Ivan Rynda: Povodně a klima: Počet povodní dokazuje i změny klimatu
Titulní otázka je, možná i nezáměrně, lstivá. Je totiž možný dvojí výklad: povodně s klimatem nesouvisejí a tudíž o jeho ne/změnách nic nevypovídají, ale změny klimatu třeba i jsou, nebo zde nepominutelná příčinná souvislost je a pak zvýšená četnost povodní dokazuje i změny klimatu. Pokusme se tedy dokázat onu souvislost.
|
Poznámka serveru Ekolist.cz:
Redakce Ekolistu.cz oslovila několik odborníku s žádostí o komentář s tímto zadáním:
"Jsou povodně, které Česká republika zažívá v posledních desetiletích, projevem měnícího se klimatu?"
O komentář jsme požádali:
|
Povodeň je přechodné zvýšení hladiny vodního toku nad „normální“ stav. Slovo „normální“ zde automaticky zahrnuje i čas a prostor. Každoroční jarní povodně jsou normální v měřítku celých lidských dějin; pro výskyt rozlivů do většího prostoru volíme v měřítku našeho dějinného lidského poznání označení x-letá. V průběhu posledních třinácti let nás postihlo nejméně 8 povodní nebo celých sérií místních povodní, jež by zasloužily přídomek nejméně „stoletá“, ale některé i tisíciletá a podle některých autorit povodně z roku 1997 a 2002 až desetitisíciletá. Neznamená to, že bychom „měli odbyto“, protože ono označení je odvozené ze zkušenosti, nikoli obráceně. Znamená to tedy naopak to, že bychom nové povodně měli postupně přejmenovávat např. na „pětileté“ nebo názvy ponechat, ale rozhodně se připravit na to, že „pětisetleté“ povodně můžeme čekat každých pět let.
Podmínkou povodně je voda. Pro její množství v krajině je rozhodující déšť a charakter samotné krajiny. Ale déšť je součástí klimatu. Hledejme tedy v tabulkách a zjistíme, že srážkové poměry se výrazně mění: zjednodušeně řečeno, pravidelná idylická střídání příjemného deštíku, občasné spektakulární bouřky s lijákem a bezmračných veder jsou pryč. Zkrácení dvou ročních období, změna jejich podoby až takřka jejich úplná ztráta v posledních dvou desetiletích nespočívá jen ve změně teplotní charakteristiky, ale především ve změně srážek: ze zimy rovnou do léta a místo pravidelné distribuce vody v prostoru i v čase střídání dlouhých období sucha se rvavými přívalovými dešti.
Např. na Pradědu v Jeseníkách, jednom z dějišť posledních povodní, je rekordní denní srážkový úhrn za léta 1947–1985 105 mm a průměrný roční úhrn 1231, v Rýmařově už „jen“ 842 mm, ale letos spadlo místně až 110 litrů vody na m2, tedy 110 mm, v průběhu pouhých tří hodin. Podobně bychom zjistili změnu distribuce srážek v prostoru a v čase na celém území České republiky a pravděpodobně i změnu celkových srážkových úhrnů. Voda totiž představuje planetárně neměnný objem, ale vlivem zvyšování teplot se mění poměry jejích skupenství, odpar a spad, je v menší míře vázána ve vegetaci a vinou úbytku vegetace se také mění její pravidelná příjemná cirkulace v měřítku dnů a malých ploch na delší období a rozsáhlá území. Pro tak globální a rychle nastupující jevy samozřejmě chybějí důkazy v podobě dostatečně dlouhých časových řad; jde spíše o prognózu, k níž nás však opravňují místní měřítka – včetně povodní.
Zdá se tedy, že „jinak prší“ a je-li déšť jednou z podmínek povodně a současně součástí klimatu, můžeme asi říci, že povodeň je projevem a důkazem měnícího se klimatu.
Jenže to není tak jednoduché. Ono totiž i jinak fouká, od místních bořivých větrů a vichřic až po hurikány, tedy častěji a silněji, mění se směr větrů, je jiné jaro i podzim, celkově je tepleji, méně sněží, mění se cyklus atmosférického tlaku. Ale déšť, vítr, podoba ročních období, teplota, vlhkost, tlak – to všechno je klima. A stejně jako změny klimatu nejsou jen globální oteplování, tak ani na změny klimatu nemají vliv jen skleníkové plyny a skleníkový efekt, jak obojí až příliš často nepřípustně zjednodušují novináři. Možná ještě významnějším faktorem je změna samotné krajiny, tedy druhá ze dvou základních příčin povodní.
