Vojtěch Novotný: Věda, příroda a lidé Nové Guineje
Ekolist: Příroda na Papui je velmi odlišná od naší. Je možné ji našinci trochu přiblížit?
 |
|
| Vojtěch Novotný - v deseti letech se začal zabývat pozorováním hmyzu, nepřestal s tím a dnes se věnuje ekologii býložravého hmyzu v tropických ekosystémech. Biologii vystudoval na Palackého univerzitě v Olomouci. Učí ekologii na Jihočeské univerzitě, vede oddělení ekologie a ochrany přírody Entomologického ústavu AV ČR a taky terénní stanici na Papui-Nové Guineji. O svých zkušenostech na Papui, které sbírá už víc než deset let, napsal půvabnou knihu Papuánské (polo)pravdy (viz rovněž článek "S oštěpem a kreditkou" tady). | |
| Foto: Jan Stejskal/Ekolist |
Vojtěch Novotný: Příroda na Papui se trochu blíží návštěvě v botanické zahradě. Ve vlhkém tropickém lese roste na jednom hektaru zhruba 200 druhů dřevin, a to počítáme jen druhy, které mají víc než 5-10 cm v průměru kmene. Navíc když tuto plochu rozšíříme, nacházíme stále nové a nové druhy. Ještě víc to platí o hmyzu. Lovem na světlo jsme schopni získat víc než tisíc druhů motýlů během jednoho týdne každonočního sbírání, což jsou čísla zcela nesrovnatelná s Českou republikou. To je zajímavé pro biologa, ale zároveň frustrující pro kvantitativního ekologa, protože sice neustále přichází do kontaktu s novými druhy, je pro něj ale velice obtížné cokoli o těchto druzích říct kromě toho, že v tom lese jsou. Zjišťování potravních nebo konkurenčních vztahů v systému, v němž se pracuje s tisíci druhy najednou, je strašně obtížné.
To byla příroda z "technicko-klasifikační" stránky. Co když se na ni podíváme z pohledu krajiny?
Nová Guinea je krajinářsky velice rozmanitá. Obrovské plochy zabírají nížinné deštné lesy, často v nivách velkých řek. Podobný typ krajiny v Evropě už vlastně neznáme, protože se ho člověk ve středověku nebo i dřív snažil zlikvidovat - regulacemi řek, vysoušením mokřadů atd. Na Nové Guineji stále ještě existuje, je to ale krajina k člověku hodně nepřátelská kvůli nemocem, zejména malárii, s výjimkou pohybu po řekách je těžko prostupná, navíc je klimaticky velice nepříjemná, je v ní stále silné dusno a teplo.
Na Guineji jsou ale i oblasti horské, které jsou pro život člověka mnohem příznivější, není v nich m1alárie a jsou i mnohem hustěji osídleny. Jsou taky částečně zkulturněny a potom vypadají třeba jako Českomoravská vrchovina - drobné lesíky, remízky, vesnice, políčka, stromořadí. Je zajímavé, že zcela nezávisle na sobě jak Novoguinejci, tak Evropané došli k velice podobnému tvaru krajiny, ovšem Novoguinejci to udělali kamennými nástroji ještě před příchodem bělochů.
A jsou tam i hodně vysoké hory, vyšší než u nás, navíc geologicky velice mladé, takže jsou rozeklané, strmé, půda je rozmáčená, často v nich dochází k sesuvům. Jde vlastně o divokou horskou krajinu, která dodnes nebyla lidmi dostatečně osídlena na to, aby ji výrazně změnili.
Proč na Papui lidé široká říční údolí neobydleli tak jako v Evropě? Kvůli nemocem?
