Ivo Hlaváč: Při likvidaci starých zátěží je potřeba se vyhnout dalšímu nezdaru typu ekotendr
„Vláda vítěze ekotendru nevybere a tento projekt končí, oznámil premiér Petr Nečas. Jak by se podle vás měl stát postavit ke starým ekologickým zátěžím?“
Kromě Ivo Hlaváče nám své odpovědi poslala Jarmila Šťastná z časopisu Odpady a Jakub Haas z ministerstva financí (jeho názor zveřejníme na konci tohoto týdne).
Námitky směřovaly k některým parametrům zadávací dokumentace, která podle našeho názoru nedostatečně zajišťovala pořadí odstraňování ekologických škod v souladu s mírou rizika na jednotlivých lokalitách, stejně jako nesla riziko upřednostňování prostého skládkování před použitím technologií, jež maximálně redukují množství materiálu, který by bylo nutné na skládky uložit (dekontaminace, biodegradace apod.).
Namítali jsme rovněž, že byla podceněna role Ministerstva životního prostředí a jeho orgánů, zejména ČIŽP, v procesu sanací. Poukazovali jsme zejména na minimální možnost efektivně kontrolovat velké množství (řádově stovek) navazujících kontraktů, které by vítěz ekotendru uzavíral při řešení sanace jednotlivých lokalit. Rovněž koncept supervize dílčích projektů byl podle našeho názoru neuspokojivě dořešen. Tyto negativní rysy podle našeho názoru převažovaly nad deklarovanými výhodami – jediným výběrovým řízením, jasně definovanou cenou a jasně vymezeným a relativně krátkým časovým obdobím pro řešení.
Cena ekotendru byla od samého počátku nejvíce kritizovaným prvkem. Původní astronomická suma byla výrazně redukována mj. i proto, že MŽP a ČIŽP opakovaně předkládaly kvalifikované odhady v částkách výrazně nižších. Poslední odhad byl předložen vládě v prosinci 2010 jako materiál projednávaný v režimu „Důvěrné“.
Ministerstvo životního prostředí mělo své zástupce v hodnotící komisi, jež byla jmenována vládou a která při vyhodnocování nabídek postupovala podle zákona o veřejných zakázkách. Svou činnost komise ukončila předáním zprávy ministru financí. Ministerstvo financí jako zadavatel si nechalo zpracovat nezávislé analýzy od dvou renomovaných auditorských firem. Výsledky těchto analýz bude mít k dispozici pouze vláda při svém konečném rozhodování. Dovolím si spekulovat, že i výsledky těchto auditů přispěly k rozhodnutí ekotendr zrušit.
Odpověď na otázku „Jak dál?“ není vůbec jednoduchá. Jednou z variant je samozřejmě návrat k původnímu postupu, tj. k zadávání zakázek na sanaci jednotlivých lokalit, podle uzavřených ekologických smluv. Koneckonců tento postup stále paralelně probíhá, neboť na lokalitách, kde v průběhu času nastal havarijní stav, Ministerstvo financí vypisuje individuální soutěže.
Původní postup měl samozřejmě své nevýhody, především časovou náročnost výběrových řízení. Navíc, při finančním objemu jednotlivých zakázek (stomilionové částky) by podle přijatého rozhodnutí vyžadovala jednání hodnotících komisí v režimu „Důvěrné“ a stala by se terčem kritiky pro netransparentnost, což vzhledem k celkové atmosféře kolem ekotendru nelze považovat za žádoucí.
Nabízí se tedy jakási střední cesta. Neřešit ekologické smlouvy jednotlivě, nýbrž skupinově. Jinými slovy, rozdělit podle transparentních pravidel množinu zakázek původně sloučených v ekotendru do menších celků a využít jeho pozitivních rysů zmíněných výše – menšího počtu výběrových řízení a tím i kratší doby potřebné k řešení. Finanční objemy pro jednotlivé skupiny by samozřejmě byly stále v řádu miliard, bylo by ovšem snazší je exaktně vyčíslit.
Od začátku diskusí na toto téma je nezbytné klást důraz na kritéria, podle kterých budou případné skupiny vytvořeny. Na první pohled se nabízí několik možností, z nichž některé, např. seskupení podle regionů, jsou svůdné svou jednoduchostí, ale již na druhý pohled mají řadu úskalí. Další možnosti nemá smysl uvádět ve zkratce, protože by mohlo dojít k jejich trivializaci ještě před zahájením skutečně věcné debaty.
Velice důležité je i nediskriminační stanovení soutěžních podmínek. Ty musejí obsahovat všechno to, co je běžné ve standardních veřejných soutěžích na odstranění ekologických škod (všechny potřebné technické akreditace a autorizace). Naopak se musejí vyhnout stanovení podmínek, které by snižovaly množství subjektů, které se soutěže/soutěží mohou účastnit. Není žádným ekonomickým objevem, že čím více subjektů se bude do tendrů hlásit, tím větší bude tlak na konečnou cenu, za kterou se ekologické škody odstraní.
Stručně: Předpokládám, že zároveň s formálním ukončením ekotendru vláda zadá ministerstvu financí návrh dalšího postupu na odstraňování starých ekologických zátěží. MŽP je připraveno se účastnit diskuse o pokračování odstraňování ekologických škod na základě datové základny a nemalých zkušeností, které získalo za více než 15 let řešení starých ekologických zátěží.
Budeme se snažit o co nejrychlejší řešení procesu ve snaze nezvětšovat zpoždění, ke kterému bezpochyby došlo a jež mnohým privátním subjektům komplikuje situaci. Chceme rozhodně zabránit opakování nezdaru, který zpoždění způsobil. Budeme preferovat transparentní soutěže, tedy rozdělení původní zakázky do více „balíčků“, např. podle určitého regionálního členění. Prioritou by mělo být rychlé odstranění ekologických škod za adekvátní a férovou cenu, s důrazem na rychlost jejich likvidace podle míry rizika a znečištění.
reklama
Autor je náměstek ministra životního prostředí a ředitel sekce ochrany životního prostředí.