Jde o změnu zemského povrchu v několikerém smyslu: albeda jako poměru odrazu a pohlcení slunečního záření, pokryvu v základním smyslu vegetace versus „mrtvý“ technický povrch střechy, silnice, letištní plochy, ve smyslu mechanickém: lesní hrabanka s odtokem vody rychlostí 3 mm za vteřinu oproti zatrubněnému korytu nebo cestnímu asfaltu s rychlostí 3 metry. Jde o množství mokřadů a vegetace, zejména stromové, jako regulátoru vodní páry a odparu, kyslíku a oxidu uhlíku, teploty a současně retence vody, svou roli hraje napřimování toků, likvidace mezí, remízků a osamělých stromů a skupin, chybná orba po spádnici. Vliv má nepřirozená dřevinná skladba a textura hospodářských lesů, podíl zornění zemědělské půdy, nevhodné zemědělské plodiny. Hydraulicky nesená radlice sice umožní i velikému stroji orbu svažité plochy v plné šíři brázdy po vrstevnici, ale samotnou velikánskou souvratí způsobuje zvýšený odtok i erozi půdy; dlouhotrvající pokles organických látek v půdě, ztráta jejího mikroprovzdušnění a mikroorganismů, liniové stavby, nesmyslná stavební nařízení předepisující na stavební ploše jediné místo vsaku, obecně ztráta biodiversity – to všechno jsou méně známé faktory, které však hrají velkou přímou i nepřímou roli jak pro vznik povodní, tak pro změny klimatu.
A to je důležité. Povodně a jejich četnost jsou totiž faktem viditelným a nevývratným. Průtok kolem 6000 m3/vt (podle některých pramenů už však neměřitelný) za povodní roku 2002 ve Vltavě v Praze a jeho čtyřicetinásobek oproti dlouhodobému orientačnímu průměru kolem (nad) 150 m3/vt nezpochybní ve jménu lidské svobody ani ideologicky předpojatý ekonom. Změny klimatu se zdají být jemnější, dlouhodobější, přirozeně cyklické, méně snadno pozorovatelné a méně průkazné. Povodně jsou tedy jedním z jejich viditelných důkazů ve dvojím smyslu: jsou jejich následkem a současně mají stejnou příčinu.
Vzájemný vztah je zajímavý i v další rovině. Rozlivy vody a jejich periodicita jsou přirozeným a „pozitivním“ jevem stejně jako skleníkový efekt a proměny klimatu. Lidská činnost je „pouze“ zesiluje. Přesné měření velikosti tohoto podílu je nemožné, ale taky zbytečné: stačí uznat, že tento podíl zde je a že nám změny vadí, působí škody na fyzickém, přírodním, společenském i lidském kapitálu. Velmi si vážím obou profesí, meteorologů i klimatologů, ale snad první z nich neurazím malou karikaturou. Meteorologové se mne ptají, proč mluvím o „poruchách“ klimatu: „tlaková níže postupuje od Azor… atd., tak prší, co má být?“. Jejich paradigma je spíše krátkodobé: znají mechanismy vyvolávající podoby počasí, a vyznávajíce jejich logiku počasí předpovídají: příčina – následek; jakápak porucha?
Paradigma klimatologů je dlouhodobé: více si všímají změn a časových řad a proměn samotných mechanismů. Proto spíše rozumějí slovu „porucha“ jako zdůrazňujícímu lidský podíl: „Chladný vzduch z Arktidy se spojil s vlhkým vzduchem z východního Středomoří a z východu to dorazilo k nám. … Samozřejmě, že to je o změně klimatu. Souvisí to s jeho přestavbou.“ (Jan Pretel; snad je zbytečné dodávat, že v našem prostředí výrazně převládá západní proudění) Jistě je na místě dvojí taktika, ale to už napišme „bez důkazu“: pokusit se negativní lidský vliv na přírodu, tedy i na klima, výrazně omezovat, ale protože to docela jistě „nestihneme včas“, je rozumné se zároveň na změny odložené jen setrvačností přírody včas adaptovat. A k tomu patří třetí proměna, jež je vnitřní, lidská. On si dávný středoevropský rybář možná „z provozních důvodů“ také postavil chýši na břehu, ale když velká voda volně protekla šikovně postaveným příbytkem, jen se podrbal za uchem, protože neodnesla dvacet kousků nákladné elektroniky od mobilů přes compy až po plazmovku, naskládané v přízemním obýváku, a těch několik dětí, prutů a vrší stihl vynést na kopec.
Shrnutí
Změny klimatu jsou jednou z příčin povodní; a povodně jsou jednou z (menších a dílčích) příčin změn klimatu. Tytéž změny lidského původu v přírodě, které vyvolávají povodně, také (spolu)vyvolávají i změny klimatu. To, čeho bychom si měli všímat, co bychom měli systematicky a celostně studovat a hlavně to, co bychom měli konečně pochopit a připustit, je fakt, že hlavním poškozeným je příroda jako celek. Narušujeme ji v nespočtu nepatrných detailů, v biotopech, ve složkách životního prostředí, v její rozmanitosti, v ekosystémech, ve velkých krajinných celcích i strukturálně. Disturbance a stres se pak kumulativně a synergicky projeví v poruchách globálních životodárných biosférických systémů a mnohačetné pozitivní zpětné vazby mezi jednotlivými místy a planetárním prostorem celý efekt mnohonásobně opakují a posilují. Výsledkem je poškození biosféry jako takové. Vztah místních povodní ke globálním systémům je tedy jednou z nejviditelnějších pobídek ke změně vztahu k přírodě jako celku, jež však předpokládá změnu vztahu ke společnosti i k sobě samým.
reklama