Na Nové Guineji je skutečně kvůli malárii držena populační hustota na nízké úrovni a v minulosti to bylo samozřejmě ještě horší. Navíc ale mají novoguinejské veletoky rozměr, který v Čechách neznáme. Například v nivě řeky Sepik jsou záplavová jezera, jejichž velikost během roku kolísá o plus minus 1000 čtverečních kilometrů. Taková krajina je obyvatelná jen v případě, že je člověk připraven okamžitě se přizpůsobit přírodní situaci - když stoupne voda, má domeček na kůlech anebo se dočasně někam přemístí na loďkách. Budování jakýchkoli trvalých struktur nebo inženýrských sítí je v tomto prostředí prakticky nemožné.
Svůj výzkum jste zaměřil do nížin? Nebo i do neporušených horských oblastí?
My jsme se z různých důvodů zaměřili na studium nížiny. Naším úkolem není rovnostářsky zkoumat všechny ekosystémy, které na Nové Guineji jsou. Spíš si klademe určité otázky, které jsou zajímavé ekologicky, a podle nich vybíráme prostředí. V tomto případě se naše otázky týkaly toho, jak specializovaný je býložravý hmyz v tropických lesích, tedy hmyz, který se podle různých skupin živí listy, kořeny, dřevem, semeny atd.
Proč jste studovali takto specializovaný hmyz?
Jednou z dlouhodobých biologických záhad je otázka, proč ze sta nebo dvou set druhů stromů na hektaru jeden nepřevládne. Jedna z teorií, která to vysvětluje, říká, že stromy jsou drženy pod kontrolou svými nepřáteli, tedy býložravým hmyzem nebo houbovými chorobami. Jakmile by se nějaký druh stromu příliš rozšířil, jeho specializovaní nepřátelé by se víc namnožili, zaútočili na tento druh a vrátili jeho populaci pod kontrolu. My jsme se tedy zaměřili na studium, jak moc je hmyz v tropech specializovaný na jednotlivé druhy stromů, a zjistili jsme, že býložravý hmyz není tak specializovaný a nemá tak velký význam, abychom mohli tuto záhadu vysvětlit jeho účinky. Tím jsme strávili prvních pět let výzkumu.
 |
||
| Housenky stovek druhů motýlů z tropické vegetace je třeba vychovat do dospělců. | ||
| Foto: Vojtěch Novotný |
Vaše závěry se objevily ve špičkových vědeckých časopisech Nature a Science. Co na vašich výzkumech zaujalo jejich editory?
To, co jsem právě popsal, byly výsledky první publikace v časopise Nature v roce 2002. Její součástí ale byla ještě otázka, kolik vlastně druhů hmyzu na Zemi žije. Dosud bylo vědecky popsáno míň než dva miliony druhů živočichů, a to je maximálně polovina existujících druhů, některé odhady říkají, že je to dokonce míň než desetina existujících druhů. Hmyz je přitom klíčovou skupinou v rámci živočichů. Nejdůležitějším otazníkem pak je, kolik druhů hmyzu žije v tropických ekosystémech, protože ty jsou hlavním centrem druhové rozmanitosti. My sice perfektně víme, kolik druhů hmyzu, nemluvě o jiných živočiších, jako jsou třeba obratlovci, žije v ČR, ale i kdybychom se pletli pětinásobně, tak to na celosvětovém odhadu nic nezmění.
To, že jsme v našem výzkumu zjistili, jaká je hostitelská specializace hmyzu, nám pomohlo odhadnout, kolik druhů hmyzu v tropech žije. Podle jedné z představ měl mít každý druh stromu v tropech úzce specializované druhy hmyzu, které jsou vázané pouze na něj. A protože zhruba víme, kolik existuje v tropech druhů stromů, dalo by se zjistit, kolik druhů hmyzu žije na jednom druhu stromu, a pak by se to prostě vynásobilo. Výsledek by ale platil pouze za předpokladu, že hmyz je skutečně úzce specializovaný. My jsme ale zjistili, že hmyz zas tak moc specializovaný není, takže obyčejné násobení nefunguje. Když se nějaký druh hmyzu živí na víc než jednom stromě, byl by při prostém násobení počtu druhů stromů počtem druhů hmyzu, které na něm jsou, počítán víckrát. Když to tedy zjednoduším, my jsme snížili vysoké odhady 30 milionů druhů hmyzu na 3-5 milionů druhů hmyzu. Je samozřejmě ještě nutné náš odhad ověřit, je ale zajímavé, že ho z jiné strany podporuje řada dalších studií, například muzejních sbírek, v nichž se zkoumá, jakým tempem přibývají nové druhy do muzeí.
