Ivan Brezina a Pavel Vondráček: Jediné, co lidi znají, je pohádka o Červené Karkulce, říká vlkolog
Jak často na východním Slovensku vlci někoho sežerou?
Žádný případ není doložen, a přitom tu vlci byli vždycky. Místní lidé se jich nebojí, i když se tu vypráví jedna příhoda. Kluk a holka jdou v noci ze zábavy a napadne je smečka vlků. On stihne vylézt na strom, ale milou mu vlci roztrhají přímo před očima.
Přesně o tom se nám v noci zdálo!
S doktorem Oskarem, který se vlky zabýval dlouhá léta přede mnou, jsme se snažili zjistit, kdy a kde k tomu došlo. Chodili jsme po vesnicích a vyptávali se. Místní říkali: „U nás ne, ale stalo se to vedle!“ Za kopcem říkali: „Ano, slyšeli jsme o tom, stalo se to v sousední vesnici!“
‚Městská legenda‘?
Ano, ale neuvěřitelné je, jak se šířila. Vždycky se na ni pozapomnělo, pak se zas někde objevila. Když se podíváte do seriózních statistik, na Slovensku člověka občas napadne medvěd. Vlk nikdy, prostě žádný případ, který by byl seriózně doložen – kromě té děsivé story, která přežívá desítky let. Jeden konflikt člověka s vlkem ale popsal doktor Oskar. Vlk napadl telátko, bača vzal hůl a mlátil ho po hlavě. Vlk ho v pudu sebezáchovy kousl do ruky a utekl. Nic jiného se na Slovensku nikdy nestalo.
Jak se při setkání s vlky chovat?
Já si s nimi vždycky začnu povídat. Řeknu: „Ahoj, vlčko!“ a zvednu ruce nad hlavu, aby viděli, že nemám zbraň. Pak mu třeba vyprávím, jak jsem v Praze studoval ČVUT, a on sedí a poslouchá, třeba pět minut. Nerozumí, ale fascinuje ho lidský hlas. Vlci mají velmi vyvinutý slovník, zahrnující asi šest tisíc ‚slov‘, tedy kombinací pohybů ocasu, hlavy a štěkání. Dokážou si tak předat spoustu informací. Třeba místo setkání – smečka se rozprchne a o dvacet kilometrů dál se zas setká, a přitom se nemůžou jen tak náhodně hledat. Sociální život vlků a lidí jsou si velmi podobné, a je proto logické, že si rozumíme. Když se v lese potkáte s rysem nebo s jelenem, může si zlámat nohy, jak rychle utíká. Vlka ale zajímáte. S manželkou a psem jsme jednou v lese potkali vlčí smečku. Zastavili se, dívali se, a nebyl v tom žádný strach. Bylo to takové: „Tak co vy tady v lese?“
Z čeho pak ale pramení špatná pověst vlků?
Z neznalosti. Místní lidé se jich nebojí – žijí s nimi a nevnímají je jako problém. V Česku ale vlci nejsou. Když se před pár lety v Beskydech objevila vlčí smečka a roztrhala pár ovcí, byl vyhlášen výjimečný stav a děti směly do školy jen v doprovodu dospělých… Proč? No protože tam lidi sto let vlky neviděli a jediné, co znají, je pohádka o Červené karkulce. Mají strach z neznámého. Ve slovanské mytologii jsou přitom vlk a medvěd tzv. apotropaická zvířata, která nás chrání před zlými silami. Špatný obraz vlků k nám přišel až s katolickou vírou z Německa. Satan je v Bibli popsán dost nejasně, takže dostal vlčí nálepku. ‚Slovanská‘ hrdlička je přitom paradoxně mnohem krutější. Vlci se perou jen rituálně, stejně jako chlapi v hospodě. Nechtějí se zabít, jen měří síly. Ale když se pobijou hrdličky, jedna druhou zavraždí. Hrdlička není symbol míru, ale je krvelačné zvíře, proti kterému je vlk beránek.
Když jsme v noci slyšeli vlky, kdo zavyl první? Samec, nebo samice?
To vám neřekne nikdo, protože ve většině odborných knih je popis sociálního chování vlků ze zoo. Jenže to je blbost, protože nejsou normální. Je to, jako byste popisoval chování české společnosti podle výzkumu vězňů ve Valdicích. O skutečném chování vlků v přirozených podmínkách máme jen útržkovité informace.
Přesvědčivě vysvětlujete, že vlci lidi nenapadají. My ale známe Jacka Londona, který o tom má spoustu děsivých historek z Aljašky. Lže?
London všechny ty svoje krásné povídky napsal na základě půlročního pobytu na Aljašce, kde seděl v hospodě. Sám útok vlků nezažil. Neříkám, že k tomu nikdy nedošlo, ale ty případy jsou naprosto výjimečné a nejasné. Nedávno si prý šla nějaká žena na Aljašce zaběhat a našli ji roztrhanou. Na Sibiři se tvrdí, že někoho sežrali vlci, ale možná už byl mrtvý.
Spisovatel Elias Canetti prožil mládí v bulharském Ruse. Vzpomíná: „Vyprávěly se příběhy o mimořádných letech, kdy Dunaj zamrzl. O jízdách na saních přes led do Rumunska. O hladových vlcích, kteří pronásledovali koně se saněmi…“
To už je podle mně úplná blbost. Spousta ‚děsivých‘ příběhů vzniká jen proto, že vlci jsou zvědaví. Třeba jedete na běžkách a oni klusají za vámi, aby se podívali, co se to děje. Ve vaší hlavě se ale zrodí příběh, že vás pronásledují, aby vás sežrali. Jednou jsme spali v lese a já měl s sebou psa. Kamarád mi ráno povídá: „Proč sis ho nepřivázal? V noci mi vlezl do stanu, musel jsem po něm hodit botu!“ Jenže můj pes byl přivázaný. Byl to zvědavý vlk, který viděl stan a šel se kouknout, co to je. Kamarád zbledl. Dokud si myslel, že to byl pes, nebál se ho, ale když slyšel, že to byl vlk…
V Rumunsku jsem spal v horách a v noci slyším, jak nějaké zvíře vytáhlo ven špinavý ešus a vylízalo ho. Ráno byly kolem psí stopy, ale široko daleko nebyla žádná salaš…
To mohl být vlk.
Samotář?
Ano, jsou i vlci, kteří běhají sami. Smečka není pořád spolu, stejně jako není stále spolu lidská rodina. Jednou jsem si všiml, že jeden vlk ze smečky na pár dnů odešel. Ostatní ho třeba otravovali, chtěl mít na chvíli pokoj, potřeboval si promyslet svůj další život… No a pak se zas vrátil.
Stopy po páření vlků jsme našli jen asi půl kilometru od nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica. Copak vlkům nevadí blízkost vesnice?
Nevadí, bývají u ní často. Kdysi se o okolí vesnic starali sedláci, ale pak to tam zarostlo šípky a trnkami, takže vznikly stovky hektarů neproniknutelného prostoru. Člověk neprojde, ale zvířata úplně v pohodě. Je to zóna klidu, kam vlci chodí vrhnout mláďata. Nepotřebují hrabat nory.
Co přísloví „Člověk člověku vlkem“?
Člověk by člověku měl být vlkem, třeba proto, že vlci jsou doživotně monogamní. Samec se spáří a stává se z něj rodič – živitel. Samice se stará o mláďata a samec zatím loví zajíce, natráví potravu a v brlohu ji vyvrhne. Kdyby ho nebylo, rodina nepřežije. Rys je jiný – spáří se a vůbec ho nezajímá, co se děje dál. Odejde pryč a ať se stará samice…
Kolik vlků dnes žije na Slovensku?
Mám záznamy o každém vlkovi, kterého zastřelili. Jenže smečka je rodina, ve které se páří jen nejsilnější alfa pár. Nedá se proto odvozovat, kolik se z aktuálního počtu vlků narodí mláďat. Myslím, že na Slovensku v zimě máme asi 300 vlků, ale z toho je jich 150 zastřeleno a 150 zůstane.
Proč vlastně myslivci vlky střílejí?
