomáhají, a zároveň aby les nezničili. Protože jen tak přijít do lesa a dívat se kolem je pro ně nemyslitelné.

Les je velmi konfliktní věc, protože v něm jde o velké prachy. Proto se tam ani státní ochranáři ani nevládky moc necpou - vyhýbají se konfliktům. Raději se starají o louky - ty se dají pěkně kosit, je tam dobrá zábava, popije se a pomůže se kytkám, které to potřebují. Ale není to přirozené. Pokud něco není přirozené, není to udržitelné a není to stabilní.

U nás je téměř kdekoliv nejstabilnější formací les. Ale zdůrazňuji ne les původní, protože slovo původní se používá zavádějícím způsobem. Co je původní les? Ze 13. století, z 16. století nebo z husitské doby? My chceme les přirozený, a to je rozdíl. Les se pomalu přizpůsobuje změnám prostředí. Stejný les jako nyní tu nikdy dřív nebyl, možná byl podobný, ale nikdy ne stejný. Za sto let už tu bude zase jiný les. Běžně se používá termín sukcesní les, jako kdyby bylo nějaké biblické stádium lesa, tolik procent jedle, tolik procent buku a k tomu to všechno směřuje - ale to je blbost. Existuje nějaký ideální stav lesa, k němuž les směřuje, ale nikdy se do něho nedostane, protože ideální stav se přesune a les zase směřuje k němu. Les je dynamická soustava, která se neustále mění a ke svému "cíli" se jen blíží. Tento pohyb, sebeobnovování lesa, chceme zachovat.

Květinové louky tu kdysi byly, ale ne tam, kde jsou teď. Lidé jejich přirozená společenství z míst podél řek vytlačili. A teď nastala idiotská situace, protože lidé chtějí zachovat orchideje, ale zmizely lidské důvody pro jejich existenci. Téměř zmizelo kosení a pasení, a tak ochranáři dělají úplně komické věci - kosí, ale nevědí, co se senem, a tak ho hážou do lesa. A stát jim za to ještě platí. Někde se takhle obhospodařují i rašeliniště, což je naprostý odborný lapsus, protože po pokosení rašeliniště vysychá. Díky účastem ve správních řízeních jsme přišli na to, že někde se už ani nekosí, jen se seberou dotace a řekne se, že to bylo pokosené. Nakonec někdo zruší dotace a bude po květinách.

Celkový pohled na rezervaci Vlčí.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

To, co my chceme chránit, není nějaká květinka nebo pták, ale les jako živé společenství, které se skládá z desítek tisíc různých druhů. Nejdůležitější z nich jsou přitom bakterie, chvostoskoci, dešťovky atd., na hektaru lesa žijí miliardy živočichů. Žijí tam i rostliny, jednobuněčné rostliny, houby, lišejníky - a stromů je tam jen deset druhů.

Státní ochranáři to nedělali, a tak jsme před několika lety jedinou šanci viděli v tom, že ta 2 % koupíme a nebude se v nich dělat nic. Proto jsme vymysleli akci Kup si svůj strom, která je paradoxně velmi populární. V ní je totiž skryt princip akce: lidé mohou poslat tisícovku - a tisícovka není málo, vzbuzuje oprávněný pocit, že je to pořádná pomoc. A lidem se to hrozně líbí, mě to úplně fascinuje. Ale je to asi i tím, že za to "mají" kus lesa. Jinde peníze většinou někam zmizí, ale u nás mají konkrétní les, na který se mohou přijet podívat. Doufám, že už se bude jen zvětšovat, naším plánem je mít do třech roků 200 hektarů.

To je dost ambiciózní plán ...
Ano, je. Proto potřebujeme pomoc v České republice a v Polsku. Chceme vytvořit zelenou hranici. Poslední dobré slovenské lesy - a o ty nám jde - jsou na hranici s Polskem. Dá se říct, že poslední dobré české lesy jsou na hranici se Slovenskem. Na celé této ploše byly jedlobučiny, dokud je hlavně Češi nevykáceli. Naše idea je udělat hraniční pás, zmocnit se fleků, pomalu je zvětšovat, až se spojí. Ale nic megalomanského, ona i ta 2 % jsou dost. Když si ale představíme, že 98 % je ponecháno na všelijaké činnosti, tak pro společnost to není skoro žádné praktické omezení.

Co na vaše snahy říkají lidé v okolních vesnicích?
Sedláci to nechápou. Lesnictví je v našich končinách levobočkem zemědělství a lidé jsou naučení myslet jako zemědělci. To má obrovské důsledky. Zemědělci pracují s nepřirozenými rostlinami, všechno, co konzumujeme, bylo dovezené z Asie nebo Ameriky apod. Aby tady tyto nepůvodní rostliny přežily, potřebují nesmírně vysoký vklad lidské práce a energie, to znamená chemikálií atd. Les je ale přirozený, ten tu nejlíp přežívá sám bez lidských zásahů. A to je onen rozdíl. Lidé naučení okopávat zahrádky a hnojit je proti škůdcům si myslí, že stejný postup je nejlepší i pro les. To ale není pravda, lesu přesně takový postup škodí.

V lednu slovenští státní ochranáři prohlásili, že chráněná území na Slovensku jsou příliš veliká a že by bylo dobré je zmenšit asi tak na polovinu. S tím vy zřejmě souhlasíte ...
Je to věc, kterou už dva roky prosazujeme. ČR i SR patří v Evropě mezi špičku, co se týká rozlohy chráněných území. Ale jsou to jen formálně chráněná území. Teď nehovoříme o 2 %, na Slovensku máme 23 % chráněného území. Ale chráněno de facto není. Vždyť třeba Národní park Šumava, no to je jedna velká katastrofa. Na co je nám takový národní park, vlastně na co je vám takový národní park? Nezasahovat na 20 % území se ale nedá, to je příliš mnoho. Tak jsme přišli s myšlenkou - sami ji do státních orgánů hustíme, ale všichni se tomu brání, i státní ochrana přírody (logicky, protože by ztratila práci) - na zmenšení rozlohy chráněných území. V nich ať je ale teda ochrana pořádná. Hlavně ministerstvu zemědělství se myšlenka velmi zalíbila, začalo ale realizovat jen první část. Chtějí snížit rozlohu, ale nikdo nechce hovořit o zpřísnění ochrany. Právě naopak, oni chtějí snížit jak rozsah, tak ochranu v územích, která zůstanou. A to je nepřípustné.

---

reklama

---