Studie v časopise Science z roku 2006 zase srovnávala poměry mezi mírným pásem a tropy - to, co děláme na Nové Guineji, jsme metodicky zcela přesně zopakovali v Čechách. Toto srovnání ukázalo překvapivou věc: druhové bohatství býložravého hmyzu žijícího na jednom druhu stromu není v tropech o moc větší než v mírném pásu. Když to zaokrouhlíme, tak na jednom druhu buku, dubu nebo javoru v Čechách žije zhruba stejný počet druhů hmyzu jako na jednom fíkovníku nebo jakémkoli jiném druhu stromu v tropech. To znamená, že obrovská druhová rozmanitost tropického hmyzu, která je bezpochyby větší než v mírném pásu, je způsobena velkou rozmanitostí vegetace. Obě studie tak v podstatě poukazují ke stejné věci: tropické lesy samozřejmě vypadají jinak než lesy mírného pásu, ale v řadě případů to příliš podnítilo obrazotvornost biologů a ti se začali na tropické lesy dívat jako na něco příliš exotického, co se zcela vymyká evropské zkušenosti, a ona to není úplně pravda.
Co obsahovala studie zveřejněná v Nature v roce 2007?
V ní jsou výsledky terénního výzkumu, který probíhal na ploše zhruba 500 krát 150 kilometrů (tedy na ploše veliké asi jako Morava) souvislého nížinného tropického lesa. Na osmi studijních plochách jsme zjednodušeně řečeno zjišťovali, zda těch několik desítek druhů býložravého hmyzu, které na konkrétním stromě žijí na jednom místě, žije na stejném stromě i o dvě stě kilometrů dál. Soubor dat, který jsme dali dohromady, je jedinečný tím, že se poměrně náročný výzkum, který trval tři měsíce v každé lokalitě, uskutečnil na všech místech stejným způsobem. Zjistili jsme při tom věc, kterou jsme očekávali, ale řada tropických ekologů nikoli, a sice že druhové složení na celé této velké ploše je do značné míry stejné. Což dává smysl, protože hmyz se umí docela dobře šířit. V tropických podmínkách se navíc vystřídá průměrně asi tak pět generací za rok, takže když se náhodným poletováním každá generace posune o sto metrů, je to půl kilometru za rok a od posledního glaciálu, tedy za 15 tisíc let, to je přes sedm tisíc kilometrů - tedy mnohem víc, než kolik je potřeba k tomu, aby se v této oblasti rozšířil všude.
Zjišťovali jste, zda se počty druhů mění i s nadmořskou výškou?
Ano, zpracovali jsme na toto téma drobnější studii. Je zjevné, že změna vegetace s narůstající nadmořskou výškou je doprovázena změnou druhů hmyzu. Kromě toho jsme ale studovali i několik druhů fíkovníků, které jsou jedinečné tím, že rostou jak u mořské hladiny, tak ve výškách kolem 2000 metrů nad mořem. Srovnávali jsme pouze dvě plochy, jednu ve 100 m a druhou v 1800 m nad mořem, a zjistili jsme, že i na stejných druzích rostlin jsou z 90 % jiné druhy hmyzu. O důvodech je možné spekulovat, značnou roli v tom nejspíš hraje teplota. Naše data každopádně potvrdila už známá zjištění ze studia například rostlin, podle nichž jsou výškové rozdíly velkým generátorem biodiverzity. Vysoké hory v tropech - platí to zejména o Andách, což je pravděpodobně druhově vůbec nejbohatší region na světě, ale i o Nové Guineji nebo Borneu - jsou často druhově nejrozmanitějšími místy planety.
