Záhadní pouštní draci vypráví příběh o lidské důmyslnosti, která vyhubila celé zvířecí druhy
Přítomnost podivných, ani ne půl metru nízkých zídek vyskládaných z kamenů, táhnoucích se do nekonečných dálek, unikala dlouho jakékoliv pozornosti archeologů. Do širšího povědomí se dostaly teprve až v průběhu první světové války, kdy nad nimi tu a tam proletělo letadlo. Piloti si tak před sto lety jako první mohli prohlédnout zvláštní struktury na zemi v jejich celistvosti. Nízké zídky totiž vytvářely rozsáhlé trojúhelníkovité či kapsovité útvary pokrývající skutečně rozsáhlé plochy. S trochou fantazie nabývají podoby dětských papírových draků, a pojmenování „pouštní draci“ se proto brzy ujalo.
Překvapení nad tím, že „záhadné“ nahodilé zídky kopírují určitý tvar, však brzy vystřídalo další. Ohromující byl totiž jejich počet, který šel do tisíců. V současnosti je jich popsán a zaměřen jen zlomek z původního počtu, a i tak jich je v databázi uzbeckého archeologa Azize Khalmadurova již přes 5500. Některé se táhnou zdéli stovek metrů, jiné jen pár desítek. Některé jsou stavebně velmi propracované, z pečlivě poskládaných plochých kamenů, jiné jen z náhodně navršených balvanů.
Většina z nich, ať už úzce šípovitého, půlkruhově kapsovitého nebo široce trojúhelníkovitého tvaru, je ukončena „jámou“. Kruhovým bodem, ve kterém je vyhloubena země do přibližně dvoumetrové hloubky, ohrazená vyšší zídkou. Jak se záhy ukázalo, zdaleka se nevyskytují jen na území Kazachstánu a Uzbekistánu. Podobné struktury je možné najít od Kavkazu až po východ Asie. Nejpočetnější jsou ale na území Iránu, Jordánska, Izraele nebo Sýrie. V této zemi se také nachází zatím nejstarší potvrzený pouštní drak, jehož stáří datují archeologové o 5500 let nazpět.
Současní archeologové měli štěstí, že na rozdíl od nerozluštěného významu kamenných linií na jihoamerické planině Nazca, nemuseli v tomto případě přemýšlet nad účelem využití pouštních draků. Jak si vzpomněli pamětníci v Uzbekistánu a Saudské Arábii, jedná se o jednoduché naháněcí pasti, určené k odchytu stádových zvířat. Alespoň tak je dřív využívali místní pastevci ani ne před dvěma stoletími. Stádo kopytníků buď samo vběhne, nebo je nahnáno lidmi mezi nízké zídky. Uhání kupředu, až dospěje do uzavřeného bodu jámy. V tlačenici, s lovci za zády, už pro ně není úniku.
Prvotní „záhada“ o účelu draků je tedy rychle rozluštěna, a archeologové se omezí už jen na zaměření draků a občasné vykopávky, aby se podívali, čím neolitičtí lovci nebo mnohem později Skytové sehnaná stáda zpracovávali. V tomto bodu ale začíná celá záležitost s draky zajímat ekology. Výskyt draků je ve valné míře omezen na neúrodné polopouštní oblasti, ale pokud se do úvahy zapojí i měřítko času, prakticky kopíruje migrační trasy dávných kopytníků. Těch, kteří se dnes už na území Střední Asie téměř nevyskytují.
Před 2500 lety jejich počty přitom nejspíš dosahovaly čísel, které dnes „naživo“ uvidíme jen v národním parku Serengeti. Stáda desetitisíců antilop, divokých oslů, gazel, sajg, buvolů a koňů táhnoucích zelenou stepní krajinou. Jenže tady selanka končí. Pravidelnou trasu stád totiž lemuje řetězec bezpočtu naháněcích pastí, pouštních draků. Jen na území dnešního Jordánska dosahuje systém pastí nepřerušené délky šedesáti kilometrů. Prakticky celou cestu tak ekologicky „neškodní pastevci“ ztenčovali sílu stád, rok za rokem.
Podle archeologa Shamila Amirova, který se soustředí na průzkum a zaměření pouštních draků s pomocí leteckých snímků, dává „pohled z výšky více smyslu příběhu o životě v neolitické střední Asii“. „Naháněcí pasti vedli tisíce zvířat přímo do jam. Pro pastevce to musela být skutečně masivní proteinová pumpa.“ Za jak dlouho se pravidelný přísun čerstvého masa ze stepí během tahů zvěře snížil natolik, že se udržovat pasti přestalo vyplácet? Jak skutečně velká byla stáda, táhnoucí Střední Asií? A za jak dlouho poté, co zvířata vymizela, se z oblastí stala polo-poušť? To vše jsou otázky, na které teď budou ekologové hledat odpovědi.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama