Jaroslav Kolařík: Katastrofa jménem Standardy péče o přírodu a krajinu

Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Scott Costello / Flickr

Politizace odborných standardů – riziko pro arboristiku

SPPK byly zamýšleny jako doporučené postupy stanovující parametry výstupů a technický popis činností v péči o přírodu a krajinu. Vydavatelem je státní Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) ve spolupráci s vybranými akademickými pracovišti a dalšími odbornými autoritami. Původní myšlenka byla chvályhodná – sjednotit terminologii a postupy napříč oborem, zlepšit kvalitu praxe a zajistit srozumitelnost mezi projektanty, dodavateli, investory i úřady. Pokud by standardy zůstaly striktně odborným nástrojem, mohly výrazně prospět jak stromům, tak arboristům.

Slibný začátek SPPK (2011–2016)

Když jsem v roce 2011 přišel na AOPK ČR s projektem tvorby oborových standardů, měl jsem naivní představu, že ukotvení těchto standardů pod státní agenturu povede k rychlé implementaci do praxe a rozšíření mezi všechny zainteresované strany – zejména mezi vlastníky pozemků a stromů na nich rostoucích. A zpočátku to skutečně vypadalo nadějně. Do roku 2016 vzniklo prvních 12 titulů arboristických standardů (řada A) a ty se záhy staly základem ceníků prací, oborových softwarů pro hodnocení stavu stromů a pronikly do vzdělávacích programů od certifikací až po akademickou sféru. Například AOPK ČR promítla nově definované typy řezů stromů do svých oficiálních ceníků obvyklých opatření, což sjednotilo terminologii napříč republikou.

Důležité je, že vývoj těchto prvních standardů byl transparentní a otevřený. Koordinaci zajišťovalo akademické pracoviště (tehdy Arboristická laboratoř při MENDELU) a do vývojové rady se mohl přihlásit kterýkoli zástupce zájmové skupiny, který měl o konkrétní řešenou problematiku zájem. V praxi se tak u jednoho stolu setkávali odborníci různých názorových proudů, tříbila se terminologie a vyjasňovaly priority. První zveřejněné standardy byly přijaty velmi pozitivně jak veřejnou správou, tak podnikatelskou sférou i profesními spolky. Zdálo se, že obor arboristiky konečně získává pevné mantinely kvalitní praxe, za kterými stojí celá komunita.

Vstup státu do vývoje a selekce expertů

Tato idylická situace však netrvala dlouho. Kolem roku 2016 do procesu vývoje standardů vstoupil stát přímo – AOPK ČR převzala koordinaci a do čela vývoje se postavil úředník. Důsledky na sebe nenechaly čekat. Z vývojové skupiny byli obratem vyřazeni členové, kteří nevyhovovali osobním preferencím nového vedoucího. Paradoxně tak v aktuální skupině pro vývoj standardů chybějí zástupci majoritních organizací poskytujících arboristické vzdělávání a certifikace v ČR.

Ještě závažnější však byly následné změny v obsahu standardů. Standardy, které v praxi úspěšně fungovaly téměř 10 let, se začaly "inovovat". Samotná potřeba občasné aktualizace je samozřejmě legitimní – žádný standard nemůže zůstat neměnný navždy, obzvlášť s rozvojem nových poznatků a technologií. Problém však nastal v tom, jakým způsobem a v jakém rozsahu jsou změny prosazovány.

Konzistence a kompatibilita: zásady ignorované při inovacích

Při aktualizaci oborových standardů je nutné zachovat určité hranice a protokol. Minimálně dvě klíčové zásady by měly být respektovány:

• Konzistence: Zásady a pravidla, na kterých se obor jednou dohodl a která byla kodifikována na dostatečně dlouhou dobu, se nemají měnit jen proto, že noví členové vývojového týmu mají "svůj názor". Jednou zavedená a praxí prověřená pravidla nelze libovolně přepisovat – má to dalekosáhlé důsledky. Co bylo v arboristické praxi upevněno za uplynulých 10 let, nelze najednou anulovat jen rozmary úředníka, který možná plně nechápe všechny dopady, jež jsou však pro odborné arboristy denní realitou.

