Jakub Haas: Ekologické škody jsou dluhem, který musíme splatit
„Vláda vítěze ekotendru nevybere a tento projekt končí, oznámil premiér Petr Nečas. Jak by se podle vás měl stát postavit ke starým ekologickým zátěžím?“
Kromě Jakuba Haase nám své odpovědi poslala Jarmila Šťastná z časopisu Odpady a Ivo Hlaváč z ministerstva životního prostředí.
Především je nutno zdůraznit, že stát se zavázal sanovat postižené lokality již na počátku devadesátých let, kdy byly privatizovány dotčené podniky. Ačkoli se v oficiální statistice státního dluhu nezobrazují, jedná se o reálné závazky, které musí být splaceny. Hledala se a hledá cesta, jak tento dluh splatit co nejefektivněji a v co nejkratší době. To bylo i hlavním cílem komplexní ekologické zakázky. Ta reagovala na zdlouhavý a administrativně náročný postup v zadávání jednotlivých zakázek, kdy se za téměř dvacet let sanovala pouze menšina lokalit.
V období 1992 až 2008 bylo ukončeno pouze 32 % z celkového počtu ekologických smluv a vynaloženo 27 % ze schválených garancí. Přitom šlo o méně znečištěné lokality s relativně méně náročným postupem sanace. Za sociálnědemokratického ministra financí Bohuslava Sobotky se dokonce na dva roky (2004-2006) proces vypisování výběrových řízení zastavil. Skutečnost, že znečištění se může s postupujícím časem rozšiřovat, a sanace se tak stane nákladnější, byla často ignorována. Představa, že zrušením ekotendru ušetříme, protože ekologické škody sanovat nemusíme, je tedy naprosto mylná.
Na řadu lokalit se vztahuje termínované rozhodnutí České inspekce životního prostředí. To znamená, že pokud nebude do daného termínu lokalita sanována, hrozí pokuta vlastníkovi podniku, v jehož areálu se znečištění nachází. Vzhledem k závazku státu je pravděpodobné, že vlastník privatizovaného podniku bude pokutu či náklady na sanace vymáhat po státu soudně či prostřednictvím mezinárodní arbitráže. Tomu je potřeba zabránit a představuje to jeden z hlavních cílů komplexní ekologické zakázky.
Dále je potřeba odmítnout názor, že by se sanace lokalit kvůli velkému ekotendru, který byl vyhlášen na konci roku 2008, zastavila. Vypovídají o tom následující čísla. V letech 2009, 2010 a ve třech čtvrtletích roku 2011 bylo vypsáno více než 400 ekologických veřejných zakázek v hodnotě cca 5 mld. Kč. Jednalo se především o lokality, kde hrozil mimořádný havarijní stav a kde existovalo rozhodnutí České inspekce životního prostředí o potřebě urychleného zásahu.
Komplexní ekologická zakázka představovala poctivý pokus, jak urychlit sanaci postižených lokalit, přenést rizika ze státu na dodavatele a zastropovat roční náklady státu. V současném systému totiž hrozí neustálé navyšování garancí, což náklady v konečném důsledku zvyšuje. Jeden velký tendr by navíc byl pod větší veřejnou kontrolou než stovky malých zakázek. Ministr financí již v minulosti mnohokrát uváděl, že pokud ekotendr nevyjde, minimálně nám přinese objektivní tržní odhad sanačních nákladů, který doposud chyběl.
Názory, že rozdělení velké zakázky na několik menších přinese nějakou podstatnou výhodu, považuji za pochybné. Pokud není nejnižší nabízená cena jedné velké zakázky, která logicky přináší největší úspory z rozsahu, přesvědčivá, jen těžko bude přesvědčivý součet cen ze tří, čtyř či pěti menších tendrů. Příprava těchto tendrů by také samozřejmě nějakou dobu trvala, zvláště pokud se budou neúspěšní uchazeči neustále odvolávat a požadovat šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jak se stalo v případě komplexní ekologické zakázky.
Ať už diskuse o možných způsobech sanace dopadnou jakkoli, v tuto chvíli nezbývá nic jiného, než pokračovat v současném postupu, který bude plně závislý na rozpočtových možnostech státu.
reklama
