Zvítězí prales, nebo dálnice?

Minimálně čtvrtina z nich se nikde jinde na světě nevyskytuje. Rychlý ekonomický vývoj a růst populace však bohužel činí z malajsijských ekosystémů jedny z nejohroženějších na naší planetě. Ještě před 40 lety pokrývaly 90 % rozlohy Malajsie původní tropické pralesy. Dnes primární (přirozené) i sekundární (degradované) lesní porosty pokrývají zhruba polovinu země. Zlikvidována byla zejména většina nížinných pralesů do nadmořské výšky 1000 metrů. V nich totiž rostou ekonomicky nejcennější dřeviny a vykácené plochy lze využít pro plantáže kaučukovníku, olejné palmy nebo banánů. Zbytky původních nížinných lesů jsou většinou chráněny v lesních rezervacích a národních parcích, ale ani tam nejsou v bezpečí. Hranice chráněných území byly totiž v minulosti již mnohokrát "upraveny" tak, aby nestály v cestě ekonomickému rozvoji. Naprostá většina zbývajících pralesních komplexů v Malajsii se dnes nachází v horách.

Mapka: Klára Koldová/EkoList

Horské tropické deštné lesy, které se v rovníkových oblastech vyskytují nad hranicí 1000 - 1200 metrů nad mořem, tvoří zvláštní skupinu ekosystémů s mnoha endemickými druhy organismů. Díky své nedostupnosti byly i v Malajsii vždy méně ekonomicky využívány a ničeny. Současné rozvojové plány malajsijské vlády však znamenají přímé ohrožení pro poslední velké komplexy těchto přírodních ekosystémů v zemi.

V Evropě je zvykem odůvodňovat výstavbu nových silnic zejména intenzitou dopravy, která si vyžaduje širší a kapacitnější komunikace. V Malajsii se silnice budují napříč přírodními oblastmi, kde téměř žádná potřeba intenzivní silniční dopravy neexistuje. Právě nové silnice mají podpořit ekonomický rozvoj, osidlování dosud "ladem ležících" území a turistický průmysl. Zvýšení dostupnosti odlehlých území pak jde ruku v ruce s udělováním těžebních licencí a dalším "otevíráním lesní půdy". Aktuální vážnou hrozbou pro malajsijskou přírodu jsou ambiciózní projekty dvou silničních staveb, které by měly otevřít rozsáhlé horské oblasti ve vnitrozemí Malajského poloostrova.

Dvě stě kilometrů dlouhá "Highland Resort Road" by měla propojit tři hlavní horské rekreační oblasti v zemi. Horská letoviska zbudovali počátkem 20. století v tehdejším Britském Malajsku hlavně Evropané jako útočiště před vlhkým, horkým a nezdravým rovníkovým klimatem. Dnes si vláda od projektu slibuje, že nová silnice zvýší atraktivitu horských středisek pro bohaté turisty. Silnice má být futuristickým inženýrským dílem. Má vést v průměrné výšce 1000 metrů nad mořem po svazích hlavního horského hřebene - Main Range - oblastmi, které jsou dosud porostlé přirozeným tropickým lesem. Rozsáhlá údolí a rokle má překonávat mnohasetmetrovými mosty a estakádami.

Studie Světového fondu na ochranu přírody (WWF) nicméně varuje, že výstavba silnice na prudkých svazích v oblastech s ročními srážkami přes 3000 milimetrů bude znamenat obrovské riziko masivních sesuvů půdy, eroze a destrukce lesních porostů. To zase může vážně ohrozit zásobování hlavních malajsijských měst pitnou vodou, protože Main Range je hlavní pramennou oblastí většiny zdejších řek. V ohrožení je také regionální klima v oblasti. Po vykácení části lesů v okolí jednoho z horských středisek (tzv. Cameron Highlands) vzrostla průměrná teplota v oblasti o více než 1,5°C.

Druhým projektem je tzv. "Second East-West Highway", která má právě poblíž Cameron Highlands navázat na horskou silnici. První komunikace vedoucí přes hlavní horský hřeben ve vnitrozemí ostrova byla u hranic s Thajskem vybudována v polovině 80. let. Jedním z hlavních důvodů bylo zpřístupnění oblasti, která byla tehdy ještě pod kontrolou maoistických povstalců. Dnes má silnice v centrální části jen velmi malou intenzitu dopravy. Prudce se však zvýšilo "využívání" oblasti těžařskými společnostmi.

Jedním z hlavních důvodů stavby druhé silnice vedoucí napříč horami je oficiálně snadnější přístup do Národního parku Malajsie (Taman Negara). Více než 4000 km2 velký park je oblastí původních pralesů a jedním z hlavních útočišť populací velkých savců (tygrů, slonů, tapírů) v Malajsii. Ročně ho navštěvuje přes 400 000 turistů. Park byl dosud přístupný hlavně po řece ze své jižní části. Severní polovina, kterou má plánovaná silnice přiblížit civilizaci, zůstávala divočinou, kam se zvířata mohla uchýlit před nájezdy turistických výprav. Komunikace také vytvoří bariéru mezi Národním parkem a severními horskými pralesními oblastmi a rozdělí tak zbývající pralesní komplex na dvě poloviny.