• Kompatibilita: Standardy musí představovat souhrn zásad kvalitní praxe vycházejících z aktuálních poznatků a z mezinárodních zkušeností. Nelze se uzavírat do národní bubliny – stromolezecká a arboristická komunita je mezinárodní a sdílí osvědčené postupy napříč státy. V současnosti jsou nejlepším vyjádřením mezinárodních zkušeností Evropské arboristické standardy (European Arboricultural Standards), vytvořené s participací Evropské arboristické rady (EAC) a zapojením desítek zemí. Jde o projekt financovaný EU, na němž spolupracovalo 11 evropských zemí od roku 2019 a jehož cílem bylo do roku 2025 vydat jednotné technické standardy pro arboristickou praxi. Tyto evropské standardy jsou nyní postupně překládány a implementovány ve více než 30 zemích Evropy i mimo ni – jsou zkrátka vnímány jako autorita v oboru.

Bohužel, aktuální vývoj SPPK obě výše zmíněné zásady zcela ignoroval. Inovace standardů proběhly bez respektu ke kontinuitě pravidel a bez snahy o sladění s mezinárodně uznávanými postupy.

Sporné změny ve standardech SPPK (příklady)

Co konkrétně se stalo špatně? Zmíním několik nejzávažnějších změn, ke kterým v posledních aktualizacích standardů došlo:

• Přepsání klíčových definic řezu stromů (SPPK A02 002): V aktualizované verzi standardu Řez stromů došlo ke změně obsahu zásadních technologických kategorií, jako je obvodová redukce koruny a lokální redukce. Jinými slovy, to, co bylo dosud v praxi chápáno pod určitými termíny řezu, nová verze definuje jinak. Následek? Projekty a hodnocení stromů provedené podle standardů z let 2012–2024 nebudou zpětně kompatibilní s projekty realizovanými od roku 2025 dále. V praxi byly od roku 2012 posouzeny a ošetřeny podle původních definic doslova miliony stromů. Teď by každý realizátor musel zjišťovat, zda arborista, který daný strom hodnotil nebo navrhoval řez, měl na mysli technologii podle standardu z roku 2015, anebo tu „novou“ z roku 2025. To je samozřejmě nereálné a do péče o stromy by to vneslo chaos.

Veteranizace stromů v Národním parku Podyjí.

Foto | Martin Škorpík / NP Podyjí

• Legalizace záměrného poškozování cenných stromů (SPPK E02 005): Česká republika je aktuálně zřejmě jedinou zemí, která ve svých standardech legalizuje úmyslné poškozování stromů – tzv. veteranizaci – a to dokonce u těch nejcennějších, senescentních nebo památných stromů. Jakkoli je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, nic to nemění na faktu, že takový postup vůbec standard připouští. V zahraničí je něco takového nemyslitelné – veteranizace stromů se tam provádí jen experimentálně nebo výjimečně pro biodiverzitní účely, ale určitě není kodifikována jako běžná praxe v národních standardech péče o dřeviny.

• Tolerance nekvalitního výsadbového materiálu (SPPK A02 001 a A02 002): Dalším alarmujícím posunem je postoj k výsadbě stromů. Místo aby standardy důsledně trvaly na používání kvalitních sazenic a školkařských výpěstků, normalizuje se využívání nekvalitního materiálu. Aktualizovaný standard Výsadba stromů pracuje s variantou, že vysadíme i technologicky nekvalitně vypěstovaný strom (např. s poškozeným kořenovým systémem či nevhodnou korunou) a následně to „napravíme“ razantním řezem koruny na stanovišti – včetně případného zakrácení terminálního výhonu (vrcholu) stromu. Dokonce se uvádí kategorie „výrazná redukce koruny po výsadbě“ pro opadavé listnáče prostokořenné nebo technologicky chybně pěstované stromy. Evropské standardy přitom takový postup odmítají – správný postup je vysazovat pouze kvalitní stromky s vhodně upraveným kořenovým systémem a správnou strukturou koruny, aby žádný drastický řez po výsadbě vůbec nemusel být aplikovaný. České aktualizované standardy tak de facto legitimizují neprofesionální přístup některých dodavatelů (použití levného, nekvalitního materiálu s tím, že „ono se to pak nějak ořeže“), namísto aby ho jasně odsoudily.

