http://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/meditace-v-pavilonu-motylu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Meditace v pavilonu motýlů

28.3.2011 11:10 | PRAHA (Lidové noviny)
"V pavilonu motýlů v melbournské zoo, vybaveném květy, krmítky, živnými rostlinami a klimatizací do podoby „motýlího ráje“, jsem si položil otázku, zda jsou tam motýlkové šťastní," píše Stanislav Komárek. A jak je to s lidmi?
"V pavilonu motýlů v melbournské zoo, vybaveném květy, krmítky, živnými rostlinami a klimatizací do podoby „motýlího ráje“, jsem si položil otázku, zda jsou tam motýlkové šťastní," píše Stanislav Komárek. A jak je to s lidmi?
Foto | Ellie Gee / Flickr
Nedělá civilizace vlastně dobře, že nechává lidi pomalu vymizet, že je „nechává nenarodit se“? Nad zásadní otázkou současnosti se ve své eseji zamýšlí biolog Stanislav Komárek.
 

Ve světě není obtížno zahlédnout globální nesmysl, ale globální smysl. Veliký Gautama Buddha už před věky vyslovil tezi, že tršná – „žízeň po životě“ – je zdrojem veškerého utrpení. Chtivost a dychtivost, se životem nutně spojené, také nutně vedou k frustraci a nenaplnění, či naopak k přesycení a ošklivosti, k trápení, které se od života nedá oddělit. Cílem jeho následníků je vyvázat se z koloběhu životů, kde po každé smrti v úzkosti, bolesti a někdy i hněvu následuje další vášnivá a bolestná inkarnace. Cílem je nirvána, vyvanutí, vyhasnutí všech tužeb a vší novotvorby, tělesné i duševní, blažené znicotnění.

Proto cesta k řešení životních trablů nevede přes násilí a smrt jiných, ba ani skrze sebevraždu – namísto blaženého vymizení vede smrt z vnějšího zapříčinění k rozbouření hladiny světa a k „zasvinění karmy“, ze světských důsledků třeba u pozůstalých k žízni po pomstě. Jen ti, kdo byli ublahobytněni, vymizejí a vyvanou pokojně.

Evropská kultura na rozdíl od Asie vždy zdůrazňovala, že bytí je lepší než nebytí, byť toto volání zesiluje až směrem k novověku: poměr k rozmnožování se lepší od buddhismu přes křesťanskou ambivalenci až k islámskému a novověkému nadšení.

Chóry řeckých tragédií ještě nezřídka opakovaly tezi, že lepší je se vůbec nezrodit, a středověcí kazatelé zdůrazňovali marnost světských věcí a přednosti panenství před manželstvím, představujícím jen nouzové východisko pro lidskou chlípnost.

Ač v teorii křičí evropská tradice: „Život! Jsme pro život!“ a všude rozmisťuje na místo v reálu skoro vymizelých dětí alespoň jejich obrazy s nějakou citově vyděračskou douškou („Tak pomozte přece dětem!?“), v praxi v podstatě pracuje plnou parou ve směru vyvanutí – fenomén takovéto protiběžnosti slov a činů není nijak vzácný a souvisí nějak s psychickou kompenzací: i krvaví konkvistadoři se denně modlili k Panně Marii, mírné a laskavé; inkvizitoři praktikovali lásku k bližnímu jeho napínáním na skřipec atd...

My podobní slepým pavoukům

Bujení se už oceňuje jen na netělesné, nejlépe virtuální rovině – bujení ekonomiky a trhů, textů, obrazů, formulářů, úvěrů, na rovině tělesné se pomalu stává čímsi odporným. Nejde jen o reprodukci – z vlastního pachu a pachu bližního bychom se bez deodorantů pozvraceli, cestu řízku z velkochovu na talíř už by byl málokdo schopen sledovat bez zhroucení. Kolem každého z nás bude brzy plocha svobody tak velká, že se s jinými v blízkosti nesneseme.

Odpřáhnutím rozmnožování od sexu antikoncepcí a zajištěním ve stáří sociálním státem se stává z reprodukce privátní rozmar, stojící v cestě seberealizaci a konzumu. Mají-li rodiče vůči dětem spoustu povinností a děti vůči nim žádné, je radou rozumu si do domu nenasazovat nepřítele, který je sice pár let sametově roztomilý, ale další čtvrt století nás komanduje, obtěžuje a vysává. Naštěstí jej příslušné pilulky odpuzují stejně spolehlivě jako repelent ovády.

Není neproblémové zařazení homosexuálů do majoritní společnosti a jejich v zásadě oslnivá kariéra z psanců ve vzorné občany dáno tím, že lépe, byť někdy nedobrovolně ztělesňují ideál přítomné doby – bezdětnost tak nanejvýš s pejskem? (i ve starém Řecku byla homosexualita ceněna proto, že při ní nevzniká potomstvo). Jako by se svérázným způsobem naplňovalo proroctví sv. Jáchyma z Fiore o „třetím věku“ Ducha svatého, vyznačujícím se mimo jiné všeobecným mnišstvím (nenechme se mýlit, mnichům nešlo primárně o potlačení sexuálních radovánek, ale o potlačení děsivého bujení všeho živého).