Tyto závěry ve svém důsledku ovšem zase trochu zvyšují odhad početnosti býložravého hmyzu. Nebo je rostlin, které by rostly ve velmi rozdílných nadmořských výškách, jen málo, a na celkový počet druhů tudíž nemají významný dopad?
Podobných rostlin je velice málo, dokonce jsme měli velké potíže je vůbec najít. Rozhodně nejde o závěry, které by byly reprezentativní z hlediska celkových poměrů v tropické vegetaci.
Jaké to je, dělat vědu v nížinném pralese na Papui-Nové Guineji?
 |
|
| Laboratoř září do noci jako jediné elektrické světlo desítky kilometrů okolo. | |
| Foto: Vojtěch Novotný |
Obecně bych řekl, že důvodem, proč jsme pronikli do časopisů, jako jsou Nature nebo Science, je naše schopnost dostatečně intenzivně zkoumat složitá společenstva v obtížných podmínkách. A to se nám daří díky tomu, že pracujeme s novoguinejskými asistenty, kteří jsou naši stálí zaměstnanci. Pro ně je tropický les prostředím, na které jsou zvyklí, prožili v něm svoje dětství a výborně se v něm vyznají. Zároveň jsou ale schopní tyto zkušenosti použít k našim vědeckým cílům, takže jde o jakousi symbiózu mezi místními znalostmi a vědeckými nároky.
Novoguinejci se ve svém přírodním prostředí vyznají dobře?
Ti, co vyrostli na vesnici - a to je stále ještě 80 % procent obyvatelstva -, ano. Zejména v oblastech, kde žijí uprostřed velkých tropických lesů a praktikují jen stěhovavé zemědělství, je pro ně znalost přírody velmi užitečná. Musejí znát plno různých druhů stromů, které používají, chodí na lov, takže znají i zvířata a jejich zvyky. Zajímavé je, že klasifikace odborné botaniky a zoologie je z velké části shodná s klasifikací domorodců, pouze drobné byliny a hmyz občas nerozlišují, ale na úrovni dřevin nebo ptáků to sedí skoro dokonale. Nutno konstatovat, že botanici ani ornitologové za celá století vědy na nic zvláštního nepřišli - intuitivní klasifikace domorodců je do značné míry stejná.
Je možné tropickou společnost porovnat s českou?
Hlavní rozdíl, a ten platí jak pro Čechy, tak pro Novou Guineu, je mezi společností městskou a venkovskou. Novoguinejská společnost je převážně vesnická, a tím v řadě ohledů bližší řekněme české vesnici v 18. století než době kamenné, jak si to často lidé představují nebo jak to líčí cestovatelé. Lidé jsou výrazně vázáni ke své, tradičně vlastněné půdě, která je jejich hlavním bohatstvím - na ní si pěstují potraviny a na ní taky žijí. Většina lidí je vázána na vesnickou komunitu, což vede ke spolupráci v širších rodinách i ke spolupráci s ostatními lidmi z vesnice. Na druhou stranu jakékoli místní spory mají tendenci eskalovat do nepřátelství, klanových soupeření apod. Celkově jde o společnost, která je mnohem méně mobilní než v Čechách a v níž lidé musejí žít ve společenském prostředí, ve kterém se narodili.
Půda, na které lidé hospodaří, je soukromá?
Nová Guinea je v tomhle dost výjimečná, protože tamní vláda uznala tradiční, kmenové vlastnictví půdy. Vládě patří asi 3 procenta pozemků, a to je ještě často předmětem soudních sporů, jinak jsou všechno pozemky soukromé. Tradiční vlastnictví ovšem není zaznamenáno v žádných půdních knihách a přechází z generace na generaci různými způsoby podle místních zvyklostí, takže spory o půdu jsou na Papui mimořádně časté. Navíc v současnosti roste populace a v řadě oblastí půda už neuživí všechny její vlastníky.
Systém vlastnictví je tedy postaven na dohadování?
Ano. Jsou oblasti, které jsou mimo jakoukoli diskusi, existují ale i tradičně sporná území, kde je velice těžké spor definitivně rozhodnout. Problém je v tom, že jakmile se nějaká konkrétní lokalita stane zajímavá, například kvůli tomu, že ji chce někdo pronajmout k postavení továrny, okamžitě se původně třeba i jasné vlastnické vztahy zkomplikují a najednou začne plno lidí vznášet nejrůznější požadavky. Na jednu stranu to znamená, že do velké míry závisí na místních obyvatelích (rozhodně víc než například v ČR), jestli se bude někde těžit les nebo něco stavět. Na druhou stranu ale tento systém značně blokuje využití půdy na něco jiného než jen na pěstování plodin.
Relativně velký nedotčený prales, který jste zkoumali, někomu patřil?
Ano, téměř všechny oblasti Nové Guineje jsou tradičně obydleny. Osídleny jsou i velké nížinné lesy, ale velice nízkou hustotou obyvatelstva. Vesnice jsou často od sebe vzdálené třeba dva dny cesty. I ty ale mají mezi sebou definovanou, i když často velmi vágně, hranici pozemků.
 |
||
| Letadélko míří na polní letiště u horské vesnice. | ||
| Foto: Vojtěch Novotný |
Když v pralese někdo hospodaří, je vůbec možné ho považovat za nedotčený?
Záleží na různých oblastech, některé horské oblasti jsou skutečně kultivovány zhruba stejně intenzivně jako Českomoravská vysočina, i když třeba chemizovány jsou samozřejmě minimálně.
Co se týká krajiny nížinných lesů, u nich se z biologického hlediska prakticky nedá rozeznat, jestli jsou pod mírným lidským tlakem, anebo jestli jsou zcela nedotčené. Tropický les je vystaven řadě dalších narušení, jako jsou záplavy, sesuvy půdy, v některých oblastech požáry atd. Populační hustota lidí, kteří v tropických nížinách teď žijí, představuje možná poloviční navýšení přirozené intenzity narušování tropického lesa, takže z biologického hlediska nemá žádný význam. Pro romantiky by to už nedotčená divočina nebyla, ale to je představa, která nemá žádný praktický význam.
Je místním srozumitelná myšlenka na ochranu přírody?
Pro ně to je otázka životního stylu ve vesnicích. Nová Guinea je poměrně šťastná země v tom smyslu, že tradiční struktura společnosti je do značné míry zachována a společnost v zásadě funguje. V novoguinejských vesnicích se sice žije velice skromně, zároveň je ale vypěstování nebo získání dostatku jídla otázkou několika hodin práce denně, rozhodně nejde o práci na plný úvazek. Není tam ovšem příliš velké konzumní bohatství a každá vesnice by chtěla svou úroveň života zlepšovat, navíc jsou na Papui vážné problémy se zdravotní péčí nebo s přístupem ke vzdělání. Stejně jako v každé nerozložené společnosti je tam tedy znát jak snaha zachovat si stávající způsob života, tak ho i nějak vylepšit. Návrh těžařské společnosti na vykácení lesů na území vesnice má pak tedy dva aspekty: osvícenější lidé si uvědomí, že se tím výrazně naruší dosavadní životní styl, zároveň je celkem zřejmé, že by to vesnici přineslo finance.
Možnost zemědělství by nebyla narušena?
Možnost dalšího zemědělství nebývá příliš narušena, protože těžba je často výběrová, vytahají se jen komerčně zajímavé stromy. Z tohoto hlediska životní styl vesnice pokračuje, ale je celkem jasné, že ho těžba výrazně naruší. Část lidí je spíš konzervativní, část lidí naopak touží po modernitě a snaží se těžaře aktivně přilákat. Obecně rozhodně neplatí, že by Novoguinejci byli rození ochranáři, kteří lpí na tradičním kmenovém životě a chtějí, aby je nechal okolní svět na pokoji.
Pokud tedy věci půjdou dobře, je naděje, že výsledkem bude kompromisní řešení - nepůjde tedy ani o neporušenou divočinu, ani o zcela zdevastovanou zemi. Trochu problém je v tom, že řada vesničanů může těžko dát k jakékoli variantě informovaný souhlas. Jejich představy o následcích ochrany přírody nebo těžby jsou často velice naivní a ani těžaři, ani ochranáři jim objektivně budoucnost nepopisují. Znám případy, kdy těžařská společnost naslibovala řadu věcí a potom vesničany v zásadě okradla. Stejně tak ale znám případy, kdy ochranářské organizace slibovaly ráj na zemi, když místní vyhlásí oblast za chráněnou, jakmile ale vyhlášení chráněného území dosáhly, nechaly místní jejich osudu bez jakýchkoli financí navíc.
Mezi argumenty pro ochranu přírody patří například možnost najít nová farmaka nebo rozvoj ekoturismu. Funguje něco z toho na Papui-Nové Guineji?
Podobné pokusy na Papui proběhly a v naprosté většině nefungovaly. Některé naděje a sliby se dokonce nesplnily celosvětově. Kupříkladu představa, že pralesní národy budou mít dlouhodobý zisk z využití biodiverzity pro lékařské nebo jakékoli jiné technologické účely, se ukázala jako příliš optimistická. Nejde o to, že by vesničany někdo okrádal o zasloužené zisky, spíš o to, že léky v pralese příliš objevovány nejsou.
 |
|
| Strašilka lupenitka (Phyllium) napodobující suchý list. | |
| Foto: Vojtěch Novotný |
Co se týká ekoturismu, ten v některých zemích funguje poměrně dobře, ne však na Nové Guineji. Ona je nesmírně zajímavá, ale tak už to chodí, že když je něco hodně zajímavé, bývá to taky hodně obtížné. Už jen skutečnost, že je na Nové Guineji malárie, odrazuje velkou část klientely, zejména když uvážíme, že můžou jet do sousední Austrálie. Ekoturismus na Papui tedy existuje jen v hodně náročné formě, kdy buď utratíte velké peníze a pak se pohybujete vrtulníkem a jste dokonale chráněni, anebo se někudy prodíráte s batohem, ale na tom zase místní moc nevydělají.
Další nadějí byl sběr a prodej různých ořechů a dalších plodů. Na Nové Guineji výborné druhy ořechů skutečně jsou, jenomže prodej jakékoli potraviny vyžaduje masivní a stabilní dodávku, a to je nejlépe učinit vykácením lesa a založením plantáže. Takže to taky není cesta.
Stále se hledá mechanismus, který by finančně odměnil domorodce za to, že nevykácejí svůj les. Já osobně v současnosti vidím dvě možnosti. Jednak platit vesničanům rentu za to, že les nevykácejí. Tato varianta je těžko uskutečnitelná, já ji ale považuji za rozumnou, protože jde v podstatě o zájem rozvinutých zemí, aby biodiverzita zůstala zachována, proto ať platí rozvinuté země. Druhá možnost je snad realističtější - vesničanům by mohly být vypláceny kompenzace za oxid uhličitý, který je vázan v jejich lese. Platili by se jim tedy jakési uhlíkové kredity za to, že oxid uhličitý nebude uvolněn vykácením lesa. S celým šílenstvím kolem globálního oteplování by snad tudy mohla vést cesta a vyvážit záležitost s biopalivy, jejichž používání vede k silnému tlaku na půdu, a tím i ke kácení tropických lesů.
Z hlediska ochrany přírody mi připadá zajímavé, jak bezmocný rozvinutý svět je. Na Nové Guineji jsou velké oblasti tropických lesů a vesničané, kteří v nich žijí, jsou do jisté míry jejich majiteli. Pokud by tedy existovala fungující strategie ochrany přírody, je Papua-Nová Guinea ideální pro její uskutečnění. Na ostrově jsou přitom všechny velké mezinárodní organizace - Conservation International, Světový fond na ochranu přírody (WWF), Wildlife Conservation Society, Nature Conservancy - žádná z nich ale nedosáhla nějakého výrazného úspěchu. Zatím nikdo nenašel recept, jak skloubit ochranu přírody s představami obyvatel tropického lesa o svém rozvoji. To je výzva, která přetrvává bez ohledu na optimistické výroční zprávy ochranářských organizací.