Dopady na praxi: odborníci mezi státním kladivem a kovadlinou

Díky oné nešťastné politizaci oborových standardů se Česká republika ocitá zcela mimo hlavní proud profesionální arboristiky. Vytváří se velmi nebezpečná dichotomie pro všechny skutečné odborníky v oboru:

• Konformita vs. odbornost: Buď se rozhodnete „držet basu“ se státem a budete navenek deklarovat používání státem schválených (byť odborně problematických) standardů – čímž si zajistíte klid před úředníky, ale popřete současné vědecké poznatky a mezinárodně osvědčené postupy. Nebo budete ve své praxi vycházet z nejnovějších publikovaných výzkumů a oborově uznávaných metod, což však před úředními orgány raději zatajíte, protože by formálně neodpovídaly českým SPPK.

Tato situace staví profesionální arboristy do nepříjemné role – buď budou “papírově” používat horší postupy, nebo dělat kvalitní práci potají. Mezi tímto kladivem a kovadlinou se ocitli i mnozí vlastníci stromů (včetně velkých měst a majoritních správců stromové populace), kteří si v uplynulých letech nechali zpracovat plány péče o spravované stromy podle původních standardů z let 2012–2020. Nyní by teoreticky měli tyto plány aktualizovat podle nekompatibilních verzí standardů z roku 2025 – což je prakticky nemožné. Lze očekávat, že v zájmu zachování kontinuity péče budou mnozí nadále využívat původní (neaktualizované) verze metodik, oficiální „platnost“ neplatnost. To ovšem dále podrývá autoritu nových SPPK a vytváří zmatek.

Nenechme se odradit: poučení a výhled do budoucna

Vykreslil jsem výše velmi pochmurný obraz současnosti oboru arboristika v ČR. Přesto bych nerad, aby to vyznělo jako definitivní prohra. Historie nás učí, že odborná správná cesta si nakonec místo najde, byť třeba navzdory státu. Ještě kolem roku 2000 vydávala tatáž státní agentura (AOPK ČR) metodiky, které požadovaly řez stromů paralelně s kmenem (flush cut) a zatírání řezných ran penetračními nátěry. Dnes každý profesionální arborista ví, že to jsou nevhodné postupy, které stromům spíše škodí. Fakt, že stát tehdy vyžadoval něco, co odborníci v terénu nechtěli a neměli dělat, není tedy nic nového. Postupně se i státní orgány musely přizpůsobit novým poznatkům a tyto zastaralé požadavky opustit.

Věřím, že podobně i nyní (byť se zpožděním) bude Česká republika donucena okolnostmi přejít zpět ke kvalitním a osvědčeným postupům, jaké akceptují mezinárodní arboristické autority. Evropské arboristické standardy jsou již realitou a bude stále obtížnější je ignorovat. Snad do té doby nezničíme příliš mnoho stromů a nezdeformujeme názory příliš mnoha mladých lidí vstupujících do oboru.

Na závěr si dovolím osobní poznámku a ponaučení. Omlouvám se celému oboru arboristiky za svou dřívější naivitu, se kterou jsem projekt SPPK předal do rukou státní agentury. Tato zkušenost mě naučila, že dobré úmysly je třeba hájit před politickými vlivy mnohem obezřetněji. Sdílím tento příběh zejména jako varování pro kolegy v dalších zemích, kde nyní s obrovským nasazením implementují Evropské arboristické standardy: buďte opatrní a snažte se vyhnout tomu, abyste své rozpracované standardy přenechali ke spravování státním úřadům. Úřední akceptace výsledků bohatě stačí – přímá regulace totiž může nadělat více škody než užitku.