Vždy jsem přemýšlel, proč vlastně tolik současných nauk typu genderismu a různých sociálních aktivismů – dbajících v prvním plánu o práva jednotlivců až po nejzazší mez, popření naprosto veškerých rozdílů mezi lidmi a snažící se o krajní formalizaci všech vztahů mezi nimi – hlodá na samém kořeni společnosti. A při své důsledné aplikaci vkrátku povede k jejímu vymizení úplným rozpadem rodin a zastavením plození potomstva, které shledávají zcela mimořádně ujařmujícím a v podstatě zahanbujícím (je také vždy povážlivé, když společnost ještě jakžtakž funguje jen díky tomu, co se chápe jako předsudky a nežádoucí přežitky minulosti).

Podobně jako kolonialisté kdysi naplňovali sny o civilizaci, naplňují tyto síly sny o vyvanutí – nejdřív se ostatně musí v rámci boje proti životní bujivosti učinit jedno, pak teprve druhé: nejdřív vymýtit prales, pak i lidi. Nejsou protagonisti takovýchto konání vlastně nevědomými naplňovateli odkazu Osvíceného, kteří se snad domnívají, že podporují život a jeho rozvoj, ve skutečnosti však slouží Velkému Vyvanutí? To, že lidé, podobni slepým pavoukům, spřádají síť, o jejíž povaze nevědí v zásadě nic, byť soudí pravý opak, je jev historicky častý a lidská konání se tradičně překlopí ve svůj protiklad: i zakladatelé Sovětského svazu chtěli pracující osvobodit, ne založit největší kárný tábor všech dob.

Takový pěkný vřed

Zda život je „dobrý“, či „zlý“, žádoucí, či nežádoucí, je otázka ožehavá a překlopením obvyklé optiky jej také lze vnímat ne jako div, ale jako „chorobu hmoty“, působící bujení, bubření, boj, bolest, smrt. Páv by se pak jevil jako obzvlášť pěkně vybarvený vřed na tváři světa, život ostatně vytvoří se stejnou graciézností nejodpornějšího parazita stejně jako rajku.

Život je vlastně také stav, kdy to nejhorší je vždycky ještě před námi. Člověk je tohoto procesu v dobrém i zlém nepochybně korunou. Kéž jsou všechny bytosti šťastné, praví staré tibetské úsloví. Jenže, mohou být vůbec? V pavilonu motýlů v melbournské zoo, vybaveném květy, krmítky, živnými rostlinami a klimatizací do podoby „motýlího ráje“, jsem si položil otázku, zda jsou tam motýlkové šťastní.

V první generaci možná snad ano, z četných nakladených vajíček se líhne spousta housenek a chtivě se vrhají na listy živných rostlin. Už v další generaci nevíme, kam s nimi – problém zná každý, kdo v jakžtakž vyhovujících podmínkách choval alespoň morčata. Kdo chce životu udělat dobře a dá mu vše, co si přeje, zejména potravu, docílí toho, že bují a množí se, zároveň vyvstávají ale stále nové potřeby (u lidí i kvalitativní) – bytosti chtějí víc, jsou opět nešťastné.

Zatímco přebytečné motýly snadno vyženeme a přenecháme jejich osudu, s lidmi je to jiné – v roce řekněme 1840 byla situace u lidí v Evropě podobná a rozmanití Malthusové se lámali hlavy, co s překotně se množícími chudáky udělat. Z dnešního hlediska nepochopitelná lhostejnost britských elit při strašlivém hladomoru v Irsku v letech 1847-8 se podobala úlevě těch, kteří s radostí konstatují, že populační gradace škodlivého hmyzu konečně dospěla do stadia zlomu. Také bychom v této době prudkého populačního bujení uviděli neskonale více utrpení ve zcela nezakryté formě, nežli vidíme dnes.

Civilizační proces pomalu ale jistě pracuje ve směru omezení násilí a přírodního výběru (ten nakonec zůstává hlavně v tržní konkurenci a vposledku ani v té ne) – k tomu nejzásadnějšímu zlomu došlo už v období neolitické zemědělské revoluce, nikoli v posledních desetiletích. Civilizované poměry se nepochybně významnou redukcí násilí vyznačují a „ušetřené kapacity“ mohou být využity pro civilizačně-kulturní práci a spolupráci.

Pokusů založit společnost na všeobjímající lásce byla v minulosti řada, nejradikálnější a nejvíce do praxe uvedený experiment představovala asi stará Indie se svým principem ahimsá – neubližování či neintervenování. Od tohoto stavu se přítomná doba liší dvěma aspekty: Indie neznala jinou kontrolu porodnosti než úplnou pohlavní abstinenci, rovněž neznala obsedantní nutkání o každého „pečovat“ – jen bránila aktivním zásahům do jeho osudu (máloco lépe ukazuje rozdíl mezi britskými koloniálními pány a jejich indickými poddanými než jídelníček, extrémně masitý proti extrémně vegetariánskému, evropská civilizace vlastně postupně přešla z tehdejší „sadistické“ fáze do dnešní fáze „masochistické“, včetně rozšiřujícího se vegetariánství). Potíž je ovšem v tom, že život s sebou nese i při vší šetrnosti určité penzum utrpení i určité penzum barbarství: oboje vidíme na osudech a počinech malých dětí i nejbedlivěji chráněných a vedených. I u těch nejvíce milovaných a opečovávaných je život lemován pláčem a pocity úkornosti, i jejich činy a nápady jsou z počátku velmi „nesalonní“.