Máte pocit, že jste na Papui víc v přírodě než v Čechách?
Záleží na mikroprostředí, ve kterém se právě pohybujeme. Na stanici, kde máme laboratoř, elektřinu a jezdíme autem do města na nákupy, je to velice podobné jako v Čechách. Když ale odjedu na delší dobu do naší odlehlé základny, která je uprostřed pralesa 15 kilometrů od nejbližšího místa, kam se dá dostat autem, tak ano. Přibližně po měsíci pobytu tam začne člověk vnímat celou situaci jinak - nejedná se jen o přírodu samotnou, ale i o odříznutí od každodenních drobných civilizačních tlaků. Najednou je okolo jen les a člověk ho víc vnímá.
Proměnil se po novoguinejské zkušenosti váš způsob vnímání přírody nebo toho, co jste na ní měl a máte rád?
Teprve po návratu z tropů jsem si uvědomil, že krajinu, která se do člověka v mládí vtiskne a na kterou si zvykne, považuje za pěknou a že s ním už pravděpodobně zůstane celý život. Ačkoli je Nová Guinea často exotická, divoká a neporušená, přece jen na mě působí trochu cize a necítím se v ní úplně doma - na rozdíl od třeba podzimních zbarvených lesů na Vysočině.
Když se po deseti letech práce na Nové Guineji ohlédnete, vybaví se vám spíš články v Nature, nebo třeba nějaký prožitek z pralesa?
Já si tedy vybavím hlavně lidské vztahy. Ani ne les a rostliny nebo profesionální vztahy mezi vědci, ale spíš různé příhody a společenské situace s Novoguinejci.
Mohl byste nějakou vzpomenout? Mně se teď zase vybavila slova z vaší knížky, že jste vždy zamýšlel prožít důchodová léta jako opilý dědek, obtěžující hospodské štamgasty nekonečným vyprávěním neuvěřitelných historek z mládí …
Je třeba říci, že tropická ekologie je zaměstnání, které k různým historkám a příhodám vede spíš než třeba molekulární biologie, i když jistě i tam je sociální prostředí velice bohaté. Vzhledem k tomu, že na Papui je velice těžko dostupná lékařská péče a že my jakožto vědecká stanice máme určité zázemí jako třeba automobily a zároveň pracujeme s vesničany, týká se řada historek právě situací, kdy se snažíme vesničanům pomoct. Já jsem autem například odvážel rodící matky, lidi uštknuté hadem, dokonce i lidi zraněné při kmenových šarvátkách, a to jsou věci, ke kterým v Čechách člověk normálně nepřičichne. Když přijedeme do nějaké odlehlé vesnice, jsme okamžitě největší senzací celého kraje. Ve vzdálených oblastech stále ještě existuje tzv. mystika bílého muže, kdy někteří hodně staří lidé zažili první kontakt s bělochy, což byl obrovský kulturní a technologický šok, který zůstává v paměti. Poměrně dobré vzpomínky mají Novoguinejci i na dobu australské administrativy, protože se výrazně zlepšila životní úroveň a země byla pod kontrolou i z hlediska kriminality. Pozitivní vztah k bělochům má tedy své výhody, ovšem někdy to vede až k tomu, že od nás místní očekávají zázraky. Ty ale bohužel opravdu neumíme.
Další informace:
Studie, o nichž se v článku mluví, byly v době vydání tohoto rozhovoru ke stažení na adrese papuánské terénní stanice (je nutné se na ně proklikat, jsou například na osobních stránkách Vojtěcha Novotného).
Původní verze tohoto rozhovoru vyšla v tištěném Ekolistu 11/2007.
reklama