Je to psychologická záležitost. Jelena je snadné ulovit, ale kdo zastřelí vlka, je machr. Německý zoolog Grzimek tvrdil, že muži, kteří střílejí velké šelmy, tím kompenzují svou sexuální nedostatečnost. A jeden myslivec mi vyprávěl, že když jde po lese s puškou, cítí se jako pán tvorstva, který rozhoduje o bytí a nebytí.
Víte, co udělá v Česku myslivec, když uvidí kriticky ohroženého orla? Zastřelí ho! Myslivci jsou totiž největší škodná.
Až někomu řeknu, že jsem se na tom shodl zrovna s Ivanem Brezinou…
Nemůže být za nenávistí myslivců k vlkům konkurence?
Ne, protože podle oficiálních statistik slovenští myslivci ročně zastřelí asi tři tisíce jelenů, ale vlci jich uloví jen asi pět set. Racionálními argumenty tedy jejich odstřel nezdůvodníte. A podle studií doktora Oskara mají jeleni nejlepší trofeje paradoxně právě v oblastech, kde žijí vlci. Tam, kde nejsou, se trofeje zmenšují. To je třeba příklad Česka, kde kvůli vyhubení vlka žije zdegenerovaná forma jelena. Myslivci by se proto měli snažit mít v revíru vlky už proto, aby měli kvalitní jeleny.
Na Slovensku jsou na odstřel vlků kvóty, které loni činily 130 kusů…
Ty jsme vydupali my, předtím se vlci mohli střílet neomezeně. Ale je to jen první krok. Teď chceme prosadit celoroční ochranu, jako je to třeba v Polsku, protože vlk je ohrožený druh. V oblasti na pomezí východního Slovenska a Polska, které se odedávna říká Vlčí hory, bychom chtěli vytvořit velkou rezervaci s volným vstupem lidí, kde by se nelovilo.
Co se stane, když potká vlk medvěda? Je mezi nimi rivalita? A co vztah vlk–pes?
Nedá se to zevšeobecňovat, protože vlci jsou individualistické bytosti. V různých situacích se mohou chovat různě, žádná šablona pro to neexistuje. Mám zdokumentovaný případ, kdy vlci medvěda sežrali, jenže byl buď nemocný, nebo dokonce už mrtvý. A pes? Vlci by ho mohli zabít, a určitě se to i občas stane. Můj československý vlčák ale jednou na Čergové potkal mladého vlka a hráli si spolu jako štěňata. Takže se nedá paušálně říct, že by byl pes mezi vlky v nebezpečí. Můžou se spolu dokonce pářit, protože biologicky patří ke stejnému druhu.
Takže je to jako v hospodě – buď se s někým cizím perfektně spřátelíte, nebo si dáte přes hubu. V Česku byl poslední vlk zastřelen v prosinci 1875 u Vimperka. Je možné, že by se k nám vlci vrátili?
Určitě. Je mýtus, že vyhledávají hluboké neproniknutelné pralesy. Potřebují krajinu, kde jsou možnosti úkrytu a dostatek potravy, tedy jeleni a divočáci. Žijí třeba na hranicích Polska s bývalou NDR, a přitom je tam skoro rovina. Spíš než hory vlkům vyhovuje rovinatá mozaika: lesík, volná krajina s polem, pak zase lesík… A hlavně pokud tam rostou buky. Divočáci žerou bukvice, kukuřici a brambory, no a vlci žerou divočáky. Do hor se stahují jen na útěku před člověkem.
Když shrnu, co jste nám řekl, zní to „Nebojte se vlků“?
To určitě! Když mi bylo asi pět, rodiče mě na dva měsíce prázdnin posílali k babičce. Dávala mi na starosti své čtyři krávy, a to byl tehdy nějaký majetek! Posílala mě s nimi přes několik kilometrů lesa na louky. Pásl jsem je a vracel se až za tmy. Babička říkala: „Až uvidíš někoho, koho neznáš, raději se schovej. Ale až potkáš vlky, neboj se!“
reklama
Další informace |
Tento rozhovor vyšel v časopise Maxim 3/2012. Více na www.wolf.sk a jurajlukac.blog.sme.sk.