S trochou nadsázky lze říci, že z historického hlediska krátce poté, co mizí bití dětí jako společenský fenomén, mizejí také děti jako společenský fenomén. Obvyklý liberální argument podporující potraty je ten, že včas ničí takové děti, které by měly špatné, nebo alespoň ne optimální podmínky k životu a „trpěly by“ – při zcela konsekventním uplatnění tohoto principu by se tak muselo učinit se všemi, protože všechny trpí (i konsekventní ochrana zvířat před špatným zacházením nakonec vede k závěru žádná nechovat).

Vyvanutí

Nedělá civilizace vlastně dobře tím, že nechává lidi pomalu vymizet, že je „nechává nenarodit se“? Nebylo by i motýlkům lépe, kdyby vajíčka, z nichž se měli vylíhnout, nebyla nikdy nakladena? Není kýženým cílem vyrovnání všech rozdílů, na němž pracujeme, jakási „tepelná smrt vesmíru“?

Nacismus jako hnutí svou podstatou anticivilizační a barbarské (v původním slova smyslu) musel vymizet, protože podporoval život v jeho drsné nevázanosti a bujivosti, v podobě vznikání a zanikání, často násilného (hojně se obíral množením jedněch a vražděním jiných a produkoval tak „karmické vlny“ nebývalého rozsahu), nikoli jeho uchovávání a postupné vyhasínání (protikladem života není vlastně smrt, zejména ne násilná, ale neživotí, vyvanutí).

Potíž je ta, že minimální hladinu „barbarství“ civilizace potřebuje, aby se udržela v chodu – vzpomeňme koneckonců na „barbarskou vitalitu“ prvogeneračních vzdělanců a podnikatelů. V současné Evropě, která na cestě k vyvanutí urazila veliký kus, už vnitřní zdroje „barbarství“ prakticky došly a musí být „dováženo“ spolu s imigranty zvenku, zejména z islámských zemí, které si uchovaly sociální struktury zhruba z dob našich pradědečků. Podobně jako se svět polarizuje v tolika jiných aspektech, polarizuje se i v dimenzi rozmnožování–vyhasínání, popřípadě zbožnost–bezbožnost: neroste fundamentalismus jaksi přímo naší bezvěreckou rozbředlostí?

Takovýto svět nás pak svou kombinací relativní brutality a životaschopnosti děsí jako vše, co jsme mívali a postupně ztratili (ozdobná plemena psů, opečovávaná zástupem veterinářů a dodavatelů konzerv, na tom nejsou zásadně jinak).

Ve žluté Asii nastoupil naopak proces podobný jako v Evropě, jen ještě urychlený – obrovská exploze ekonomického bujení je poháněna energií získanou rozkladem tradičních rodinných a sociálních vazeb: že se v rámci překotného konzumního budování rozkládají rodinná pouta, je vposledku asi tak překvapivé jako skutečnost, že v tendru prudce jedoucí lokomotivy ubývá uhlí.

Kýžený workoholismus je možno rozvinout, teprve když není nutno s velkou energetickou investicí opečovávat tradiční rodinné vazby – proto se také tradiční muslimská společnost jeví být přičinlivá jen mírně. Celou literaturu evropského 19. a 20. století lze ostatně shrnout pod heslo: „Jak jsem se vzpíral(a) tradičnímu řádu“, přičemž za pravdu je vždy dáno těm, kdo se vzepřeli, nikoli těm, kteří by jej snad chtěli udržovat.

Je ostatně pozoruhodné, že novověká Evropa či její myšlenkoví dědicové nesnesli, aby někdo „vyhasínal“ jinak, třeba prostřednictvím křesťanského a buddhistického klášternictví, musí to činit pracovně-konzumní cestou a roztáčet její mlýny, byť konečný výsledek je tentýž. Takový systém, aby se udržel, musí neustále nasávat lidi „z venku“ a spotřebovávat je jako palivo, zároveň se tím však také mění. Města takto žila na úkor okolního venkova dávno, ale dnes proces zasáhl celé obrovské regiony a možná už brzo nebude kde rabovat – prales mimo nás i v nás se celoplanetárně mimořádně tenčí.

Je, či není pokojná sebevražda, či lépe řečeno pokojné vyvanutí, jež euroamerická civilizace právě provádí, projevem vyšší buddhistické moudrosti, byť nevědomé?

Další informace |
Esej je převzata z Orientace, přílohy Lidových novin.
foto - Komárek StanislavStanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Blíž přírodě
Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist